V souvislosti s problematikou přijímání uprchlíků do Evropy se v české společnosti začíná stále častěji skloňovat staré otravné zaklínadlo o tom, jak se Češi málo množí a mají málo dětí. Zatímco jindy si na důsledky druhého demografického přechodu (viz vysvětlivky) stěžujeme hlavně v souvislosti s důchodovým systémem, nyní se zdá, jakoby nám kvůli nízké natalitě hrozilo vyhlazení orientálním lidem, jenž údajně míní expandovat do Evropy, aby naší kulturu nahradili kulturou svou. Někteří tak začínají volat po poněkud bláhovém populačním souboji, v němž se civilizace budou navzájem předhánět v rozmnožování. Hlavní roli v tomto souboji zřejmě mají hrát ženy, které by ve jménu svého národa měly přispět k expanzi svého lidu.

K tématu se letos v prosinci vyjádřili mj. známý sociolog Ivo Možný a ještě známější sexuolog Jaroslav Zvěřina. Zatímco Možný dává malou porodnost do souvislosti s feminismem, Zvěřina je kritický k malému společenskému ohodnocení mateřství. Není bez zajímavosti, že oba pánové příčinu malého počtu dětí spojují především se ženami, zatímco muži mají v jejich komentářích roli jen jakýchsi pasivních obětí ženské zvůle nemít děti. Ti jakoby zdánlivě mohli v ženách vzbudit větší nadšení k rození dětí především skrze finanční podporu, popřípadě větším oceněním náročnosti ženské reprodukce. Tedy jinými slovy návratem k tradičním genderovým rolím.

Tomu, že další rozmnožovací boom v už tak dost přelidněném světě, na kterém brzo spousta míst nebude kvůli klimatické změně obyvatelná, nevěnují pánové pozornost žádnou.

Bohatí muži, pořiďte si hodně žen a množte se!
Sociolog Ivo Možný v sobě rozhodně nezapře starou školu, když tvrdí, že lidé jako miliardář Karel Janeček by měli (chtít) mít alespoň deset dětí. Prý je to dnes ten největší luxus. S tím se nedá nesouhlasit – zplodit dítě, devět měsíců jej nosit v těle, pak jej porodit a vychovat v nového samostatného jedince, to je značný zápřah pro ženské tělo, peněženku, a nejedny nervy. Možný se už však neptá, kdo by měl Janečkovi onu kupu dětí porodit. Zřejmě stačí ty miliardy, a žena ochotně obětuje svůj život a své tělo nekonečnému reprodukčnímu cyklu. Hlavně když ty kupy dětí pro náš mezi-civilizační souboj někdo zaplatí. Nebo by to šlo řešit mnohoženstvím? Ale kdepak – přece „neklesneme“ na úroveň islámu. Český muž si poradí několika rozvody a kupou milenek.

Paradoxně přitom Možný svými rozmnožovacími apely míří především na „vzdělané Evropany.“ Tuto kategorii překvapivě neomezuje jen na muže, neboť tvrdí, že vzdělaní muži se rádi žení se vzdělanými ženami. Při vší úctě, neznám moc vzdělaných žen, které by na takový reprodukční model ochotně přistoupily. I když je možné, že v Česku by se našlo dost těch, kterým by mohla imponovat ona myšlenka populačního souboje. Ty vzdělané by však mezi nimi nejspíš opět byly v menšině.

Mateřství versus rodičovství
Sexuolog Jaroslav Zvěřina na rozdíl od Možného náročnost mateřství oceňuje. Lamentuje přitom nad tím, jak je mateřství společností málo oceňované a státem málo podporované. Ženy podle Zvěřiny nechtějí mít větší počet dětí právě z těchto důvodů. V tom má jistě do značné míry pravdu. Existuje mnoho žen, které by byly ochotné mít dětí víc, kdyby mateřství nemuselo nutně znamenat život v chudobě, zničenou kariéru, a doživotní závislost na partnerovi coby zdroji financí. Existují ale také ženy, a řekla bych, že v západních společnostech je jich většina, které svůj život chtějí naplňovat i jinak než jen plozením dětí a následnou péčí o ně. V individualizované době, kdy ve výchově potomků často absentují prarodiče nebo ona pomyslná vesnice (viz vysvětlivky), právě těmto ženám jejich rozhodnutí mít alespoň jedno či dvě děti nesmírně usnadní partner, který je připraven se v rodičovství angažovat v stejné nebo podobné míře jako jeho partnerka.

Zvěřina ale ve svém článku péči otců o kojence a batolata diskredituje, když píše „to, co v této oblasti svedou muži, dokáže každá průměrná žena stokrát lépe a efektivněji.” Kde na takovou hloupost Zvěřina přišel? Těží snad z vlastní zkušenosti? Podobnými výroky muže od péče o své potomky spíše odrazuje, než aby je v ní podpořil. Mnozí muži se o své potomky odmítají starat mj. právě proto, že je jim neustále podsouváno, že se k této činnosti nehodí, nebo že k ní nemají dispozice. Mého muže a některé partnery mých kamarádek podobné stereotypní pohledy na mužské schopnosti v péči o malé děti nesmírně uráží. Manžela rozčiluje, když ho konzervativnější příbuzní přirovnávají k ženě, protože své otcovství a láskyplnou péči o syna nepovažuje za prvek zženštilosti. Má kamarádka zase musela kvůli své chorobě péči o novorozenou dceru zpočátku téměř zcela svěřit do péče partnera, který jen těžko snášel iritující poučování ostatních matek, které v parku s kočárkem potkával, a které jakoby věřily, že je schopnost péče o dítě u žen vrozená, zatímco u mužů naučená. Pokud tomu tak je, tak proč tisíce žen dnes a denně prožívají teror na odděleních šestinedělí v českých porodnicích, kde personál sestávající z „přemoudrých“ zdravotních sester, porodních asistentek a laktačních poradkyň „dobře míněnými radami“ systematicky podrývá jejich přirozené mateřské kompetence?

Náš syn se naštěstí narodil doma, a jak o něj pečovat nám ukázala námi vybraná porodní asistentka. Pro pana Zvěřinu by jistě bylo zajímavé, že první, kdo syna koupal a první tři dny přebaloval, byl výhradně můj manžel. Ten také mimo jiné jako svůj jediný handicap v péči o syna dodnes vnímá jen to, že ho nemůže kojit. Přičemž tento handicap se kupř. vůbec netýká těch otců, jejichž partnerky z nějakého důvodu kojit nemůžou. Udělat umělé mléko se svou jednoduchostí rovná schopnosti uvařit čaj.

Muži snad nejsou žádní idioti!
Jsem si proto jista, že kromě kojení v péči o kojence či batole neexistuje nic, co by průměrný muž nezvládl stejně dobře jako průměrná žena. Tedy za předpokladu, že mu není od malička vštěpován názor, že se pro tuto činnost jako muž nehodí. Podobným způsobem byly ženám po dlouhá staletí vštěpovány předsudky o celé plejádě zaměstnání, k jejichž vykonávání jim údajně jakožto ženám scházely dispozice. Ve hře přitom byla povolání, jako je lékařka, či vědkyně, nikoliv něco tak primitivního, jako je výměna plenky, vykoupání dítěte, převlečení do pyžámka, nebo hraní si se stavebnicí… Nebo si pan Zvěřina vážně myslí, že jsou muži až takoví idioti?

Přesvědčena jsem také o tom, že čím víc mužů se bude v péči o dítě více angažovat, tím víc jich bude schopno mateřství a potažmo rodičovství náležitě ocenit. Ženy díky větší angažovanosti svých partnerů také budou mít větší možnost vstupovat do profesí, z jejichž pozice budou moci pohled společnosti na rodičovství a plození děti postupně měnit a zvyšovat jeho ohodnocení. Mít dítě by nemělo znamenat buď anebo. Nemělo by být volbou mezi kariérou a rodinným životem. Nemělo by být volbou mezi důstojným živobytím a chudobou. A stejně tak by nemělo být ani volbou mezi ženou a mužem.

Otázka klesající porodnosti by tudíž neměla být permanentně svalována především na ženy a jejich vzrůstající angažovanost. Jejich angažovanost ve veřejné sféře je naopak potřeba vybalancovat větší angažovaností mužů ve sféře domácí. Jedině tak lze dosáhnout rovnováhy a pokroku. Jedině tak může naše civilizace přežít, aniž by přitom osekávala práva žen svobodně nakládat se svými životy a těly. Přece se již nemůžeme vracet k středověkému společenskému uspořádání, kdy muži skrze svou moc a finance ženy ovládali a jejich roli tak omezovali na pouhou roli rodiček a udržovatelek rodu. V naší společnosti mateřství možná není dostatečně oceňováno, ale na druhou stranu – tam, kde oceňováno je, často nebývají oceňovány samy ženy, jejichž cena se odvíjí jen a pouze od schopnosti rodit, a jejichž reprodukční práva tím pádem nejsou nikým respektována. Muž, který není idiot, si naopak své ženy váží a rozhodnutí mít a vychovat děti je jejich společné.

Reprodukční práva žen jako boj proti klimatické změně
V neposlední řadě se zamysleme nad samotnou myšlenkou populačního souboje. Stejně jako ekonomický růst nemůže být nekonečný, ani lidé se nemohou rozmnožovat donekonečna. V době, kdy je planeta Země zoufale přelidněná a v důsledku klimatické změny ohrožena ekologickým kolapsem, je mezi-civilizační souboj v rozmnožování přímou cestou do pekel. Již dnes víme, že k nám v budoucnosti budou proudit migranti z míst, která přestanou být obyvatelná. Je snad řešením to, že se pořádně namnožíme, aby se k nám už nikdo nevešel, zatímco se v televizích budeme koukat v přímém přenosu na to, jak se miliony klimatických migrantů smaží na vyprahlé poušti?

Západní společnosti by se neměly inspirovat populačním boomem rozvojových zemí, který je v mnoha případech důsledkem nerovného postavení žen coby „reprodukčních otrokyň“. Naopak bychom měli usilovat o to, aby i ženy v rozvojových zemích získávaly vzdělání a byla posilována jejich práva, zejména ta reprodukční. Jak již bylo řečeno, vzdělaná žena je jen ve výjimečných případech ochotna zasvětit svůj život permanentnímu plození. Pokud ženy zůstanou nevzdělané a budou jen plodit jedno dítě za druhým, všichni se tu povraždíme v jedné velké globální bitvě o vodu a zdroje. Zatímco náhradní planeta tak nějak stále ještě není na dohled.

Vysvětlivky:

1. Druhý demografický přechod - demografická proměna spojená s poklesem porodnosti a zvyšující se naděje dožití, vedoucí k demografickému stárnutí.
2. V angličtině se říká, že na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice - „it takes a whole village to raise a child“.