Už i vás napadlo, že v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině, s klimatickou krizí, či celkově s přelidněním, bude brzy nad lidstvem opět viset hrozba hladomoru? Možná nyní uslyšíte hlasy orodující za vyšší dotace pro zemědělce, větší lány polí, větší intensifikaci produkce, a také za opuštění evropského Green Dealu - tj. za to, aby zemědělci neměli povinnost zlepšovat udržitelnost hospodaření s půdou s pomocí remízků, větrolamů, mokřadů, větší diverzity plodin, a dalších ekologických opatření. Přitom jsou to právě drobní zemědělci, kteří bez dotací a často i bez jakékoliv chemie živí naprostou většinu světa.

V souvislosti s mým novým vědeckým angažmá na univerzitě Boku ve Vídni, kde se zabýváme alternativními formami potravinové produkce, narážím na celou řadu fascinujících zjištění. Přestože potraviny jíme všichni a každý den (obvykle), většina z nás už příliš nepřemýšlí o tom, odkud jídlo vlastně pochází, jak se vyrábí, komu patří prostředky k jeho produkci, a zda to tak, jak to teď děláme, můžem dělat donekonečna. Moc se nezajímáme ani o to, jakým způsobem na produkci potravin přispíváme z veřejných rozpočtů, nebo o to, jaká je ekologická, resp. uhlíková nebo vodní stopa jednotlivých potravin. I s ohledem na to, koho jsme si v Česku v minulých letech volili do vlády je zjevné, že moc neřešíme ani to, kdo vlastně na naší každodenní základní potřebě jíst vydělává a za své zisky si nakupuje obří luxusní jachty, případně uchvacuje stát. Víme my vlastně vůbec, co si představit pod pojmem „farmář“? Je to soukromník, který restituoval polnosti po roce 1989? Anebo akcionář zprivatizovaného JZD, či přímo majitel holdingu?

Přestože si pod pojmem „farmář“ většinou představíme spíše sedláka v slamáku, který se s láskou stará o své polnosti, na kterých hospodaří po celé generace, velké agro koncerny v našich představách naopak představují ty, kdo živí svět.

Až se však v Česku opět začneme bavit o potravinové soběstačnosti, o řešení klimatické krize, o ubývajícím polním ptactvu, nebo o tom, jak by vlastně u nás měla vypadat zaměstnanecká struktura (lepší montovny, nebo práce na poli?), a také o tom, komu tady vlastně patří půda, měli bychom mít na mysli taky tuto zajímavou informaci, kterou vložil Tomáš Uhnák z Asociace místních potravinových iniciativ do úvodu svého nového sborníku o potravinové suveneritě:

"Zatímco průmyslové zemědělství využívá kolem 75 % světové zemědělské půdy, spotřebovává většinu vody a fosilních paliv v zemědělství, tak živí necelých 30 % světové populace. Oproti tomu více než 500 milionů rolníků světa využívá méně než 25 % zemědělské půdy a je schopno živit kolem 70 % světové populace. A to prakticky bez jakýchkoliv podpor nebo povšimnutí vlád. I přes to, že malí rodinní zemědělci a rolníci využívají na 7 000 různých druhů plodin stojí na okraji zájmu. Oproti průmyslovému zemědělství a potravinářství, které je sice štědře podporované z veřejných dotací, z 66 % však využívá pouze 9 druhů plodin a 45 % výzkumu a vývoje koncentruje pouze na kukuřici."

Osobně mě tento obrovský nepoměr velmi překvapil. Dává ale smysl. Vždyť mnohé z nás muselo už kolikrát napadnout, jak lidé v zemích globálního Jihu mohou vyžít někdy i s méně než 5 dolary na den. Mohou si za ně koupit produkty, které vídáme v našich supermarketech? Spíše ne. Své potraviny si v mnoha případech pěstují sami. A možná, že i v tom tkví část odpovědi na některé naše současné problémy. Třeba na to, proč se u nás ve velkém pěstuje tak šílené množství pšenice a olejnin, ale strašně malé množství zeleniny a ovoce. Na to, že zemědělská půda v Česku dlouhodobě eroduje a skýtá jen miminální prostor biodiverzitě a tudíž i ekosystémovým službám, na kterých je lidské přežití závislé. A celou řadu dalších potíží, které budou s válečným konfliktem a pokračujícím ekologickým rozvratem nabírat na intenzitě.

Neříkám, že by každý z nás měl mít vlastní zahrádku. Byť by se mi zajisté líbilo, kdyby kupř. ve městech byly mnohem příznivější podmínky pro drobné zahradničení. Kdyby místní politická vedení a sousedé lidem s tímto koníčkem, který se časem může stát spíše ekonomickou potřebou, neházeli klacky pod nohy. Kdyby se už nezastavila ani jedna zahrádkářská kolonie. Kdyby lidé za domy místo anglického trávníku a tůjí měli raději permakulturní zahrady. Ale ještě víc by se mi líbilo, kdyby zásadní reformou prošlo české zemědělství, a to tak, aby se na něm hospodařilo udržitelným a sociálně spravedlivým způsobem, a půda v Česku přestala být postupně skupována holdingy s netransparentní vlastnickou strukturou. Jednou nám ta půda totiž bude chybět. Podobně, jako nám teď chybí bydlení pro uprchlíky z Ukrajiny, zatímco investoři u nás dál nakupují investiční byty…

Najde ke krokům směřujícím k větší udržitelnosti a sociální spravedlnosti odvahu současné politické vedení, které na jednu stranu prosazuje zájmy soukromých rodinných farem nad agrobarony, ale na druhou stranu šmahem zavírá "levicové" komunitní zahrady? Troufne si zreformovat pokřivený trh, který se u nás v duchu "vlády volné ruky trhu" pod vedením ODS v 90. letech zformoval? Uvidíme. Každopádně jde o jednu z mnoha velkých výzev, možná jednu z největších, před kterými lidstvo stojí.