Česká televize včera velmi zkresleně informovala o sudetoněmeckých dnech. Proč?

Během tohoto víkendu jsem měla možnost zúčastnit se 63. sudetoněmeckých dnů v Norimberku. Setkala jsem se tam například se sudetoněmeckými sociálními demokraty sdruženými v Seligerově obci (Seliger-Gemeinde) a byla s nimi na zahájení výstavy o Paulu Ernstovi, sociálním demokratovi narozeném v roce 1897 u Děčína, aktivním bojovníkovi proti fašismu a hlasateli myšlenky, že sudetoněmecká menšina je nedílnou součástí Československa. Informace o těchto lidech u nás bohužel stále příliš rozšířené nejsou.

Projevy během celých tří dnů se nesly především v duchu smíření, výzvy k hlubšímu vzájemnému dialogu a kontaktům a dalším společným projektům – ať už se jedná o vybudování muzeí věnovaných několikasetletému soužití Čechů a Němců v Ústí nad Labem a Mnichově či o vzájemné výměny určené především mladým lidem. Řečníci také opakovaně zdůrazňovali nutnost hovořit o vlastním vyrovnání se s nacionálně socialistickou minulostí a výslovně zmiňovali také tragédii Lidic. Jak zmínka o Lidicích, tak osudy židovských spoluobčanů (včetně do němčiny přeložené výstavy Zmizelí sousedé vyrobené žactvem z českých škol o osudech jejich zmizelých židovských sousedů) byly součástí nejrůznějších výstav a informačních panelů, které se jinak samozřejmě věnovaly osudům odsunutých Němců či například historii zaniklých vesnic. V žádném z projevů nezaznělo nic o nárocích na majetek.

V tomto duchu bylo také letos uděleno nejvyšší sudetoněmecké vyznamenání, Evropská Karlova cena (pojmenovaná po Karlovi IV.). Obdržel ji 92letý Max Mannheimer, člověk, jehož osud symbolizuje tragédie 20. století v naší zemi a který svými dlouholetými aktivitami pracuje na česko-německo-židovském smíření. Narodil se do židovské rodiny v Sudetech, konkrétně v Novém Jičíně. Přežil tři koncentrační tábory včetně Osvětimi, kde byli zavražděni jeho rodiče, dva bratři, sestra a manželka. Po válce se vrátil do rodného města, poznal svoji budoucí druhou ženu, sudetskou Němku, a odjel s ní transportem do Mnichova, kde žije dosud. Max Mannheimer byl celý život aktivním sociálním demokratem a s obrovským nasazením se dodnes věnuje přednáškám a besedám s mladými lidmi zejména v Německu. Hovoří s nimi o svých vlastních zkušenostech přeživšího holocaustu, o nutnosti poučit se z historie, o nutnosti usmíření a o tom, že on sám “nenávisti není schopen”.

V řadě vystoupení také zaznělo, že naše společná česko-německá budoucnost leží ve sjednocené Evropě a že i přes občasnou kritiku nesmíme zapomínat, proč Evropská unie vznikla: na troskách poválečné Evropy, aby se hrůzy války již nikdy neopakovaly. V dnešní situaci hospodářské krize se znovu začínají mobilizovat temné síly nacionalismu, rasismu a dalších forem extremismu, které druhé světové válce předcházely. Tolerance, svoboda, spravedlnost a právo jsou dnes více než kdy jindy hodnoty, o které je potřeba bojovat. Vzájemné česko-německé vyrovnání se s minulostí a společná práce pro budoucnost jsou nedílné součásti tohoto boje. Dialogu a smíření se sudetskými Němci bychom se neměli vyhýbat, naopak, společnými projekty je třeba jej prohlubovat.

Jak v Norimberku opakovaně zaznělo, 63. sudetoněmeckých dnů se účastnil rekordní počet hostů z ČR. Nedokážu proto pochopit a velmi mě mrzí, že veřejnoprávní Česká televize se v hlavních večerních Událostech v neděli 27. 5. o ničem z výše uvedeného vůbec nezmínila. V kratinké zprávě pouze podsunula sudetoněmeckému sdružení, že si letos pro kritiku naší hlavy státu záměrně vybralo pro setkání 70. výročí atentátu na Heydricha a v loňském roce výročí vyhlazení Lidic. Jedná se o hrubé zkreslení skutečnosti – setkání se tradičně konají na Svatodušní svátky, tedy 50 dní po velikonocích. Právě veřejnoprávní média musí pomáhat mosty mezi lidmi budovat a nikoli naopak. To, že se informace o poselství usmíření, o ceně pro Maxe Mannheimera, jeho osudu a celoživotních aktivitách v Událostech vůbec neobjevily a objevily se pouze informace budící velkou kontroverzi, považuji za vážné selhání veřejnoprávní služby.