Proč nakonec přes držku nedostane „cizák“, ale „kosmopolita“
Napadlo vás, proč jsou jedny z nejinternacionalističtějších a nejmultikulturnějších veřejných setkání sjezdy neofašistů? Jak je možné, že jen málo společenských skupin jsou natolik mezinárodní, jako právě ty xenofobní, které jsou už tak „panevropské“, že paradoxně velice zdařile naplňuji ducha Evropské unie?
Člověku se chce říct, že snad není lepší způsob, jak se seznámit s novým zahraničním kamarádem, než se stát členem White Power, Iron Blood, Angry Storm či Pokrevních vojáků (názvy nejsou skutečné, ale určitě něco podobné existuje). Jak pak ale náš „opravdový Čech“ či Fin může vědět, proti komu bojovat, když se po pár pivech kamarádíčkuje (a za hajlování polo-svlečený objímá) s nějakým „frantíkem či němčourem“? Když navíc člověk v Česku spočítá lidi jiné pleti na prstech jedné ruky a i ti se navíc už raději zdaleka vyhýbají některým veřejným prostorům?
Odpověď na otázky z prvního odstavce a pomoc pro dezorientovaného fašistu z toho druhého spočívá ve stejném důvodu, proč i pravého Čecha z České Lípy víc než sousední Němci rozčiluje pražská kavárna. A z čehož je možné už dnes posoudit, kdo si to v budoucnu nejvíc odnese. Vyjadřuje ji jedna z hlavních výtek našich evropských předků vůči Židům, podle které byli „kosmopoliti“. Tento pohled se pak v rámci dobových biologických a rasových teorií přetransformoval do připodobňování tohoto národa k různých nelichotivým živočišným druhům (v podstatě „parazitům“ na těle zdravého německého/českého/slovenského národního organismu).
Nakonec i dnešní, zákopy hloubící Češi se dělí především na kosmopolitnější a otevřené světu a pak ty uzavřenější, většinou z menších měst a světa méně znalé (respektive vzhledem k zahraničí se zajímající hlavně o teplotu moře nebo počet metrů od hotelu k pláži). A je s podivem, jak se hněv vůči jinému a cizímu často přelévá do hněvu vůči vlastním obyvatelům, kteří jsou tomuto cizímu otevření. Xenofobii si pak nakonec většinou neodnese „jejich“, tedy Němec či jiný cizák, ale obvykle Pražák nebo někdo, kdo odešel z naší vsi za lepším (co vyjadřuje negativní vztah mnoha Čechů k vlastním emigrantům).
I když se dnes všude mluví o nesnášenlivosti vůči jiným národům a kulturám, ve skutečnosti pod ní bobtná mnohem silnější a skrytější nenávist vůči kosmopolitismu. Tedy paradoxně ne vůči jinému národu, ale právě pohledu odmítajícímu rozdělení lidského pokolení na národy, obecněji nechápajícímu vnímání národního původu jako „substančně určujícího“ člověka a zpochybňující „přirozenost“ etnického pojetí národnosti. To i vysvětluje, proč si většinu nenávisti vůči jiným nakonec tak často odnášejí „ti naši“.
Zatímco jiný národ je „nebezpečný“ z obsahového hlediska tím, že má odlišné normy a vidění světa, „to naše“ ohrožuje jen druhotně. Pro nás jsou nejchutnější knedlíky, pro ně zase placky. Někdo rád mašinky, jiný zase knihy (stereotypní Němec vs. Francouz). Je to sice opravdu kuráž, takhle si dovolovat, ale nakonec každý dovede pochopit, že máme jiné chutě. Jejich rozdílnost tak jen zpochybňuje výlučnost obsahové náplně kultury, její samotnou skutečnost ale po „formální stránce“ neohrožuje.
Jinak řečeno, všichni máme trochu odlišnou realitu, která je tak historicky, geograficky, kulturně nebo jinak podmíněná. A dovedeme pochopit, že „oni/ony“ jí mají rozdílnou. I když nám může nad tím rozum stát, svět se nehroutí. Lidé si řeknou, že to jsou ti blázniví Italové či Bulhaři, všichni vědí, že za to nemohou a pokud k nám nebudou zlí, tak těm pomatencům velkoryse odpustíme. Není jim sice rady ani pomoci, ale ať. Tedy každý dovede pochopit, že mají nějak rozdílnou „skutečnost“ (hodnoty, chutě, zvyky, vidění a strukturování světa) a i když se v její obsahové náplni lišíme, na „meta-“ úrovni se nemáme problém dohodnout na tom, že ta samotná je skutečná, reálná. Nezpochybňujeme tak tuto „objektivní“ povahu národní skutečnosti, i když vnímáme její rozmanitost a podmíněnost (co se nevylučuje a spíš jen potvrzuje naší výlučnost a jiných omylnost).
Jsou sice divní, ale nakonec jsou v základech přece jako my tím, že to své považují za jediné reálné, pravdivé, objektivní. A i když se v jednotlivostech mýlí, nezpochybňují samotnou realitu „národního kosmu“. Zato pohled kosmopolity, respektive i osvícenějších lidí ze stejné společnosti, kterým se to také podařilo nahlédnout, se neliší jen po obsahové stránce, kterou mohou sdílet s kulturou, ve které žijí. Kosmopolité totiž svým životem a vnímáním skutečnosti nenapadají jen obsah kultury a neříkají tím, že něco jiného je lepší, ale jdou až k základům a napadají ji na „ontologické“ rovině. Kde jí vlastně odepírají povahu „objektivní reality“, kterou členové společnosti přikládají relativnímu a konstruovanému národnímu pohledu a jeho kulturním obsahům.
Zatímco cizinec je svojí odlišností jen nepříjemný (přičemž svojí „divností“ může navíc potvrzovat a upevňovat naši identitu a vlastně docela dobře slouží při skupinovém scelování), kosmopolita je přímo nebezpečný svým rozkladným vlivem na samotnou „reálnost“ vší skutečnosti, ve které společnost žije. A to tím, že její vidění, uspořádávání a hodnocení odkrývá jako relativní, vykonstruovanou a jen kolektivně sdílenou duchovní entitu. Zatímco cizinec zpochybňuje jen „obsahové akcidenty“ naší skutečnosti, kosmopolita útočí na samotnou její „ontologickou substanci“, její objektivní, reálné bytí.
A zatímco s Němcem či Finem, když dostanou rozum, si nakonec jde dát při nějakém xenofobním setkání i to pivo, jelikož jej v různých obdobách pijí všichni, šílené indiánsko-kolumbijské, vanilkovo-skořicové, speciálně presované frapučíno za sto dvacet korun s nějakým Pražákem s divnými kecy prostě pít nejde. A nejen láska jde přes žaludek, jídlem, ale i nenávist - pitím. I když ve výtkách vůči „kavárně“ nejde o samotný mok, ten je vhodnou metaforou povahy problému, jelikož máloco určuje identitu tolik, jako ten - což vědí nejen marketéři Spritu, ale pomalu už i Pražáci závislí na kofeinu.
Xenofobové všech národů pijí nakonec jen trochu odlišnější pivo a jsou to naopak zaprodanci vlastního národa, kteří se nalévají něčím, co ani nelze nazvat nápojem. A zatímco jiný národ svojí relativní odlišností jen mírně provokuje, kosmopolita si absolutní negací přímo koleduje. Xenofobové všech zemí snadno vycítili, že plují (nebo se potápějí) na stejné lodi a ty skutečně nebezpečné mořeplavce a nezodpovědné dobrodruhy, kteří vedou svůj národ do záhuby, mají přímo v srdci země. Pražská kavárna je jen židovská čtvrt třetího tisíciletí a obě komunity jsou jen dobovým vtělením kosmopolitních center a rejdišť podvraťáků nezpochybnitelně objektivní reality společně vymýšlených národních světů.
Dnešní xenofobní linie už nejdou ani tak mezi národy, i když se tak navenek pořád tváří, ale v jejich nitru přes hranice napříč regionem a jsou tak vlastně evropeizovanější, než mnohé jiné oblasti společnosti a hospodářství (zcela jistě víc než národně uzavřené profesní cechy). I když ve starém hávu a ohánějící se hesly první poloviny 20. století, ve skutečnosti je dnešní xenofobie „transnacionální“ a snad i omnoho hlubší a podstatnější, než ta předešlá. A původem slovenskému Pražákovi padá kámen z pravé srdeční chlopně, jen aby mu jiný přistál na té levé...
Člověku se chce říct, že snad není lepší způsob, jak se seznámit s novým zahraničním kamarádem, než se stát členem White Power, Iron Blood, Angry Storm či Pokrevních vojáků (názvy nejsou skutečné, ale určitě něco podobné existuje). Jak pak ale náš „opravdový Čech“ či Fin může vědět, proti komu bojovat, když se po pár pivech kamarádíčkuje (a za hajlování polo-svlečený objímá) s nějakým „frantíkem či němčourem“? Když navíc člověk v Česku spočítá lidi jiné pleti na prstech jedné ruky a i ti se navíc už raději zdaleka vyhýbají některým veřejným prostorům?
Odpověď na otázky z prvního odstavce a pomoc pro dezorientovaného fašistu z toho druhého spočívá ve stejném důvodu, proč i pravého Čecha z České Lípy víc než sousední Němci rozčiluje pražská kavárna. A z čehož je možné už dnes posoudit, kdo si to v budoucnu nejvíc odnese. Vyjadřuje ji jedna z hlavních výtek našich evropských předků vůči Židům, podle které byli „kosmopoliti“. Tento pohled se pak v rámci dobových biologických a rasových teorií přetransformoval do připodobňování tohoto národa k různých nelichotivým živočišným druhům (v podstatě „parazitům“ na těle zdravého německého/českého/slovenského národního organismu).
Nakonec i dnešní, zákopy hloubící Češi se dělí především na kosmopolitnější a otevřené světu a pak ty uzavřenější, většinou z menších měst a světa méně znalé (respektive vzhledem k zahraničí se zajímající hlavně o teplotu moře nebo počet metrů od hotelu k pláži). A je s podivem, jak se hněv vůči jinému a cizímu často přelévá do hněvu vůči vlastním obyvatelům, kteří jsou tomuto cizímu otevření. Xenofobii si pak nakonec většinou neodnese „jejich“, tedy Němec či jiný cizák, ale obvykle Pražák nebo někdo, kdo odešel z naší vsi za lepším (co vyjadřuje negativní vztah mnoha Čechů k vlastním emigrantům).
I když se dnes všude mluví o nesnášenlivosti vůči jiným národům a kulturám, ve skutečnosti pod ní bobtná mnohem silnější a skrytější nenávist vůči kosmopolitismu. Tedy paradoxně ne vůči jinému národu, ale právě pohledu odmítajícímu rozdělení lidského pokolení na národy, obecněji nechápajícímu vnímání národního původu jako „substančně určujícího“ člověka a zpochybňující „přirozenost“ etnického pojetí národnosti. To i vysvětluje, proč si většinu nenávisti vůči jiným nakonec tak často odnášejí „ti naši“.
Zatímco jiný národ je „nebezpečný“ z obsahového hlediska tím, že má odlišné normy a vidění světa, „to naše“ ohrožuje jen druhotně. Pro nás jsou nejchutnější knedlíky, pro ně zase placky. Někdo rád mašinky, jiný zase knihy (stereotypní Němec vs. Francouz). Je to sice opravdu kuráž, takhle si dovolovat, ale nakonec každý dovede pochopit, že máme jiné chutě. Jejich rozdílnost tak jen zpochybňuje výlučnost obsahové náplně kultury, její samotnou skutečnost ale po „formální stránce“ neohrožuje.
Jinak řečeno, všichni máme trochu odlišnou realitu, která je tak historicky, geograficky, kulturně nebo jinak podmíněná. A dovedeme pochopit, že „oni/ony“ jí mají rozdílnou. I když nám může nad tím rozum stát, svět se nehroutí. Lidé si řeknou, že to jsou ti blázniví Italové či Bulhaři, všichni vědí, že za to nemohou a pokud k nám nebudou zlí, tak těm pomatencům velkoryse odpustíme. Není jim sice rady ani pomoci, ale ať. Tedy každý dovede pochopit, že mají nějak rozdílnou „skutečnost“ (hodnoty, chutě, zvyky, vidění a strukturování světa) a i když se v její obsahové náplni lišíme, na „meta-“ úrovni se nemáme problém dohodnout na tom, že ta samotná je skutečná, reálná. Nezpochybňujeme tak tuto „objektivní“ povahu národní skutečnosti, i když vnímáme její rozmanitost a podmíněnost (co se nevylučuje a spíš jen potvrzuje naší výlučnost a jiných omylnost).
Jsou sice divní, ale nakonec jsou v základech přece jako my tím, že to své považují za jediné reálné, pravdivé, objektivní. A i když se v jednotlivostech mýlí, nezpochybňují samotnou realitu „národního kosmu“. Zato pohled kosmopolity, respektive i osvícenějších lidí ze stejné společnosti, kterým se to také podařilo nahlédnout, se neliší jen po obsahové stránce, kterou mohou sdílet s kulturou, ve které žijí. Kosmopolité totiž svým životem a vnímáním skutečnosti nenapadají jen obsah kultury a neříkají tím, že něco jiného je lepší, ale jdou až k základům a napadají ji na „ontologické“ rovině. Kde jí vlastně odepírají povahu „objektivní reality“, kterou členové společnosti přikládají relativnímu a konstruovanému národnímu pohledu a jeho kulturním obsahům.
Zatímco cizinec je svojí odlišností jen nepříjemný (přičemž svojí „divností“ může navíc potvrzovat a upevňovat naši identitu a vlastně docela dobře slouží při skupinovém scelování), kosmopolita je přímo nebezpečný svým rozkladným vlivem na samotnou „reálnost“ vší skutečnosti, ve které společnost žije. A to tím, že její vidění, uspořádávání a hodnocení odkrývá jako relativní, vykonstruovanou a jen kolektivně sdílenou duchovní entitu. Zatímco cizinec zpochybňuje jen „obsahové akcidenty“ naší skutečnosti, kosmopolita útočí na samotnou její „ontologickou substanci“, její objektivní, reálné bytí.
A zatímco s Němcem či Finem, když dostanou rozum, si nakonec jde dát při nějakém xenofobním setkání i to pivo, jelikož jej v různých obdobách pijí všichni, šílené indiánsko-kolumbijské, vanilkovo-skořicové, speciálně presované frapučíno za sto dvacet korun s nějakým Pražákem s divnými kecy prostě pít nejde. A nejen láska jde přes žaludek, jídlem, ale i nenávist - pitím. I když ve výtkách vůči „kavárně“ nejde o samotný mok, ten je vhodnou metaforou povahy problému, jelikož máloco určuje identitu tolik, jako ten - což vědí nejen marketéři Spritu, ale pomalu už i Pražáci závislí na kofeinu.
Xenofobové všech národů pijí nakonec jen trochu odlišnější pivo a jsou to naopak zaprodanci vlastního národa, kteří se nalévají něčím, co ani nelze nazvat nápojem. A zatímco jiný národ svojí relativní odlišností jen mírně provokuje, kosmopolita si absolutní negací přímo koleduje. Xenofobové všech zemí snadno vycítili, že plují (nebo se potápějí) na stejné lodi a ty skutečně nebezpečné mořeplavce a nezodpovědné dobrodruhy, kteří vedou svůj národ do záhuby, mají přímo v srdci země. Pražská kavárna je jen židovská čtvrt třetího tisíciletí a obě komunity jsou jen dobovým vtělením kosmopolitních center a rejdišť podvraťáků nezpochybnitelně objektivní reality společně vymýšlených národních světů.
Dnešní xenofobní linie už nejdou ani tak mezi národy, i když se tak navenek pořád tváří, ale v jejich nitru přes hranice napříč regionem a jsou tak vlastně evropeizovanější, než mnohé jiné oblasti společnosti a hospodářství (zcela jistě víc než národně uzavřené profesní cechy). I když ve starém hávu a ohánějící se hesly první poloviny 20. století, ve skutečnosti je dnešní xenofobie „transnacionální“ a snad i omnoho hlubší a podstatnější, než ta předešlá. A původem slovenskému Pražákovi padá kámen z pravé srdeční chlopně, jen aby mu jiný přistál na té levé...
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
