Když černá ovce proslaví Švédsko
Nevíte, jakou rodinu mám na mysli? Seznamte se s famílií Švédů a rovnou třemi černými ovcemi, které se jim poštěstilo vychovat. Tak si je představíme hezky popořádku:
Černá ovce č. 1: August Strindberg, největší švédský spisovatel, "severský Dostojevskij", psychoanalytik lidské duše, průzkumník podvědomí, skeptický kritik vnější nordické idyly. Ukázal Švédům a světu, jací ve skutečnosti jsou, a za to byl ostrakizován. Ostrakizován "morálním způsobem", čili označen za mizantropa ("nemá rád svůj národ!" - to známe i ze Slovenska). V průběhu svého života doma obecně (a ne z nedbalosti) ignorován. Akceptován až v meziválečném období, po obdržení Nobelové ceny "importován" ze zahraničí, kde se mezitím stal slavným.
Černá ovce č. 2: Astrid Lindgren, největší švédská pohádkářka, postavila daný žánr na hlavu. Místo poslušné, blonďaté, tiché, zdvořilé, vnější dojem pěstující "standardní" recht malé Švédky přichází nešvédsky zrzavé, pihaté, copaté, hubaté, neposlušné, všechny okolní děti kazící malé tornádo. Vlastně se ani nejedná o lidskou bytost, jedná se o negaci švédských "ctností". To, co vypadá jako výplod kreativity, vlastně není nic jiného než sepsání seznamu většiny hloupých švédských zvyklostí, pravidel a norem, před které se napsalo minusové znaménko. Pipi je negace švédskosti, je otevřenou provokací a takovým jemným kopancem mezi oči. Všichni pochopili, o co se jedná, polovina Švédů ji nenáviděla a před dětmi zatajovala. Znáte ten proslavený příklad o tom, jak jí daňový úřad vystavil 102 procentní daně? Skutečným významem není neoliberální argument v debatě proti "levičákům". Každý tomu rozuměl v jeho skutečné intenci, jako menší revanš. Za drzost.
Černá ovce č. 3: Ingmar Bergman, největší švédský filmový tvůrce a další v řadě psychoanalytiků a demystifikátorů švédské psyché taky zažil novou roli Zorra Mstitele, kterou na sebe vzal švédský daňový úřad. Jejich boj trval desetiletí, Bergman se odstěhoval do zahraničí po tom, co mu byla vyměřena podobná více než stoprocentní daň (s penále se jednalo o 139 procent), prožil psychické zhroucení a byl zatčen přímo v divadle (aby jej pak soudce zbavil všech obvinění).
Ano, ti, díky kterým nejvíc známe my a celý svět Švédsko, byli černými ovcemi, ostrakizovanými, pronásledovanými oběťmi. To ve světe "nejšvédštější" je ve své podstatě "antišvédské" (to skutečně tradiční švédské moc lidí bez toho, aby krajinu navštívili, vlastně vůbec nezná). Odkrývali pravdu, nikoho nešetřili a spáchali nejvážnější skandinávský zločin – mluvili o tom s "cizáky". Protože nic se netrestá přísněji (dokonce ani nekonformismus) než zničení klamného sebepojetí, spojeno s prozrazením rodinné zdvořilostní tváře, kterou ukazujeme navenek. A všichni sokratovští ovádi ovce musí být pokořeni. Bergman to řekl otevřeně, úředníci a prokurátoři, kteří jej pronásledovali, byli jen "projevem" obecné vůle. Jeho slovy byli jen "prestiž hledající hráči pokeru". Prestiž je odměna od společnosti pro toho, kdo naplní její hodnotu. Pronásledovatelé géniů ji mohou získat jen v takové společnosti, která miluje prázdný standard a nenávidí originalitu, odchylky, individuálnost.
Ti, kdo Švédsko navenek proslavili nejvíc, jej přitom také nejsilněji zostudili. Tak když příště otevřete Strindberga, Pipi Dlouhou Punčochu anebo zapnete Bergmana, alespoň uctěte bolest, kterou národní duši způsobili. Nejsou to hrdinové, ale renegáti. Jo, Švédsko neproslavil nejvzornější Sven, ale Postrach Denis, Huckleberry Finn, černá ovce, za kterou se všichni stydíme...