Proměna pražské dopravy, motivovaná údajně snahou odpovědně šetřit veřejné prostředky, se Pražanů shodou okolností dotkla jen pár dnů poté, co (opět) vyšlo najevo, jak z dopravních podniků odtékají miliardy do soukromých kapes. Názornější ukázku skutečných důvodů politiky škrtů ve veřejných rozpočtech si lze sotva představit.

Naprostá většina Pražanů donedávna věřila, že soukromé je efektivnější než veřejné, že privatizace je cestou nejvyššího dobra a že zeštíhlování veřejného sektoru je synonymem zodpovědné politiky. Věřili, že silný stát nás okrádá o svobodu a že kapitalismus volné soutěže nám ji naopak garantuje. Při čekání na autobus, který už nikdy nepřijede, nyní dostali možnost si uvědomit, že to může být i docela naopak.

ODS, která Praze vládne bezmála čtvrt století, založila svoji popularitu na despektu k veřejnému prostoru. Vše, co se vymyká momentálním finančním zájmům konkrétních aktérů a co tedy vyžaduje dlouhodobou strategii a plány, považuje tato strana – a s ní zřejmě i její voliči – za socialistické harampádí. Právě pohrdání politikou jako činností, která slouží obecnému zájmu (a nikoli zájmům individuálním) přitom otevřelo prostor pro otesánka korupce. Odsávání peněz z veřejné sféry do soukromých kapes se stalo nejvlastnějším jádrem české politiky díky tomu, že bylo dlouho vnímáno jako součást cesty ke svobodě.

Mám bláhovou naději, že když nyní Pražané konečně pocítí zcela konkrétní důsledky takto pojaté svobody, uvědomí si, že žádný soukromník k nim před dům tramvaj nikdy nepošle. Že to je (nebo byl) v mnoha ohledech právě stát, který nám svobodu zaručuje. A že se bez něj možná časem nedostaneme ani z místa A na místo B.

I tak tu ale zůstává otázka, co s tím. Peníze totiž v kapitalismu znamenají moc a ti, kteří tuto moc léta soustředili ve svých rukou, si ji jen tak nenechají vzít.


Vyšlo 5.září 2012 v Literárních novinách