Kritizovat vyprázdněný slovník politiků, kteří správu země redukovali na účetní operace, se v Česku pomalu stává módou. Málokdo si ale klade otázku, jak se vlastně do veřejného prostoru může vrátit debata o hodnotách nebo budoucím směřování české společnosti.

Před časem mě proto zaujal článek „Politik není osvícený vladař“, který vyšel v Hospodářských novinách (19.3.2012, str. 8 - Názory). Jedna z autorových úvah se potkává s mým vlastním přemýšlením i historickým bádáním: „Proč se naši akademici stále bojí vyjadřovat k veřejnému dění?“, ptá se v článku Jan Hron a pokračuje skeptickým proroctvím: „Dokud v téhle zemi nebude probíhat živá a provokativní debata, bude veřejný prostor stále podobně myšlenkově prázdný jako nyní. Našimi jedinými představiteli budou bezradní politici. A hlavní a poslední slovo bude mít Václav Klaus.“

Jako akademik se samozřejmě cítím osloven. Jako jeden z těch, kteří již pátým rokem zkoumají osudy Filozofické fakulty Karlovy univerzity v období normalizace, mám zároveň radost, že někdo ťal do živého. Právě v období normalizace totiž můžeme sledovat, jak se vytrácí étos veřejného intelektuála a jak se vzdělaní lidé stahují do ulity vlastních profesí a vědních oborů.

Zatímco za první republiky nebo například v šedesátých letech velká část vzdělaných lidí silně vnímala odpovědnost za to, jaké myšlenky a postoje ovládají veřejný prostor, normalizační vzdělanec byl postupně zahnán nebo se sám vmanipuloval do role nenápadného odborníka či pedagogického pracovníka. O akademickém prostředí tato proměna platí dvojnásob. Ti, kteří v něm i po roce 1968 směli a chtěli nadále působit, si o jakýchkoliv projevech veřejného kritického vystupování mohli až do druhé poloviny osmdesátých let nechat jen zdát.

Politiku v širokém slova smyslu, tedy vše, co přesahovalo hranice osobní nebo čistě odborné komunikace, se akadamici a vědci v období normalizace naučili vnímat buď jako zdroj neustálého dohledu nebo jako prostor opatrného vyjednávání o svých dílčích zájmech. Důsledkem byla nejen velmi omezená schopnost hájit vlastní postoje k tématům přesahujícím jednotlivé vědní obory, ale i nedostatek vůle vůbec takovéto postoje formulovat. Z toho vyplývající neschopnost vstupovat do veřejného prostoru jinak než prostřednictvím prefabrikovaného (a s vládnoucí ideologií konformního) jazyka je jedním z klíčů k vysvětlení problémů českého intelektuálního prostředí po roce 1989.

I mezi příslušníky starší a střední generace akademiků najdeme skvělé specialisty. O to více ale v jejich řadách schází zcela základní dovednost intelektuálů, a to schopnost formulovat obecnější stanoviska, která by ve veřejném prostoru mohla hrát roli jako protipól přirozeně technokratického diskurzu politických elit. I díky tomu vykazují dominantní myšlenkové vzorce v české společnosti dvacet let po sametové revoluci tak výraznou kontinuitu s obdobím, které jí předcházelo. Politikou stvrzovaným úběžníkem života právě proto zůstává dosahování soukromého štěstí, které se nezdržuje úvahami o spravedlnosti či autentické spoluúčasti širokých vrstev na veřejném dění. Takové ambice jsou dnes, stejně jako tehdy, považovány za falešný moralismus nebo dokonce nebezpečný pseudohumanismus.

Těmi, kdo by technokratický a v zásadě sobecký obraz světa přirozeně měli zpochybňovat, opravdu nemohou být politici, pro něž je mentalita klidu na práci naopak skvělým prostředím pro udržování vlastní moci. Mlčící či neexistující veřejní intelektuálové jsou z hlediska průměrného politika v takové situaci k nezaplacení.

Intelektuálové a zejména akademici tuto službu politikům dnes většinou vykonávají docela nezištně. Sleduje-li člověk v horším případě arogantní nezájem, v lepším pak nemotornost velké většiny z nich, s níž promlouvají k veřejnosti, nelze než uznat, že normalizace uspěla v jednom ze svých hlavních cílů; totiž nejen diskreditovat, ale zároveň zevnitř poddolovat stav kritického veřejného intelektuála. Politická proměna, kterou přinesl rok 1989, na tomto úspěchu normalizace nic nezměnila.

Svého času se zdálo, že se v reakci na vládu „rozpočtové zodpovědnosti“ a totálního nezájmu o soudržnost české společnosti začalo i mezi akademiky něco měnit. Ukazuje se ale, že iniciativy jako Cesta nebo ProAlt jsou podniky velmi malých skupinek aktivních lidí, kteří se dlouhodobě neobejdou bez široké, dalšími intelektuály formované, debaty. Ta se ovšem stále nerozvíjí. Pokud nechceme, abychom o české společnosti či o Evropě přemýšleli už jen v řádu čísel, je přitom nejvyšší čas, aby lidé z univerzit a vědeckých ústavů začali být slyšet. Navzdory dlouholetému mlčení totiž ve veřejnosti stále požívají značné důvěry. Jejich veřejná neutralita je tak v podstatě nemravným postojem.