Podpora nájemního bydlení jako součást konsolidace rentiérského kapitalismu
Netuším, jaký majetek má šéf České spořitelny Tomáš Salomon, který v rozhovoru pro Seznam Zprávy tvrdí, že někdo bude muset najít odvahu lidem říkat nepříjemnou pravdu o tom, jaké změny dopadnou na jejich životy a zejména bydlení. Tipla bych si, že nebude patřit k několika dynastiím, jimž patří půlka světového bohatství, ale zároveň si troufnu s pravděpoboností blížící se jistotě hádat, že asi nebude bydlet v nájemním bydlení, o kterém tvrdí, že se postupně v Česku stane normou a cestou k dostupnému a stabilnímu bydlení. Z jaké pozice si pak dovoluje lidem říkat, na co si mají či nemají být ochotni zvykat?
Proti nájemnímu bydlení bych osobně nic neměla, kdyby skýtalo podmínky k bydlení po vzoru sociálních států západního střihu v době poválečné konjunktury. Kdyby šlo o obecní bydlení, které je cenově dostupné a stabilní, a pokud v bytě nevaříte perník nebo nepořádáte soukromý noční klub, můžete v něm mít bydlení jisté třeba až do smrti. A nemusíte se bát, že ho v důchodu neuplatíte.
Jenže trh s nájemním bydlením, o kterém Tomáš Salomon mluví jako o řešení současné bytové krize, je něčím úplně jiným. Už dnes víme, že nové byty, na jejichž nedostatek se pořád žehrá, si většina běžných Čechů a Češek, včetně těch, kteří mají nadstandarní příjmy, nemůže dovolit. V rámci obyčejných obyvatel si je dovolit mohou akorát ti, kteří něco už měli nebo koupili v minulosti, a teď jejich majetku zázračně naskákala jeho hodnota. Developeři se nicméně i přestali tajit tím, že tyto byty běžným obyvatelům prodávat ani neplánují. Prostě je prodají investičním fondům, velkým realitním firmám, jakémukoliv velkému globálnímu hráči s obrovským nadnárodním kapitálem. Tomu je jedno, jestli je jeden byt za 2 nebo 8 milionů korun. Důležité je, že tím fixuje svůj kapitál ve vybudovaném prostředí, kde se jeho hodnota nejen neztratí, ale dokonce může více či méně růst, a ještě tak získá nástroj k dobývání renty, kterým je právě nájem nešťastníka, který měl tu smůlu, že se narodil ve špatné době a špatným rodičům bez dostatečného majetku.
Pan Salomon v závěru článku říká naprosto nepochopitelný větný obrat: "Spousta developerů si už uvědomuje, že nechce donekonečna jen stavět a prodávat nové byty, ale staví i na pronájem." Naprosto mi uniká význam a poselství této věty. Je to obhajoba developerů? Dobrá rada na závěr? Kýžený obrat v uvažování? Co je skvělého na tom, že developeři už nebudou chtít stavět pro obyčejné lidi, co žijí v této zemi, ale místo toho budou stavět pro bohaté firmy králíkárny na pronájem, tedy na dobývání renty? Je to opravdu něco, co developeři chtějí? Proč by developeři neměli chtít stavět města pro lidi, kde si lidé ke svému bydlení tvoří vztah, budují si ho, jednou ho po nich zdědí jejich děti, a každý člověk tak může mít pocit, že mu na tomto světě patří aspoň těch pár metrů čtverečních, na kterých tráví většinu svého života? A co je dobrého na situaci, když tomu tak není a člověk jinou možnost než jít do nájmu nemá?
Osobně vím velmi dobře, jak se liší vztah lidí k bydlení podle toho, jestli je to bydlení vlastní, nebo nájemní. Ať si každý sáhne do vlastní paměti a svědomí, víte to dobře taky. Pokud vám váš byt nebo dům patří, zkuste si představit, že už nepatří a místo toho každý měsíc cpete půlku své výplaty nějaké realitce nebo fondu. Vaše děti se nemohou těšit na to, že nemovitost jednou zdědí. Představte si situaci, že se už nemůžete těšit na klidný důchod, že pravděpodobně budete muset zemřít na přepracování, abyste utáhli nájem. Pokud vám váš byt nepatří, určitě dobře víte, jaké to je a o kolik by se vám žilo lépe s vědomím, že si budujete něco pro sebe, že chcete investovat do svých vztahů s lidmi žijícími v okolí, že chcete rozvíjet své okolí. Když váš byt není, nikdy nevíte, kdy vás majitelé vykopnou a kdy zase o všechno přijdete, včetně místních vazeb, vztahu k místu. A tak zkrátka do vztahů se sousedstvím ani neinvestujete. Vidím to na proměně našeho vnitrobloku. Pár rodin tu u nás kdysi koupilo (či zdědilo) startovací byty a když jim děti povyrostly, nebo přibývaly další, odešly bydlet jinam. Svůj starotvací byt si ale nechaly a začaly pronajímat. Zatímco s rodinami, které tu byly dříve, jsme kdysi založili komunitní zahradu ve vnitrobloku, ti, kteří nyní bydlí v nájmech, se o společný prostor a budování komunity nezajímají. Jde o úplně jiný druh vztahu k místu. A to se přitom pořád bavíme jen o poměrně malém měřítku "rentiérství", na kterém veskrze nevidím nic špatného. Co když by vaším pronajímatelem byla nějaká obrovská nadnárodní firma vlastnící tisíce bytů? Jak byste se cítili? Zkuste se zeptat třeba lidí na sídlišti Pisnice. Poté, co je ČEZ vypekl a sídliště místo jim prodal soukromé realitce, se značná část původních obyvatel raději odstěhovala. Źivotní podmínky na sídlišti a jejich vztah k vlastnímu bydlení se totiž neúnosně zhoršily.
To, čeho jsme nyní svědky, rentiérský kapitalismus, o kterém jsem se zmiňovala v úvodu, je naprostou zhoubou jak pro kapitalismus v jeho tradiční podobě, kdy se dalo o kapitalistech alespoň tvrdit, že vytvářeli nějaké hodnoty, tak především pro demokracii. Z kapitalismu se postupně stala novodobá forma feudalismu. Největší majitelé světového bohatství už žádné hodnoty nevytváří, pouze shromažďují čím dál tím větší množství majetku k dobývání renty. Čím dál tím víc tak okrádají veřejnost. Formou privatizace všeho možného. Penzijních fondů, zdravotnictví, školného, vodohospodářství, a také právě bydlení. Svým útokem na realitní sektor vyšvihli ceny nemovitostí do tak závratných vyší, že si je ve finále nikdo jiný než oni sami dovolit nemůže a tím si tak krásně vyrobili monopol na trhu s bydlením. Z nejbohatších firem světa se stali novodobí feudalisté, a nájmy od lidí se staly nástrojem nového systému léna, vypláceného pánům feudálům jako renta za to, že lidé mohou okupovat jejich majetek. Tedy nikoliv pozemky, jako tomu bylo dřív v 19. století, ale byty.
Češi a Češky mají antikomunismus zažraný v DNA, ale opravdu je neofeudalismus to, za co tady v roce 1989 zvonili klíčema? Opravdu je to něco, co tu chce mít pan Tomáš Salomon, navzdory tomu,že pro banky je asi opravdu méně problematické spolupracovat s obrovskými firmami, než s obyčejnými smrtelníky s pětimístnou měsíční vyplatní páskou...? Uvědomuje si, jaká to je hrozba pro demokracii a stabilitu ve společnosti? Když takto umožníme, aby se nám ve společnosti postupně budovala nová třída nevolníků, která navíc bude z větší části sestávat z mladých lidí, kteří zatím ještě nic nemají a nestihli si něco koupit v době, kdy to ještě šlo. Jak se tito lidé mají v naší společnosti cítit? Jaký si k ní mají vytvořit vztah a důvěřovat jí? Má vůbec smysl pro takovou společnost něco dělat? Co si pomyslí o extrémní nerovnosti mezi svou generací a generací svých rodičů a prarodičů?
Osobně mi je z této představy hodně špatně a cítím, že to přinese jen další společenské krize a velký generační konflikt.