Příběhy z antropocénu: Na spálené planetě nebude ani líp, ani řád a klid.
V této zemi vládne nepoučitelnost a zmatek. Podle šetření veřejného mínění se Češi a Češky klimatické krize opravdu obávají, ale na volbách se to nikterak neprojevuje. Podle jiné mediální analýzy se náš národ ovšem obává i Zelené dohody pro Evropu a mluví o ní převážně negativně. Tak to bude nejspíš tím. Energetické úspory a dekarbonizaci dnes v Česku tlačí v podstatě jen energetická krize způsobená válkou na Ukrajině. Jinak bychom fosilní paliva vesele dál pálili v neomezené míře, jakoby se nechumelilo, včetně těch od Putina.
Podle vítězných kandidátů na prezidenta by jeden řekl, že se lid rozdělil na dva tábory, jež definuje hlavně jejich vztah k válce a míru. Ti, co volili Petra Pavla nejspíš touží po pevné ruce, řádu a klidu. Mít generála za prezidenta v době válečné, to se hodí. Budeme vědět, jak Ukrajinu co nejlépe vojensky podporovat, aby co nejdřív porazila Putina, dobro vyhrálo nad zlem, a všechno se zas vrátilo do starých kolejí. Andrej Babiš chce návrat do starých kolejí taky, ovšem na rozdíl od Pavla hned teď. Zahájil by jednání o míru, i když nikdo přesně neví, jak by se mu podařilo přesvědčit Vladimíra Putina, a co by mu nabídl výměnou za to, že svou agresi ukončí. Půlku Ukrajiny a dcera za ženu? A svým voličům ropu a plyn, co hrdlo ráčí.
Žádný návrat do starých kolejí nás ale nečeká. I kdyby válka nakrásně skončila teď hned, což zatím nehrozí, klimatická krize tu bude pořád. Pravda, ve světle hrozícího nukleárního konfliktu a prohlubující se energetické nejistoty a chudoby tato hrozba dosti pobledla. Jenže ani ona už není jen nějakou daleko vzdálenou hrozbou, jejímuž řešení musí ustoupit palčivější otázky. Sucho a neúroda může přijít ještě tento rok, a stejně tak se už letos v létě můžeme upéct. A to je třeba za každou cenu řešit, respektive se na to připravit, bez ohledu na to, jak to celé dopadne s válkou.
Je zcela pochopitelné, že lidé chtějí mír, i to, že si každý jeho dosažení představuje jinak. Je smutné, že tak či onak míru nejspíš nebude dosaženo bez obrovských ztrát pro Ukrajinu, ať už na životech, nebo na územní integritě. Ještě smutnější však je, když někteří dosažení míru prezentují jako možnost návratu k levným a hojně dostupným energiím, a sbírají na tom politické body.
Chybí tu někdo, kdo by jasně řekl, že levným a snadno dostupným energiím z fosilních paliv je navždy konec. S Putinem i bez Putina. Že budoucnost tkví v expanzi energií obnovitelných, ale také v intenzivní a urychlené obnově krajiny a obecně v přechodu k udržitelnosti (která mimochodem není kompatibilní ani s válečným tažením, ani s intenzivním zemědělstvím holdingu Andeje Babiše, jenž se voleb účastní za účelem získání imunity a další expanze svého impéria).
Takovou prezidentskou kandidátkou mohla být Danuše Nerudová, ale bohužel nebyla. Očekávali to od ní ti, kteří znali její postoje a návrhy v době působení v KoroNERVu, nebo si řešení klimatické krize zadali mezi své priority v prezidentské volební kalkulačce a Nerudová jim vyšla jako nejlepší favoritka. Nejspíš vybavena doporučením svého PR týmu se však kvůli negativním reakcím potenciálního elektorátu až příliš okatě bála o klimatické krizi otevřeně mluvit a namísto toho používala jen prázdné floskule o životním prostředí, budoucnosti a mladých lidech.
V časech, kdy v polovině ledna není sníh ani na hřebenech Šumavy (což samozřejmě nevylučuje, že se zima ještě nevrátí, byť rychlé střídání extrémů je pro přírodu obecně spíš negativní zátěží) a na jaře nás nejspíš čeká další dramatické sucho, by už přitom vážně stálo za to vytáhnout hlavu ven z písku a začít věci pojmenovávat pravými jmény.
Na spálené planetě totiž rozhodně líp nebude, a čekat na ní nemůžeme ani řád a klid.