V pražských Vysočanech mají divoké výstavbě padnout za oběť zahrádky v meandru Rokytky v těsném sousedství parku Zahrádky. Tento nesmyslný a barbarský krok jde proti logice všeho, co by se v Praze v dobách mnoha probíhajících krizí mělo dělat. Zahrádky jsou naprosto zásadní nejen jako adaptace na klimatickou krizi, prostor pro ochranu biodiverzity a místo pro odpočinek, relaxaci a společenský život. Významně také posilují potravinovou soběstačnost a schopnost samozásobitelství. V době zuřícího válečného konfliktu a prudce rostoucích cen potravin by rušení jakékoliv zahrádky nemělo nechat lhostejným nikoho z nás.

O zahrádkách ve Vysočanech už bylo řečeno mnohé, a tamní obyvatelé, kteří chtějí zahrádkářskou kolonii proměnit v zahradu komunitní, mají celou řadu důvodů bojovat za jejich záchranu. Zajímat by však měly i nás ostatní.

Pozemky, které zatím stále ještě neschválený Metropolitní plán vytyčuje jako místo zeleně navazující na zdařilou revitalizaci říčky Rokytky, by podle této koncepce měly tvořit významnou součástí modrozelené infrastruktury protínající obytnou zónu, na které v posledních letech vznikaly tisíce nových bytů.

Je naprosto šokující, že k ohrožení tohoto bohulibého záměru dochází z rozhodnutí církve, která pozemky získala v restituci a následně prodala developerovi.

Pokud vedení hlavního města Prahy zastavění nezabrání, bude tak jednat v rozporu s vlastním klimatickým plánem. Bez souvislých ploch vody a zeleně bude celá čtvrť velmi špatně připravená na vlny vedra a sucha, které v důsledku prohlubující se klimatické krize budou přicházet čím dál tím častěji. Zhorší se tak celková obyvatelnost a atraktivita čtvrti nejen pro stávající obyvatele, ale také pro potenciální zájemce o bydlení, což by mělo být varovným signálem rovněž pro všechny v místě působící developery.

Další betonování okolí Rokytky je překážkou také pro volně žijící živočichy, kteří místo potřebují využívat jako biokoridor.

Je však nutné také zdůraznit, že zahrádky je potřeba chránit a dál rozvíjet jako nezbytnou součást společenské odolnosti!

K jednomu z mnoha nešvarů post-socialistických zemí patří tendence vnímat zahrádky a zahrádkářské osady jako přežitek připomínající doby, kdy ještě neexistovala možnost zajít si do supermarketu a koupit tam cibuli z Nového Zélandu nebo vepřový řízek ze Španělska. Jenže kdoví, jak moc je tahle možnost při současné míře devastace světové půdy průmyslovým zemědělstvím udržitelná, a jak moc na ní v době geopolitické nestability můžeme spoléhat i do budoucna?

Jsme-li schopni se poučit z minulosti, nutně musíme rušení poslední funkční zahradní kolonie ČZS 99 vnímat také jako barbarské nakládání s kulturním odkazem našich předků, kteří toto místo celé dekády obhospodařovali a z generace na generaci si zde předávali schopnost zahradničení, samozásobitelství, a celé řady jiných dovedností, díky nimž lidé v minulosti dokázali přežít nejrůznějších příkoří, ať už šlo o války, ekonomické krize, nebo hladomory. Během druhé světové války se zakládaly tzv. „vítězné zahrady“, které údajně v roce 1944 poskytovaly 42 % veškeré národní produkce zeleniny. A i dnes tvoří vlastnoručně vypěstované potraviny nemalé procento jídelníčku českých zahrádkářů.

V době, kdy ceny jídla závratně stoupají a vláda si neví rady, jak oligopolní chování supermarketů zkrotit, je zahrádky nutné chápat také jako významný prvek společenské odolnosti, houževnatosti a v Česku tolik vzývané schopnosti improvizovat a zkrátka „nějak si poradit sám“. Jde vlastně o jakýsi národní poklad, díky němuž má střední a východní Evropa velký náskok oproti Západu, kde je procento lidí schopných si vypěstovat něco k snědku mnohonásobně nižší. Západní civilizace nám možná připadá modernější a vyspělejší, ale o to více je tamní obyvatelstvo na komplexních civilizačních výdobytcích závislejší, a také zranitelnější vůči jakýmkoliv výpadkům „moderního světa“. To se dobře ukazuje i nyní na Ukrajině, kde se během války kostrou potravinové soběstačnosti země staly malé rodinné farmy a drobní pěstitelé, zatímco fungování velkých nadnárodních agropodniků s úzkou specializací na komerční komodity ochromilo přerušení dlouhých dodavatelských řetězců.

I když se možná mnohým ježí chlupy na zádech z představy samozásobitelství a zahrádkářské dřiny, nebo ze spolků, jež údajně svým bojem proti novým stavbám přispívají k pražské bytové krizi, zachování zahrádkářských osad ve městě by v dnešní době mělo být naprostou samozřejmostí, nikoliv něčím, o čem je nadále potřeba debatovat. Ostatně, potvrzuje to i nedávno schválený zahrádkářský zákon, který zahradničení považuje za veřejně prospěšnou činnost. Zejména v době mnoha společenských otřesů by měl veřejný zájem nad soukromým ziskem zcela jasně převážit. Podaří se nám o tom přesvědčit také pražské vedení?

PODEPIŠTE PETICI!