Vlastně jinak. Nehledá se univerzita, která by takový studijní obor nabízela. Již víme, že taková v Česku není. Hledá se však taková, která by o to měla zájem a chtěla se inspirovat v zahraničí. Studentek a studentů, kteří by takový obor chtěli studovat, je celá řada. Pro začátek mohou začít na univerzitě BOKU ve Vídni, kde se takový program rozjíždí od letošního podzimu a přihlášky ke studiu (které je navíc v angličtině) je možné podávat už nyní. Kdy se ale něco podobného rozhýbe i u nás?

Energeticky úsporné stavby, změna klimatu a její dopady na společnost, udržitelné procesy a čisté technologie. To vše a mnohem více z toho, co pro naší velmi nejistou, nepředvídatelnou a pravděpodobně velmi nebezpečnou budoucnost budeme potřebovat (např. důsledné naplňování cílí udržitelného rozvoje OSN, znalosti z politické ekologie, klimatologie, udržitelné transformace potravinového systému, či klimatické politiky) bude možné studovat na BOKU - University of Natural Resources and Life Sciences sídlící v hlavním městě Rakouska.

I v Česku bychom ovšem neměli dál spát na vavřínech. Antropogenní změna klimatu je tu, rok od roku se environmentální krize prohlubuje a spolu s ní dochází i k rozvratu celé řady ekosystémů, na nichž je lidský život plně závislý. Prokletím naší společnosti je však bohužel neochota cokoliv plánovat, mít dlouhodobé vize a na něco se připravovat. Nemáme rádi změnu, a už vůbec ne takovou, která se vymyká naší kontrole, přestože jsme jí sami způsobili... Výsledky tohoto přístupu jsme ostatně letos viděli na příkladu nepřipravenosti politické garnitury na přijímačky na střední školy. Podobné to bylo i s pandemií, na kterou nikdo nebyl připraven, protože si katastrofické scénáře nechceme připouštět, raději je popíráme, a čekáme, že to nějak dopadne. V kombinaci s příslovečnou hlavou v písku a přístupem laissez-faire máme zaděláno na velký průšvih, který zdaleka přesahuje obří fail českého školství. Nemít obyvatelnou zemi je horší než nemít maturitu.

Pokusí se tuto neudržitelnou trajektorii změnit alespoň české univerzity, které by měly být studnicemi vědění a plnit svou třetí roli, jež spočívá v společenské zodpovědnosti a přenosu vědeckých poznatků do praxe?

Pevně doufám, že ano, protože mladí lidé mají o tato témata enormní zájem a jsou frustrovaní z toho, že nemají, kde by je mohli studovat. Nemá smysl aby studovali klimatologii, jako to kdysi kdekdo doporučoval Grétě Thunberg. Proč by studovala obor, který už dávno ví, že jsme v průšvihu, a přesto tyto odborníky vlády a média příliš neposlouchají? V tuto chvíli je mnohem důležitější zkoumat a nacházet způsoby, jak se s již rozjetým problémem vyrovnat a co proti němu dělat. A právě o to budou mít lidé čím dál tím větší zájem. To jediné totiž bude časem ještě dávat nějaký smysl a naději.

V Česku se tu a tam sporadicky už něco málo děje. Oproti tomu, co se děje na akademické půdě ve Vídni, kde aktuálně působím, jde ale o srovnávání komára s velbloudem. Bylo by proto skvělé, kdyby přednášky o nejrůznějších aspektech probíhající globální změny způsobené člověkem a také o způsobech, jak z průšvihu ven, nebyly na českých školách představovány jen v rámci nejrůznějších extrakurikulárních cyklů, často zajišťovaných neziskovkami, nebo s pomocí různých volitelných mini-bloků přilepených tak trochu navíc k již existujícím studijním oborům, jako jsou např. ty mé na UNYP či UMPRUM. Potřebujeme mimo jiné také vytrénovat nové pedagogy pedagogů, díky nimž lidé s potřebnými kapacitami získáme. Je však u nás dost těch, kteří by tyto kroky chtěli přetavit v realitu a praxi? Pořád doufám, že ano, nebo že se časem najdou. A pokud ne, tak pánbůh s námi.