Evropou obchází strach – strach z Evropy. Starost o další ekonomický vývoj eurozóny má jistě své racionální jádro. Posedlost obavou, jak zareagují trhy, ale upozadila zásadní otázku naší doby.

Tou otázkou je, zda opravdu chceme sjednocenou Evropu, která bude odvážným vykročením z éry národních států. Takovou Evropu dosud nemáme a mít nebudeme, pokud se nebudeme ochotni rozloučit s mýtem suverenity jejích jednotlivých částí.

Zdálo by se možná, že taková otázka je na hony vzdálená reálnému životu. Není. Ani současná ekonomická krize eurozóny totiž není způsobená leností Řeků nebo Portugalců, ale především neschopností občanů evropských států a zejména jejich elit doopravdy se rozhodnout.

Politici napříč Evropou sice neustále mluví o potřebnosti společné Evropy, většina z nich ale kvůli obavám svých voličů dodává, že to nesmí být na úkor suverenity národních států. Státy eurozóny sice mají společnou měnu, ale politické elity těch bohatších jaksi původně nepočítaly s tím, že v případě takového kroku bude třeba mnohonásobně zvýšit finanční transfery z centra na periférie. Národní parlamenty a ústavní soudy v řadě zemí bojují za právo jednotlivých národních států rozhodovat o zásadních krocích EU a případně je odmítnout. Hledají se hranice, kam až je možné zajít, místo aby se promýšlely zcela nové cesty. Je to právě tato polovičatost, která činí současnou Evropu tak zranitelnou. Právě tato nedůvěra v zásadní dějinný krok, který tak trochu chceme, ale zároveň se ho bojíme, nutně musí podkopávat mimo jiné i důvěru neustále skloňovaných „trhů“.

Nepodceňuji přínos národních států. Je to ale přínos historický. Z hlediska tisíciletých dějin Evropy tvoří důležitou éru, která má svůj počátek a bude mít svůj konec. Národní státy sehrály v dějinách nezastupitelnou roli. V 19. století umožnily překonat nejen regionální roztříštěnost, ale především staleté hierarchie, kvůli nimž o svém životě mohly rozhodovat jen úzké elity. Teprve jako součást moderních národů začaly čím dál širší vrstvy spolurozhodovat o veřejných záležitostech. Parlamentní demokracie, jak ji známe, je se vznikem národních států bytostně spjata.

To všechno je ale minulostí. Problém dnes nespočívá ani tak v ničivé síle, jakou myšlenka národních států prokázala například v Evropě první poloviny 20. století. Daleko tíživěji v posledních desetiletích pociťujeme jejich slabost a omezenost nebo, tváří v tvář ekonomické globalizaci, dokonce bezmoc. Suverenita se v prostředí, kdy o přežití rozhoduje důvěra celosvětových trhů, stala pouhým fetišem.

Domyšleno do důsledků, může tlaku na co nejvýhodnější prostředí pro investory, odbourání sociální spravedlnosti – a tedy i skutečného vlivu občanů na distribuci bohatství – čelit jen celoplanetární demokratická politická struktura. Zní to možná naivně, ale vývoj lidstva je procesem přibližování a sjednocování. Národní státy byly schopny překonat partikularismus starého světa, který jim předcházel – a není důvodu, aby partikularismus národních států navěky bránil demokratickému spolurozhodování o tom, co se na světě děje. To si alespoň v Evropě žádá i rozloučení s dosud citově silnou vazbou na etnicitu jako základní kritérium společenství, k němuž patříme. Nenabádám k odcizenému kosmopolitismu, člověk i bez suverénního národního státu přece může mít rád místo, kde vyrostl nebo společenství, k němuž dlouhodobě patří.

Je dost pravděpodobné, že celoplanetární sociální stát nezažijí ani naše vnoučata – to ale není nejmenší důvod k tomu, abychom se ze všech sil nesnažili přispět k jeho vzniku. Sjednocená Evropa, pokud překoná dosavadní polovičatost, může být v tomto směru průlomovým dějinným krokem.

Evropská integrace je velký experiment. Pokud proti malomyslným škarohlídům nenajdeme dostatek odvahy k podílení se na dosud nepoznaném, může se stát jen slepou uličkou. Na jejím konci bude jedinečná kultura kontinentu, opět rozdrobeného na suverénní národní pašaliky, pohlcena silnějšími hráči celosvětového zápasu o moc a bohatství. Pokud ale navzdory všem pochybám budeme v experimentu pokračovat, máme šanci se podílet na zrodu zcela nové a v dějinách dosud neznámé demokratické federace. Ta může ukázat cestu z celosvětové krize demokratického spolurozhodování.