Po třech letech jsme se letos na Vánoce vypravili do Kanady, abychom svátky strávili společně s rodinou mého manžela. Tentokrát navíc poprvé s naším malým synáčkem. Svou atmosférou tyhle svátky tak trošku připomínají některé scény z vánoční komedie Sám doma - blázinec před odletem na jiný kontinent, množství hraček válejících se nebezpečně všude po zemi, ale i některá vtipná zranění, jako např. modřina na mém oku, která vznikla v důsledku rodinného tulení, kdy mi syn celou vahou své velké tvrdé hlavy narazil do pravého oka.

Ještě ten den, kdy k zranění došlo, jsme vyrazili vyřídit posledních pár nákupů. Smála jsem se, že budu vypadat jako oběť domácího násilí. V Kanadě, kde má boj a prevence proti domácímu násilí dlouhou historii, by něco takového mohlo docela snadno rychle skončit u soudu. Stačí zavolat na linku 911. Nyní tím spíš, že má Kanada od října novou progresivní vládu, která je z 50 % složená z žen, plus ze zástupců různých menšin, a je tudíž příslibem mnohem lepších politik v oblasti lidských práv (po devíti letech hrůzovlády konzervativního Stevena Harpera je navíc dost co napravovat, ale vláda Justina Turdeau začala rychle jednat hned po svém zvolení).

O to méně jsem se smála, když mi večer manžel citoval z The Guardian hrůzostrašné zprávy z naší domácí středoevropské kotliny, konkrétně z Polska. Nová polská ultrakonzervativní vláda chystá změny zákonů, které musí nahánět kůži snad každé alespoň trochu emancipované a vzdělané ženě, ale také všem zástupcům sexuálních menšin. A určitě i mužům, kteří vyznávají rovnost obou pohlaví.

Na rozdíl od Kanaďanů, kteří v říjnu konzervativní vládu vyměnili za vládu liberální, dali Poláci většinu svých hlasů sociálně konzervativní straně „Právo a spravedlnost“, která tak získala absolutní většinu v obou komorách polského parlamentu. Její vítězství stálo především na populistické anti-imigrační rétorice, příslibu větších sociálních jistot, ale také tradičně na posílení katolických hodnot a pozice církve v zemi, které se klasicky pojí k silné podpoře modelu nukleární rodiny (tedy manžel, manželka a děti) a tradičních, respektive stereotypních genderových rolí.

Mezi plánované kroky nové vlády ovšem patří také skandální záměr odstoupit od Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, tzv. Istanbulské úmluvy. Strana se zaštiťuje zdánlivě bohulibou snahou omezit práva jedince ve prospěch práv rodiny. Konkrétně jde o zákaz potratů, doprovázený zavedením vysokých trestů pro lékaře, kteří by potrat provedli, nebo o omezení podpory in vitro fertilizace na polských klinikách. V plánu je rovněž rušení sexuální výchovy na školách, rušení genderových studií na univerzitách, a další kroky vnímané stranou jako odveta za předchozí léta postupného odklonu od církve a „morálního úpadku“, nazývaného „genderovou ideologií“, Polsku údajně vnucovaného západní Evropou.

Jak je tedy vidět, v Polsku nejde ani tak o omezení práv jedince, jako spíš o omezování práv žen. A s nejvyšší pravděpodobností se se ženami svezou i sexuální menšiny. O co vlastně Polákům jde? Na jednu stranu v Polácích (ale také v Češích, Slovácích a Maďarech) bují strach z islámu, který často živí také nerovné postavení žen v mnoha muslimských kulturách, na druhou stranu polská vláda s posvěcením svých voličů podniká kroky, které obávané aspekty islámského náboženství výrazně připomíná. Myslí si snad, že je před migrací z Blízkého východu ochrání populační boom, jehož vedlejšími efekty bude vysoké procento nechtěných dětí a černý obchod s potraty? Nebo že snad tímto tmářstvím vypěstují v mladé polské generaci větší afinitu ke katolické církvi? Těžko říct.

A tak se skoro bojím vracet se z Kanady zpátky na evropský kontinent. I Češi mají poslední dobou tendenci se podobným tmářstvím a nacionalismem inspirovat. Jediné, co mě uklidňuje, je již tradiční odklon české společnosti od církve. Bohužel Češi umí být tmáři i bez církve.