Jak poznat sadistu aneb Řeč je klíč do duše
Když zavřete ovci do místnosti sousedící s prostorem, ve kterém je vlk, ovce začne navzdory fyzickému bezpečí pociťovat stres. Ten jí v delší době zabrání jíst a spát, až nakonec ovce, jako kdyby z vlastní vůle, apaticky umírá. Tento princip funguje podle psychologů i na běžném pracovišti, jen za ovci si dosaďte normálního pracovníka a za vlka sadistickou osobnost. Vzpomněl jsem si na to i teď, když jeden bývalý pracovník prezidentské kanceláře někde říkal, že vždy, když se měl Havel ještě jako prezident sejít s předsedou vlády Klausem, od rána mu bylo blbě a úzkostně…
Za sadistu si stačí doplnit člověka, který má špatné úmysly a utrpení druhých mu dělá radost. K tomu netřeba ani psychopata, kterých je ve společnosti jedno až dvě procenta. Toto číslo prý skáče k dvaceti procentům, když se přesuneme mezi manažery a politiky. Ani tahle oblast ale není skutečnou „biosférou“ tohoto psychologického druhu. Kdybychom ho chtěli studovat v jeho přirozeném prostředí, v takovém „psycho-safari“, překvapivě bychom museli mezi chirurgy a záchranáře. Tam jich je podle psychologů až polovina. Jo, tu kost vám nejlépe provrtá někdo, kdo s vámi až tak moc nesoucítí (vím, že si nectím hrdiny, ale taková jsou, bohužel, čísla).
Sadisté, spíš než přímé násilí, aplikují subtilní, psychologické, manipulativní, velice inteligentní a neviditelné techniky. V nich jsou celoživotně trénovaní a není možné je na tomto hřišti, za předpokladu, že nejste ještě větší sadista, porazit. Vidíte toho neohrabaného, nepříjemného chlápka odvedle? U něj byste měli být v bezpečí. Pamatujete na toho sladkého, pozorného, za všech okolností přívětivého pána? Bacha na něj!
Abyste to dotáhl v kariéře sadisty co nejdál, musíte být, samozřejmě, velice šarmantní. Bez vysoké úrovně taktu se vám nepovede dobýt srdce žen v roli sňatkového podvodníka, srdce voličů jako politický kandidát nebo srdce Francie jako nacistický vůdce. Na Zemanově neúspěšném hledání článku „Hitler je gentleman“ není ani tak zajímavé jeho zatloukání, jako spíš pravdivost tohoto názvu. Chamberlain sám řekl, že s tak velikým gentlemanem se ještě nesetkal.
Všichni, kdo Hitlera potkali, byli uneseni jeho zdvořilostí a pronikavým pohledem, který dával každému pocítit, že je jediný na světě a opravdu na něm záleží. Co bylo pod povrchem víme nejen z historie, ale i deníků Evy Braunové, které jsou plné výlevů o tom, jak jí zanedbával. Erich Fromm poskytuje v Anatomii lidské destruktivity rozsáhlou studii duše nacistických pohlavárů. Nedělá tak z důvodu historického bádání o nacismu, ale obecně psychologického zkoumání sadismu.
Na nejvyhraněnějších příkladech demonstruje mechanismy, podle kterých ten funguje. A taky, jak lze proti němu bojovat. Respektive nebojovat, ale zbaběle utíkat, abychom se nestali tou vyhladovělou ovcí. Sadistickou osobnost může, podle Fromma, standardně mít 20 až 30 procent obyvatelstva, v závislosti na historické době, kulturních specifikách (jak víme od Ruth Benedictové, existují kulturní vzorce a všichni nejsme stejní) a sociální sféře.
V nacistickém Německu meziválečného období převažoval sadistický (nebo též „autoritářský“) typ osobnosti, podle Fromma, mezi nižší střední třídou, ze které se rekrutovala většina voličů NSDAP. Důvod spočíval ve vyšších ambicích této třídy, které ale nebyly naplňovány a navíc z této frustrace plynoucí agresivita nemohla být, vzhledem k z vyšších tříd přejatým standardům chování, ventilována „hrubšími“ způsoby jako u tříd nižších (to, co vidíme jako neohrabanost a možná hulvátství, je velice účinná technika odlehčení duše, díky které se v ní nehromadí frustrace z nedostatku a postavení).
Sadistický charakter funguje na základě určitých zákonitostí, jejíchž prvky na sebe zákonitě (v případě, že „psychologická energie“ není nějak přesměrovaná, ventilovaná nebo konstruktivně využitá) dynamicky navazují. Jedná se o „trojici“: pocit méněcennosti, narcisismus a sadismus. Jednoduše řečeno, pocit méněcennosti, který vzniká především tehdy, když lidé nedokáží naplnit zvnitřněné, společností aprobované hodnoty a v souvislosti s tím uspokojit základní existenční a existenciální potřeby (především uskutečnit své osobní možnosti, tedy hlavně intelektuální potenciál - tohle bude důležité při pozdějším opisu projevu sadismu v řeči), se jedinec pokouší léčit narcisistickými pocity nadřazenosti. Jelikož jde o iluze (posilované navíc skupinovou dynamikou), následně je vnitřně puzen promítnout je do reality (co dokazuje, že si jejích iluzornost vnitřně uvědomuje) prostřednictvím podmaňování si druhých bytostí (nebo i přírody), dokazování si své moci ubližováním druhým.
Sadista si chce navíc zajistit pravidelný přísun slasti (sadisté taky rádi „sociální jistoty“) jeho zabudováním do trvalejších sociálních vztahů, vytvářených na vzájemné závislosti. Ty jsou postavené na autoritářském vidění světa, ve kterém jsou lidé uspořádáni podle nadřazenosti a podřazenosti. Tyto vztahy se navíc různě „zřetězují“ a vytvářejí větší sociální struktury. Dva různé vztahy jednoho člověka mohou na sebe navazovat v tom smyslu, že zatímco v jednom submisivně přijímá ubližování, ve druhém jej následně odevzdává někomu jinému. Podle Fromma tak „jedna dávka“ bolesti může přejít od manželky na šéfa - na zaměstnance – na jeho družku – na její dítě – na jeho pejska. Fromm byl docela pesimistický a za sadistické vztahy považoval většinu společenských vztahů, které kolem sebe viděl.
Podle mě není pravda, že sadisté (na rozdíl od psychopatů) s druhými málo cítí. Aby někdo mohl druhému opravdu citově ublížit, musí mít velice silně vyvinuté emoční chápání druhých bytostí, musí být schopen rozumět citům a niterním pochodům druhých lidí. Musí být velice dobrým psychologem a „empatikem“, aby byl schopen udeřit, kde to zabolí. Vidíme to na skutečnosti, že hulváti a násilníci jsou vlastně celkem neškodní, jelikož je hned každý prokoukne, a navíc do druhého nejsou schopni vidět.
Jejich společnost mohou naopak sadisté vděčně vyhledávat. Jak známe ze zkratky „D/S“, role si rádi vyměňují (i manažeři jsou prý podle sexuologů z dominance na pracovišti unaveni a v soukromí vyhledávají opačné postavení). Upřednostní být navrchu, ale když to jinak nejde, raději naspodu než osamocení. Jelikož sadista oblibuje i ubližování směrující vůči vlastní osobě, není možné s ním bojovat. Vyhrává, když ubližuje vám, ale stejně tak, i když vy jemu. Už samotný začátek a udržování „hry na ubližování“ znamená pro něj vítězství. Vzhledem k jeho sebedestruktivitě se nedá porazit a jediné řešení je sadistu opustit (toho se bojí jak upíř česneku a při naznačení takového postupu se mění na sladkého beránka).
Nezaplést se je ovšem velice těžké, jelikož sadismus jejich nositelé projevují společensky aprobovanými způsoby. Většinou se jedná o běžnou kompetitivnost nebo „ostřelování“ na symbolické úrovni, které nejen že nemusí být škodlivé, ale navíc na něm pravděpodobně „šlape“ naše ekonomika. Lze ale najít mnohem subtilnější projevy, které dokonce vypadají příjemně a až zpětně nebo po delší době vysvítá, „že je něco špatně“ a cítíte se energeticky vysátí. Například po tom, co vás někdo zahltí nekonečnou, nevyžádanou mluvou (většinou nezajímavou, tu začínám někdy pochybovat o sobě) a uzavře vás do sociálního zajetí, ze kterého je těžké zdvořile uniknout.
Jak Fromm, tak i Arendtová si při pozorném studiu korespondence, záznamů a svědectví o nacistických důstojnících všimli jednu jejich společnou vlastnost. A tou byla závislost na nekonečném klábosení, blábolení o ničem, bezmyšlenkovitém, i několikahodinovém verbálním bušení do bezbranných „společníků“ ve vlaku, při obědě nebo na procházce, a to na různé, často intelektuální témata (ale plytkým způsobem). Arendtová dokonce fašismus a celé vojnové běsnění chápala jako neschopnost myslet a na Eichmanovi zdůrazňovala jako ústřední prvek osobnosti jeho řeč, která byla plytká, plná prázdných floskulí a povrchních větných obratů, schopna pokračovat donekonečna, jestliže nebyla přerušena.
I Adorno a Horkheimer ukázali, že myšlenka de Sadeho (který dal svým jménem tomuto charakteru název) díla byla, že sadismus není projevem krajní iracionality, ale naopak vyústěním a absolutizací „racionality“, v jeho podání na erotiku. Krutost de Sadeho jazyka nespočívá v brutalitě vykreslených událostí, ale právě v jeho nesnesitelné racionalitě v její „úřednické“, „databázové“, klasifikující, všezahrnující encyklopedické podobě. Byl to jazyk systematicky vypočítávající nejmenší detaily, ne jazyk krvežíznivé bestie, ale jazyk citově a intelektuálně otupělého úředníka, upadlý jazyk Adolfa Eichmanna.
Jazyk úředníků, politiků, nacistů, sexuálních sadistů, sběratelů všeho možného a tlachajících náhodných společníků je tedy podobný a stojí v základech jejich pokřiveného vztahu ke světu. Řeč obecně není jen prostředkem mluvy a dorozumívání se, ale konstruuje celý náš svět, ve kterém žijeme. Je to fenomenální svět, svět konstruovaný z myšlenek a představ, zakódovaných v jazyce. Svět je zprostředkovaný myšlenkami a ty jsou vyjádřené řečí. Mluva tak vytváří celý kosmos, ve kterém společně (a někdy i docela individuálně) zakoušíme všechnu „vnější“ realitu. Způsob řeči sadismu je zakódovaný už v příčinách vzniku tohoto charakteru, jelikož ten je důsledkem nerozvinutí vnitřních možností člověka, především jeho vyšších kognitivních schopností.
Pokřivená řeč tak vytváří pokřivený svět. A díky tomu lze právě prostřednictvím jazyka diagnostikovat sadistu ještě předtím, než se na vás „nalepí“. Pak už, v případě, že diagnostickou fázi nezvládnete, bývá často pozdě a podle Fromma a psychiatrů zabírá jediný lék, útěk. A neohlížejte se zpátky, sladkost, kterou uvidíte, může vaše city opět zkorumpovat (Stalin taky netrýznil své „spolupracovníky“ pořád, ale období uvězňování v lágrech střídal jejich zahrnováním laskavostmi a dary - ponecháváním v nejistotě nejen stupňoval strach obětí, ale navíc budoval závislost a předcházel tomu, aby mu jeho „mravenci na hraní“ ušli).
I neurologie dokazuje, že není řeč jako řeč. Přišla na to, že různé druhy řeči jsou „produkovány“ různými částmi mozku. Když mluvíte abstraktněji, teoretičtěji a obecněji v odbornějších a složitějších souvětích, zapíná se vám jiná část mozku (přední spánkové laloky, podobně jako při poslechu vážné hudby), než když tlacháte na ulici (centrální části mozku, blíž k vývojově staršímu, tedy „animálnějšímu“, mozečku). Jestli mozek dělá člověka, neurologie dává jasnou odpověď na to, jakým způsobem se tak děje (a které části mozku je dobré trénovat, jelikož ten je plastický v průběhu celého života).
Jelikož naše mozky se nějakým záhadným způsobem (pravděpodobně prostřednictvím „zrcadlových neuronů“) vzájemně synchronizují, při poslechu sadisty se vám vypíná „předek“ a zapíná „střed“ mozku. Vlastně vás takový člověk nejvíc ničí tím, že si vás pomalu připodobňuje a proměňuje na svůj neurologický obraz. Kritické myšlení nenávidí a vše složitější odsuzuje, jelikož jej ohrožují. Lze říct, že vlastně nejde ani tak o boj sadistů proti dalším lidem, jako spíš o vzájemný boj mozkových částí o dominanci v duševním životě nositele. Jelikož je vědomí do veliké míry kolektivní, tak se tento neurologický souboj odehrává i na společenské úrovni („normální Čech“ versus pražská kavárna?).
Diagnostikovat varovné signály ve vlastním okolí vám může zachránit duševní zdraví (= neurologickou dominanci předních spánkových laloků), tak pamatujte: když uvidíte sebelásku a povrchní řeč, utíkejte! Pomalu, nenápadně, plíživými kroky ke dveřím, vlci jsou na „opuštění“ velice citliví a při nešikovném ústupu mohou zaútočit (pro nacvičení navrhuji slavnou scénu z filmu Ptáci)...
Za sadistu si stačí doplnit člověka, který má špatné úmysly a utrpení druhých mu dělá radost. K tomu netřeba ani psychopata, kterých je ve společnosti jedno až dvě procenta. Toto číslo prý skáče k dvaceti procentům, když se přesuneme mezi manažery a politiky. Ani tahle oblast ale není skutečnou „biosférou“ tohoto psychologického druhu. Kdybychom ho chtěli studovat v jeho přirozeném prostředí, v takovém „psycho-safari“, překvapivě bychom museli mezi chirurgy a záchranáře. Tam jich je podle psychologů až polovina. Jo, tu kost vám nejlépe provrtá někdo, kdo s vámi až tak moc nesoucítí (vím, že si nectím hrdiny, ale taková jsou, bohužel, čísla).
Sadisté, spíš než přímé násilí, aplikují subtilní, psychologické, manipulativní, velice inteligentní a neviditelné techniky. V nich jsou celoživotně trénovaní a není možné je na tomto hřišti, za předpokladu, že nejste ještě větší sadista, porazit. Vidíte toho neohrabaného, nepříjemného chlápka odvedle? U něj byste měli být v bezpečí. Pamatujete na toho sladkého, pozorného, za všech okolností přívětivého pána? Bacha na něj!
Abyste to dotáhl v kariéře sadisty co nejdál, musíte být, samozřejmě, velice šarmantní. Bez vysoké úrovně taktu se vám nepovede dobýt srdce žen v roli sňatkového podvodníka, srdce voličů jako politický kandidát nebo srdce Francie jako nacistický vůdce. Na Zemanově neúspěšném hledání článku „Hitler je gentleman“ není ani tak zajímavé jeho zatloukání, jako spíš pravdivost tohoto názvu. Chamberlain sám řekl, že s tak velikým gentlemanem se ještě nesetkal.
Všichni, kdo Hitlera potkali, byli uneseni jeho zdvořilostí a pronikavým pohledem, který dával každému pocítit, že je jediný na světě a opravdu na něm záleží. Co bylo pod povrchem víme nejen z historie, ale i deníků Evy Braunové, které jsou plné výlevů o tom, jak jí zanedbával. Erich Fromm poskytuje v Anatomii lidské destruktivity rozsáhlou studii duše nacistických pohlavárů. Nedělá tak z důvodu historického bádání o nacismu, ale obecně psychologického zkoumání sadismu.
Na nejvyhraněnějších příkladech demonstruje mechanismy, podle kterých ten funguje. A taky, jak lze proti němu bojovat. Respektive nebojovat, ale zbaběle utíkat, abychom se nestali tou vyhladovělou ovcí. Sadistickou osobnost může, podle Fromma, standardně mít 20 až 30 procent obyvatelstva, v závislosti na historické době, kulturních specifikách (jak víme od Ruth Benedictové, existují kulturní vzorce a všichni nejsme stejní) a sociální sféře.
V nacistickém Německu meziválečného období převažoval sadistický (nebo též „autoritářský“) typ osobnosti, podle Fromma, mezi nižší střední třídou, ze které se rekrutovala většina voličů NSDAP. Důvod spočíval ve vyšších ambicích této třídy, které ale nebyly naplňovány a navíc z této frustrace plynoucí agresivita nemohla být, vzhledem k z vyšších tříd přejatým standardům chování, ventilována „hrubšími“ způsoby jako u tříd nižších (to, co vidíme jako neohrabanost a možná hulvátství, je velice účinná technika odlehčení duše, díky které se v ní nehromadí frustrace z nedostatku a postavení).
Sadistický charakter funguje na základě určitých zákonitostí, jejíchž prvky na sebe zákonitě (v případě, že „psychologická energie“ není nějak přesměrovaná, ventilovaná nebo konstruktivně využitá) dynamicky navazují. Jedná se o „trojici“: pocit méněcennosti, narcisismus a sadismus. Jednoduše řečeno, pocit méněcennosti, který vzniká především tehdy, když lidé nedokáží naplnit zvnitřněné, společností aprobované hodnoty a v souvislosti s tím uspokojit základní existenční a existenciální potřeby (především uskutečnit své osobní možnosti, tedy hlavně intelektuální potenciál - tohle bude důležité při pozdějším opisu projevu sadismu v řeči), se jedinec pokouší léčit narcisistickými pocity nadřazenosti. Jelikož jde o iluze (posilované navíc skupinovou dynamikou), následně je vnitřně puzen promítnout je do reality (co dokazuje, že si jejích iluzornost vnitřně uvědomuje) prostřednictvím podmaňování si druhých bytostí (nebo i přírody), dokazování si své moci ubližováním druhým.
Sadista si chce navíc zajistit pravidelný přísun slasti (sadisté taky rádi „sociální jistoty“) jeho zabudováním do trvalejších sociálních vztahů, vytvářených na vzájemné závislosti. Ty jsou postavené na autoritářském vidění světa, ve kterém jsou lidé uspořádáni podle nadřazenosti a podřazenosti. Tyto vztahy se navíc různě „zřetězují“ a vytvářejí větší sociální struktury. Dva různé vztahy jednoho člověka mohou na sebe navazovat v tom smyslu, že zatímco v jednom submisivně přijímá ubližování, ve druhém jej následně odevzdává někomu jinému. Podle Fromma tak „jedna dávka“ bolesti může přejít od manželky na šéfa - na zaměstnance – na jeho družku – na její dítě – na jeho pejska. Fromm byl docela pesimistický a za sadistické vztahy považoval většinu společenských vztahů, které kolem sebe viděl.
Podle mě není pravda, že sadisté (na rozdíl od psychopatů) s druhými málo cítí. Aby někdo mohl druhému opravdu citově ublížit, musí mít velice silně vyvinuté emoční chápání druhých bytostí, musí být schopen rozumět citům a niterním pochodům druhých lidí. Musí být velice dobrým psychologem a „empatikem“, aby byl schopen udeřit, kde to zabolí. Vidíme to na skutečnosti, že hulváti a násilníci jsou vlastně celkem neškodní, jelikož je hned každý prokoukne, a navíc do druhého nejsou schopni vidět.
Jejich společnost mohou naopak sadisté vděčně vyhledávat. Jak známe ze zkratky „D/S“, role si rádi vyměňují (i manažeři jsou prý podle sexuologů z dominance na pracovišti unaveni a v soukromí vyhledávají opačné postavení). Upřednostní být navrchu, ale když to jinak nejde, raději naspodu než osamocení. Jelikož sadista oblibuje i ubližování směrující vůči vlastní osobě, není možné s ním bojovat. Vyhrává, když ubližuje vám, ale stejně tak, i když vy jemu. Už samotný začátek a udržování „hry na ubližování“ znamená pro něj vítězství. Vzhledem k jeho sebedestruktivitě se nedá porazit a jediné řešení je sadistu opustit (toho se bojí jak upíř česneku a při naznačení takového postupu se mění na sladkého beránka).
Nezaplést se je ovšem velice těžké, jelikož sadismus jejich nositelé projevují společensky aprobovanými způsoby. Většinou se jedná o běžnou kompetitivnost nebo „ostřelování“ na symbolické úrovni, které nejen že nemusí být škodlivé, ale navíc na něm pravděpodobně „šlape“ naše ekonomika. Lze ale najít mnohem subtilnější projevy, které dokonce vypadají příjemně a až zpětně nebo po delší době vysvítá, „že je něco špatně“ a cítíte se energeticky vysátí. Například po tom, co vás někdo zahltí nekonečnou, nevyžádanou mluvou (většinou nezajímavou, tu začínám někdy pochybovat o sobě) a uzavře vás do sociálního zajetí, ze kterého je těžké zdvořile uniknout.
Jak Fromm, tak i Arendtová si při pozorném studiu korespondence, záznamů a svědectví o nacistických důstojnících všimli jednu jejich společnou vlastnost. A tou byla závislost na nekonečném klábosení, blábolení o ničem, bezmyšlenkovitém, i několikahodinovém verbálním bušení do bezbranných „společníků“ ve vlaku, při obědě nebo na procházce, a to na různé, často intelektuální témata (ale plytkým způsobem). Arendtová dokonce fašismus a celé vojnové běsnění chápala jako neschopnost myslet a na Eichmanovi zdůrazňovala jako ústřední prvek osobnosti jeho řeč, která byla plytká, plná prázdných floskulí a povrchních větných obratů, schopna pokračovat donekonečna, jestliže nebyla přerušena.
I Adorno a Horkheimer ukázali, že myšlenka de Sadeho (který dal svým jménem tomuto charakteru název) díla byla, že sadismus není projevem krajní iracionality, ale naopak vyústěním a absolutizací „racionality“, v jeho podání na erotiku. Krutost de Sadeho jazyka nespočívá v brutalitě vykreslených událostí, ale právě v jeho nesnesitelné racionalitě v její „úřednické“, „databázové“, klasifikující, všezahrnující encyklopedické podobě. Byl to jazyk systematicky vypočítávající nejmenší detaily, ne jazyk krvežíznivé bestie, ale jazyk citově a intelektuálně otupělého úředníka, upadlý jazyk Adolfa Eichmanna.
Jazyk úředníků, politiků, nacistů, sexuálních sadistů, sběratelů všeho možného a tlachajících náhodných společníků je tedy podobný a stojí v základech jejich pokřiveného vztahu ke světu. Řeč obecně není jen prostředkem mluvy a dorozumívání se, ale konstruuje celý náš svět, ve kterém žijeme. Je to fenomenální svět, svět konstruovaný z myšlenek a představ, zakódovaných v jazyce. Svět je zprostředkovaný myšlenkami a ty jsou vyjádřené řečí. Mluva tak vytváří celý kosmos, ve kterém společně (a někdy i docela individuálně) zakoušíme všechnu „vnější“ realitu. Způsob řeči sadismu je zakódovaný už v příčinách vzniku tohoto charakteru, jelikož ten je důsledkem nerozvinutí vnitřních možností člověka, především jeho vyšších kognitivních schopností.
Pokřivená řeč tak vytváří pokřivený svět. A díky tomu lze právě prostřednictvím jazyka diagnostikovat sadistu ještě předtím, než se na vás „nalepí“. Pak už, v případě, že diagnostickou fázi nezvládnete, bývá často pozdě a podle Fromma a psychiatrů zabírá jediný lék, útěk. A neohlížejte se zpátky, sladkost, kterou uvidíte, může vaše city opět zkorumpovat (Stalin taky netrýznil své „spolupracovníky“ pořád, ale období uvězňování v lágrech střídal jejich zahrnováním laskavostmi a dary - ponecháváním v nejistotě nejen stupňoval strach obětí, ale navíc budoval závislost a předcházel tomu, aby mu jeho „mravenci na hraní“ ušli).
I neurologie dokazuje, že není řeč jako řeč. Přišla na to, že různé druhy řeči jsou „produkovány“ různými částmi mozku. Když mluvíte abstraktněji, teoretičtěji a obecněji v odbornějších a složitějších souvětích, zapíná se vám jiná část mozku (přední spánkové laloky, podobně jako při poslechu vážné hudby), než když tlacháte na ulici (centrální části mozku, blíž k vývojově staršímu, tedy „animálnějšímu“, mozečku). Jestli mozek dělá člověka, neurologie dává jasnou odpověď na to, jakým způsobem se tak děje (a které části mozku je dobré trénovat, jelikož ten je plastický v průběhu celého života).
Jelikož naše mozky se nějakým záhadným způsobem (pravděpodobně prostřednictvím „zrcadlových neuronů“) vzájemně synchronizují, při poslechu sadisty se vám vypíná „předek“ a zapíná „střed“ mozku. Vlastně vás takový člověk nejvíc ničí tím, že si vás pomalu připodobňuje a proměňuje na svůj neurologický obraz. Kritické myšlení nenávidí a vše složitější odsuzuje, jelikož jej ohrožují. Lze říct, že vlastně nejde ani tak o boj sadistů proti dalším lidem, jako spíš o vzájemný boj mozkových částí o dominanci v duševním životě nositele. Jelikož je vědomí do veliké míry kolektivní, tak se tento neurologický souboj odehrává i na společenské úrovni („normální Čech“ versus pražská kavárna?).
Diagnostikovat varovné signály ve vlastním okolí vám může zachránit duševní zdraví (= neurologickou dominanci předních spánkových laloků), tak pamatujte: když uvidíte sebelásku a povrchní řeč, utíkejte! Pomalu, nenápadně, plíživými kroky ke dveřím, vlci jsou na „opuštění“ velice citliví a při nešikovném ústupu mohou zaútočit (pro nacvičení navrhuji slavnou scénu z filmu Ptáci)...
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
