V Česku všeobecně rozšířená představa, že k pochopení lidské společnosti stačí selský rozum, vezme za své jakmile se do hry dostanou globální souvislosti. Přinejmenším překvapivé však je, když jejich neznalost dává na odiv člověk jako Tomáš Sedláček, známý ekonom a filosof s poměrně širokou paletou veřejného působení a dosahu. Ten na páteční konferenci Metropolitní univerzity věnované klimatické politice střední Evropy evidentně neodhadl publikum, když převážně studentskému posluchačstvu naservíroval příspěvek jak vystřižený z české desinfo scény o škodlivosti komunismu a výhodnosti kapitalismu pro klima, kterým pravděpodobně jindy oblažuje přednášky určené pro boomery.

Dost možná ovlivněn knihou Factfullness, nebo-li Faktomluva, která se svět snaží představovat v růžovějších barvách než v jakých jej zejména v posledních letech multiplikujících se krizí vidíme, se Tomáš Sedláček jal studentstvo s pomocí celé řady dezinterpretovaných a z kontextu vytržených grafů přesvědčit o tom, že kapitalismus je ten nejlepší systém, v rámci kterého lze klimatickou krizi vyřešit. Podobně jako nedávno v Hospodářských novinách se svému tvrzení pokusil dodat dostatečnou váhu prohlášením, že „kapitalismus neničí životní prostředí tolik, jako komunismus.“ Neváhal se tedy hned na úvod obrnit strašením komunismem, což je argumentační faul typický pro post-socialistický prostor, v sociálních vědách též konceptualizovaný jako tzv. „zombie socialismus“, který proponenti stávajícího režimu vytahují vždy, když je třeba zabránit něčemu levicovému. Tím může být třeba sociální politika, redistribuce veřejných statků, nebo ochrana životního prostředí, případně nutkavá potřeba bránit kapitalismus, mezi samotnými kapitalisty oblíbenější spíše pod názvem „tržní společnost“. Typické pro „zombie socialismus“ je též strašení frontami na banány, gulagy, či poukazování na znečištěné životní prostředí v uhelných pánvích v období ČSSR.

Naše problémy nemůžeme vyřešit stejným způsobem uvažování, které tyto problémy vytvořilo (Albert Einstein)
Ne stole dnes už přitom dávno není obhajoba komunismu coby jediné domnělé alternativy vůči kapitalismu. Neustálým opakováním, že je aktuální systém lepší než komunismus, jen ztrácíme cenný čas, který bychom namísto toho měli využít hledáním jiných alternativ. Mnohem víc je nyní potřeba se přenést přes dětinské strašení jednoho systému druhým, a především si nalít čistého vína co se globálních dopadů kapitalismu týče. Pravda je taková, že životní prostředí kvůli svému produktivistickému zaměření ničily oba systémy dost podobně, přičemž kumulativní škody jsou větší u kapitalismu, a to z prostého důvodu, že komunismus k tomu v dějinách lidstva neměl stejné množství času a prostoru. Oproti tomu dějiny Kapitalocénu, tedy éry hegemonie kapitálu a jeho vlivu na globální změny, sahají až do 16. století, kdy byly základy kapitalismu položeny. Od té doby, a zejména pak po druhé světové válce, došlo k neuvěřitelně masivní míře postupně zrychlujícího a zintenzivňujícího vykořisťování životního prostředí, přírodních surovin a lidí. Vzpomeňme na miliony původních obyvatel Severní Ameriky, a spolu s nimi i miliony bizonů a dalších druhů, kteří byli zabiti, aby jejich zem mohla být využita jako plantáže pro dovoz potravin do Evropy. Nezapomínejme na miliony Afričanů, kteří byli zotročeni, aby na těchto plantážích pracovali a budovali tak americké bohatství, přičemž téměř dva miliony z nich přišli o život již při transportu z Afriky. Uvědomujme si, k jakému vykořisťování lidí a přírodních zdrojů dochází v bývalých afrických, asijských a latinskoamerických koloniích, které v novodobé podobě trvá dodnes, jen již nikoliv prostřednictvím kolonií, nýbrž prostřednictvím nadnárodních korporací.

Kterak šikovný Otesánek o 5 kilo zhubnul
Tomáš Sedláček tyto historické a geografické vztahy zřejmě v potaz příliš nebere a ve své prezentaci použil celou řadu grafů povytahovaných z random zdrojů jako třešinky z dortu. Jak by jinak mohl bez dalších souvislostí obhajovat kapitalismus tím, že všude tam, kde roste HDP, zároveň klesá spotřeba energie? Ano, je pravda, že bohatší země postupně energii získávají čím dál tím efektivnějším způsobem, ale jejich energetická spotřeba je historicky ve srovnání se zeměmi globálního Jihu velmi vysoká a je tedy takzvaně z čeho brát. Jinými slovy, srovnáme tady velblouda s komárem. Je to jako kdybychom obdivovali Otesánka za to, že poté co začal vydělávat víc peněz a jíst ryby místo bůčku zhubnul o 5 kilo, zatímco jeho vychrtlého chudého kamaráda bychom peskovali za to, že nehubne podobným tempem a svalovali bychom to na jeho nízké příjmy. Sedláček dále ukazoval některé grafy znázorňující tzv. decoupling, tedy oddělení křivky růstu ekonomického růstu od emisí či spotřeby surovin, či obecně od negativních dopadů na životní prostředí. I zde je však potřeba brát v potaz složité a nerovné globální materiálové a kapitálové toky, kdy značně bohatší země mnohem víc dováží zboží ze zbytku světa, z čehož mají hned několikanásobný profit. Levné zboží, kvůli kterému si nemusí ničit svoje vlastní životní prostředí, a zároveň také prostor upevňovat dál svůj technologický náskok a ekonomickou převahu. Existuje také celá řada studií, které dokazují, že k decouplingu dosud nikde nedošlo dlouhodobě, dostatečně hluboce a už vůbec ne z hlediska materiální spotřeby. Nyní jednu takovou publikovala dokonce i Evropská environmentální kancelář (European Environmental Bureau).

Bobr jako důkaz ekonomické prosperity
Sedláček se dále v duchu „faktomluvy“ či jakési pozitivní psychologie snažil studentstvo potěšit údaji o vzpamatovávající se přírodě v Česku, do které se navrátili např. bobři, či vlci. Dále též poukázal na to, že biodiverzita v mezikontinentálním srovnání klesá nejpomaleji právě v Evropě, tedy na kontinentu s jedním z nejvyšších HDP. Argumentací, že za to může právě onen růst HDP, však Sedláček ukázal zásadní nepochopení toho, že důvod, proč se v Evropě přírodě začalo trochu dařit, je dáno právě tím, že si evropské země díky svému naakumulovanému bohatství mohly dovolit vyvézt svou znečišťující produkci do jiných zemí. O tom, odkud všude svou biomasu dováží např. Vídeň, město všeobecně považované za výkladní skříň udržitelnosti, pojednává článek mé kolegyně na univerzitě BOKU, Christiny Plank, v kterém ve spolupráci s kolegy a kolegyněmi z enviromentální věd velmi precizně mapují materiální toky propojující Vídeň se zbytkem světa.

2. kolo kapitalistické expanze aka zelená revoluce
Další, co je při špetce znalostí globálních souvislostí očividné, je fakt, že diverzita české fauny a flory byla celkem dost zredukována už v 18. až 20. století, tedy v období postupného rozmachu industrializace pod taktovkou kapitalismu, což je důvodem, proč nyní trend jejího poklesu není tak záchvatný, jako v rozvojových zemích globálního Jihu, kde za současný rapidní pokles biodiverzity může právě aktuální expanze „moderního“ kapitalismu, spolu s jeho industriálním a vysoce chemizovaným zemědělstvím a rapidním odsunem lidí z venkova do měst. Vzpomínáte na to, jak jste jako děti snily o tom, že se jednou podíváte do tropických pralesů v exotických zemích, které v té době ještě byly doslova pokladnicemi planetární biodiverzity? Jsou jí dodnes, ale od té doby značná část pralesů lehla popelem a proměnily se v plantáže a pastviny. Mimo jiné právě kvůli zelené revoluci v zemědělství, kterou dnes máme tendenci oslavovat jako vítězství kapitalismu a technologického pokroku nad hladomorem, aniž bychom si uvědomili, že právě globalizace industriálního a vysoce chemizovaného zemědělství je hlavním důvodem současného vymírání druhů, narušeného dusíkového a fosforového cyklu, znečištění zásob pitné vody, ale též prohlubující se klimatické krize, protože půda udusaná kombajny a prolitá hnojivy z fosilních paliv se postupně stává jen mrtvým médiem pro pěstování komodit bez schopnosti zachytávat atmosférický uhlík. Je tedy jasné, že takový pokles biodiverzity v zemích mimo Evropu bude v mezikontinentálním srovnání naprosto drastický a s Evropou nesrovnatelný. A má-li toto co do činění s nízkým HDP těchto zemí, pak spíše z hlediska toho, jak moc jsou tyto země vykořisťovány globálním Severem, než že by pro biodiverzitu bylo prospěšné právě vysoké HDP. Také data o současné urbanizaci jasně ukazují, že urbanizaci z naprosté většiny živí chudí lidé v rozvojových zemích, z nichž mnozí se přesouvají do městských slumů právě kvůli expanzivnímu uchvacování zemědělské půdy zahraničními společnostmi, čímž zároveň dochází k nahrazování původního samozásobitelství a malých hospodářství průmyslovým agrobyznysem, který decimuje jak místní společnosti, tak i planetu (viz deklarace hnutí za potravinovou suverenitu).

Nejez hambáč a zachráníš svět?
Alespoň část těchto faktů si Tomáš Sedláček zřejmě musí uvědomovat, jinak je těžké rozumět tomu, proč ve svém příspěvku na Metropolitní univerzitě na závěr apeloval na redukci konzumace hovězího masa, o kterém uvedl, že je z hlediska materiální spotřeby a environmentálních dopadů tou nejméně efektivní potravinou. Je otázka, zda si ale Tomáš Sedláček uvědomuje, k jaké míře deforestace právě kvůli chovu dobytka v rozvojových zemích dochází, či jak velmi znečišťující jsou intenzivní velkochovy např. v Severní Americe, anebo zda jeho úmyslem bylo jen na závěr studentstvu prezentovat nějaký praktický a jednoduchý návod, jak přispět k ochraně klimatu a přitom moc nemyslet na systémové změny.

Že mladé účastníce a účastníci konference Sedláčkovi na jeho manipulativní a tendenční dezinfo prezentaci nenaletěli bylo zjevné z jejich dotazů, v nichž se ptali na účel jeho přednášky, nebo poměrně rozladěně rozporovali způsob, kterým svá data interpretoval a chtěli vysvětlení. Jako typický představitel Gen X, resp. Husákových dětí, což je v kontextu „kapitalisticky opožděného“ Česka něco jako americký boomer, jim Sedláček během dotazování skákal do řeči a musel být usměrněn.

Velkým zadostiučiněním bylo, že po tragickém příspěvku nastoupila Anna Karníková, ředitelka Hnutí DUHA, která svůj příspěvek o destruktivních dopadech růstové ekonomiky na životní prostředí uvedla vtipným komentářem o Sedláčkově příklonu k dnes již zastaralému sloganu TINA, tedy „there is no alternative“, který v 80. letech používala Margaret Thatcher pro obhajobu společensky ničivé neoliberální restrukturalizace ekonomiky. Právě této politické ekonomii nyní „vděčíme“ za položení základů současné globalizované podobě kapitalismu, jehož působením se lidstvu „podařilo“ probourat skrz již šest z devíti planetárních mezí vytyčujících bezpečnou existenci lidstva na Zemi. Karníková následně prostřednictvím dat a grafů zcela odlišných od těch Sedláčkových jasně a bez přikrašlování představila současnou realitu, kdy svým neustálým honem za růstem HDP na prostorově omezené planetě zrychlujícím se tempem pokračujeme po trajektorii katastrofálního oteplení, rozkladu ekosystémů a ekosystémových služeb, které podle vědců povede k destrukci lidské civilizace a do konce tohoto století k neobyvatelnosti území, které nyní obývají 3-6 miliardy lidí.

Tomáš Sedláček se coby Husákovo dítě na rozdíl od amerických boomerů katastrofických scénářů s nejvyšší pravděpodobností ještě dožije. Všichni mu pak můžeme poděkovat za jeho medvědí službu ochraně klimatu, a vlastně i medvědí službu kapitalismu. Na mrtvé planetě totiž HDP roste jen stěží.