„Dneska paní prodavačka v Kauflandu u pokladny ze svých daní platí vysokoškolákům sedm let studia. Dneska rodina, která má tři děti a nemá jediného vysokoškoláka, ze svých daní platí sedm let studia. Dneska klempíř, který se vyučí, platí ze svých daní sedm let vysokoškolákům.“
Josef Dobeš, ministr školství ČR


„Pohybujeme se ve světě veřejného školství, které platí stát, respektive daňoví poplatníci, a proto také stát musí mít právo, aby o něm rozhodoval či spolurozhodoval. Nechme tedy této falešné hry na akademickou svobodu. Je naprosto nedůstojná a mě velmi pobuřuje.“
Václav Klaus, prezident ČR

Otázka, k čemu že vlastně jsou univerzity a proč mají požívat nezávislosti na mocných, se někomu může zdát naivní. Zdálo by se možná samozřejmé, že jsou od dob středověku jedním z opěrných pilířů evropské kultury a motorem duchovního vývoje civilizace, která dnes do velké míry určuje podobu světa. Náš ministr školství ale neví, čím jsou univerzity prospěšné těm, kteří na nich nestudují, a prezident této země nerozumí tomu, proč by stát měl podporovat i něco, co politici nemají pevně ve své moci. A možná v tom ti dva nejsou sami! Z této (ať už skutečné či předstírané) nevědomosti se zrodil současný návrh vysokoškolské reformy, takže je to každopádně nevědomost celkem vlivná. Nezbývá proto než se pokusit o odpověď.

Argument, že studenty a akademiky platí pracující třída, je některým možná tak trochu povědomý. Však ho veřejnost slýchala hezky dlouho. V dobách státního socialismu se z něj vyvozovalo jenom to, že si dělníci (jako jediní tvůrci hodnot) musí prostřednictvím státu a strany pohlídat, co se na školách dělá. Dobeš (podle svých slov odvysílaných ve zprávách 23. ledna) ale tento stav navíc považuje za hluboce asociální; prodavačky a nevzdělané rodiny s dětmi napříště nemají platit něco, z čeho nic nemají.

Je to trochu trapné připomínat, ale prodavačka v Kauflandu musí třeba někdy k doktorovi – toho, že mu předtím zlomkem svých daní pomohla vystudovat, možná v takových chvílích nelituje. I rodina bez vysokoškoláků posílá děti do školy a to, že je tam učitelé připravují do života, si holt zlomkem svých daní věnovaných na jejich studium předplatili. Nejde ale samozřejmě jen o tyto přímé souvislosti.

Moderní stát je založený na vzájemné solidaritě a soudržnosti. Co to znamená? V praxi to, že téměř každý z nás přispívá na mnoho věcí, které sám přímo nevyužívá, ale které jsou pro společnost nebo její velkou část užitečné. I lidé, kteří nejezdí autem, platí stavbu a údržbu silnic, i ti, kteří nejezdí vlakem, platí železnici, ti, kteří mají jen základní vzdělání, platí střední školy, ti, kteří žijí v místě bez kriminality, platí Pražákům policii a dokonce i tam, kde nikdy nehořelo, platí ze svých daní hasiče. Jde jen o to, co všechno mezi tyto potřebné instituce a oblasti lidského konání patří a co už ne. Pokud si ministr školství myslí, že univerzity k nim nepatří a mají se stát jen dobrovolným spolkem placeným z členských příspěvků a peněz soukromých sponzorů, minul se povoláním.

O něco složitější než tato banální logika je otázka nezávislosti. Prezident a navrhovaný vysokoškolský zákon v tom mají jasno – nezávislost nesmí existovat. Každý musí poslouchat svého pána – buď politickou moc nebo byznys (což se v dnešní české praxi dost prolíná). Tím zcela odmítají nejen od středověku pěstované akademické svobody, ale obecně myšlenku veřejnoprávnosti, jeden z kontrolních mechanismů moderní demokracie. V čem tato idea spočívá? V dějinami ověřeném poznání, že každý systém je dlouhodobě životaschopný, pokud zcela nezahubí alternativní myšlení. Tedy, v dnešních podmínkách, takové myšlení, jež se neřídí jen diktátem kvantity a produkce, ale které si všímá kvality a je díky tomu schopné s jistým předstihem odhalovat zásadní vady systému. Takové myšlení nepokvete ve velkovýrobnách inženýrů, bakalářů a magistrů kontrolovaných, s ohledem na efektivitu, mocnými jakéhokoliv druhu.

Komunistická diktatura nutnost pěstování alternativ stejně jako jiné autoritativní režimy neuznávala a doplatila na to. Logika tržních vztahů je ve srovnání s ideologií komunismu ještě výrazně sugestivnější a proniká téměř do všech oblastí života lidí. Hráz jí může postavit jedině rozhodná politika, která bude chránit prostory poznání, předávání znalostí a kritického myšlení. Bez nich se tato společnost postupně promění v mechanický stroj, který jako každý stroj dříve či později přestane fungovat. Pokud v tomto zápase o ponechání ostrůvků svobody, kde může klíčit oživující kreativita i odvážná kritika, politika definitivně selže, budeme si muset přiznat, že naši předchůdci budovali univerzity nadarmo.