V Česku se usídlila falešná představa, že občanské spolky jsou příčinou pomalé výstavby a drahého bydlení. Novela stavebního zákona, kterou teď Poslanecká sněmovna projednává, s právem občanů vyjadřovat se k novým stavbám nepočítá. Ceny nemovitosti ovšem ovlivňují především globální trhy, nikoliv pomalost jejich výstavby. Snaha deregulovat výstavbu je zbožným přáním některých politiků a byznysmenů umožnit rychlejší ukrajování dalších porcí české krajiny pro ocel a beton k uskladnění kapitálových nadhodnot zahraničních i tuzemských investorů. Ceny nemovitostí tím nejen nesníží, ale ještě přilijí olej do celosvětové environmentální krize a postaví další penězovody pro vysávání veřejných rozpočtů.

V demokratickém právním státě je naprosto zásadní, aby lidé měli možnost se k novým stavbám vyjadřovat. Zejména těm, které mají zásadní vliv na životní prostředí. O tom, jak vypadají naše města a naše krajina by neměly rozhodovat jen instituce a elity vlastnící velké finanční prostředky. Prostor, ve kterém žijeme, je sdílený prostor, a nejde jej donekonečna rozprodávat a komodifikovat. I když to možná dává smysl z hlediska momentálních finančních zájmů omezeného okruhu privilegovaných jedinců a společností, z jiných hledisek to smysl nedává žádný.

Příroda tahá za kratší konec, protože se z ní vydělujeme a necítíme se být její součástí
V Česku se bohužel v této věci příliš neosvědčilo argumentovat ochranou životního prostředí. Lidé tu mají sice přírodu rádi, ale v zásadě jí moc nerozumí. Berou jí jen jako kulisu, kam si můžou dojet na kole nebo k vodě, případně jako kus přírody chápou svého čtyřnohého miláčka. Sami sebe jako její součást nechápou. Myslí si, že příroda je něco odděleného od lidí, co nám má jen sloužit k uspokojování našich tužeb, jako je třeba houbaření, nebo dovolená na chatě. Nedochází jim, že když budeme dál pokračovat v utiskování životního prostředí, ať už litím dalšího betonu, znečišťováním ovzduší, zamořováním vody pesticidy a hnojivy, atd. atd., základní ekosystémové služby jednoduše zkolabují a přestanou nám sloužit.

Ekosystémové služby jsou přitom něco, na čem závisí udržení života na Zemi. Když přestanou fungovat, není to jako když k vám domu přestane chodit pošťák, nebo se zavře poslední ordinace praktického lékaře v okresním městě. Znamená to další vymírání druhů a spolu s ním neúrodu, hladomor, nedostatek pitné vody, nebo naopak povodně, a tak dále. Teprve pak lidé zjistí, že jídlo neroste v supermarketech. Teprve pak se začneme divit, proč nás politici a média, nebo třeba školy, včas nevarovaly, že už jsme jako lidstvo překročili 5 z 9 planetárních mezí vytyčujících bezpečný prostor pro lidský život na Zemi.

Každá další budova, pokud nejde o nějakou opravdu kvalitní ekologickou stavbu dobře zakomponovanou do svého prostředí, má přitom vliv na celou řadu ekosystémových služeb, a tedy ještě víc posouvá fungování lidstva mimo rámec vytyčený planetárními mezemi. Zabírá půdu a biotopy různých organismů, brání zasakování vody, je náročná na materiály a energie, vytváří tepelné ostrovy, a celkově snižuje obyvatelnost dané lokality.

Globální trhy versus místní zájmy
Co by se ovšem mohlo osvědčit trochu více, je argumentace ekonomickým hlediskem, či hlediskem místních zájmů. I když nás média, někteří politici, a především různí přednostové všelijakých hospodářských, stavebních, plánovacích a kdovíjakých institucí a organizací přesvědčují o opaku, není pravda, že by rychlejší a intenzivnější výstavba pomáhala snížit cenu nemovitostí. Ceny nemovitostí, které tedy nyní už konečně díky krizi začaly trochu klesat, jsou vyšponované především kapitálovými trhy, které budovy využívají k fixaci kapitálové nadhodnoty.

Jinými slovy – beton je něco, kam korporace a různé finanční instituce mohou nalít peníze, tedy naakumulovaný přebytek, a jednak jej dál zhodnocovat, ale také jeho prostřednictvím vysávat peníze obyvatel a přispívat tak k dalšímu růstu socioekonomických nerovností a závislosti obyvatel na globálních finančních trzích. Lidé si tyto nemovitosti buď koupí na hypotéku, přičemž budova až do jejího splacení stejně patří bance a majitel hypotéky se stává závislým na finančních trzích, jimž musí uzpůsobit celý svůj život. Nebo si v ní prostor dnes stále častěji spíše pronajímají, neboť čím dál tím méně lidí na hypotéky a současné ceny nemovitostí dosáhne.

Zjednodušeně – česká krajina se zabetonuje, aby investoři mohli do betonu uložit svůj kapitál, tento „kus betonu“ pak pronajmou, aby mohli extrahovat peníze vydělané obyvateli. Tim vytváří další zisky, které znovu potřebují někam investovat, nejlépe opět do betonu. Začarovaný cyklus kreativní destrukce jede na plné obrátky.

A aby toho nebylo málo, zahraniční vlastníci dnes čím dál tím častěji také svým nájemníkům poradí, že vysoký nájem mohou kompenzovat příspěvkem na bydlení, který jde z veřejného rozpočtu.

A tak se vlastně dá říct, že umožňováním dalšího betonování krajiny se Češi a české instituce nejen obírají o důležité statky, jako je půda, krajina atd., ale vlastně i budují penězovody pro vysávání peněz z kapes lidí a z veřejného rozpočtu, které se prostřednictvím betonu integrují do složitých sítí nadnárodních finančních trhů a toků, a přispějí tak prohloubení další privatizace výnosů a socializace ztrát, a závislost těch, kteří ztrácí, na těch, kteří hromadí.


Občané musí mít právo hájit místní sociální, ekonomické a ekologické zájmy před zájmy globálních trhů
Občané by měli mít právo se vyjadřovat k tomu, co se bude v jejich okolí stavět a jak to bude vypadat. V Česku je dost precedentů velmi nekvalitní a necitlivé zástavby, ve které mnohdy ani nikdo nebydlí, protože slouží jen jako investice. Je zábavné, když je nám tvrzeno, že hustá zástavba je vlastně klimatickým opatřením, protože se tak tvoří "města krátkých vzdáleností". To by sice bylo fajn, kdyby ovšem nová zástavba byla finančně dostupná a nesloužila jen jako enkláva pro movitější lidi, kteří beztak všude jezdí autem, nebo případně v dané budově ani nebydlí a mají v jejích zdech jen uložené své peníze.

Beton nesmí být důležitější, než je globální udržitelnost. Finančním tokům a zájmům nesmí být umožňováno přivést k totálnímu kolapsu ani planetární ekosystém, ale ani český veřejný rozpočet a místí zájmy a potřeby. To se ovšem momentálně děje a tento vliv navíc zrychluje. Občané jsou ti poslední, kdo to může zvrátit. A poslanci, jsou-li skutečnými demokraty, a nejen loutkami neoliberální doktríny a globálních trhů, by jim k tomu měli poskytnout legislativní nástroje.

Pokud souzníte s tímto článkem, nebo vám alespoň jednoduše záleží na občanských právech, transparentním státu, demokracii, či na příznivém životním prostředí, nebo třeba jen na místě, kde žijete, napište poslancům, ať se vyjádří k otevřenému dopisu organizací, které je vyzývají, aby veřejnosti umožnili vyjadřovat se k novým stavbám.