Proč nejraději hajlují „slušní lidé“
Xenofobní útoky nemívají navzdory zažitým představám nejčastěji podobu násilných napadení ze strany sociopatů, ale falešně moralizujících verbálních výpadů v podstatě běžných, průměrných lidí. Zatímco těch prvních jde měsíčně napočítat na prstech jedné ruky a většinou jsou následně dlouho rozmazávána v médiích, ty druhé se uskutečňují systematicky v každodenních stycích a v určitých sociálních sférách jsou normou. Jinak řečeno, když zobecníme pojem „xenofobní útok“ a zahrneme pod něj i psychologicky stejně citlivou symbolickou rovinu, tisíckrát větší nebezpečí než to, že na vás nacistickými symboly potetovaný skinhead otevře kudlu, vám hrozí od slušně vychované paní, že si na vás otevře ústa...
Volbou něžného pohlaví „útočníka“ genderově nediskriminuji, jen zdůrazňuji biblický postřeh o zálibě ďábla ukrývat se v rouše beránčím. Za „paní“ si stejně tak dobře dosaďte slušného, distingovaného pána, nejlépe puntičkářského, jelikož jak už psychologové zjistili, právě pedanterie je velice častým symptomem ke všem odchylkám od zaběhlého řádu netolerantní a v důsledku tak xenofobní autoritářské osobnosti (za všechny lze uvést Adolfa Eichmanna, který byl vzorem pedantnosti, což z něj nedělalo jen vhodného vykonavatele holocaustu, ale stejně tak i ideál běžného úředníka v každém politickém režimu*). Proto ani nepřekvapuje, že za některými výpady v internetových diskusích proti menšinám stojí (respektive sedí) lidé s Ing. před jménem (víc než humanitně vzdělaných se tato neřest týká technicky zaměřených) a kde by člověk hledal ignoranta, nachází často alespoň ve svém oboru vzdělaného, navenek slušného a přizpůsobivého člověka a řádného občana, vůbec ne v ironickém smyslu.
Podle psychologů mají i psychopati výrazně vyvinutou schopnost působit nejprůměrněji, jak to jde a zcela zapadnout. Navzdory principům, na kterých stojí masové školství, tak spolehlivějším symptomem sociopatie jednotlivce není jeho osobitost, ale spíš průměrnost, která bývá v rovnostářské, homogenní masové společnosti mylně považovaná za „slušnost“. A to, že slušnost je nejúčinnějším legitimizujícím a racionalizujícím prostředkem sociopatického chování už dokazují i psychologické a neurovědecké výzkumy o poctivosti a morálce.
V jednom zpřed pěti let nechali výzkumníci polovinu zúčastněných osob udělat nějaký dobrý skutek a následně po zdánlivém ukončení experimentu, kdy už v místnosti zůstala zkoumaná osoba osamocena, ponechali na zemi ležet desetidolarovou bankovku. Následně sledovali, kolik lidí z obou sledovaných skupin jí vrátí a kolik si ji nechá (v podstatě ukradne). Výsledky byly překvapující a šly zcela proti zdravému rozumu. Zatímco veliká většina kontrolní skupiny, kterou v předešlém experimentu nenechali učinit dobrý skutek, nalezenou bankovku ohlásila a vrátila, více než polovina „zasloužilých slušňáků“, které před chvílí nechali výzkumníci konat nějaké dobro, si ji nechala. Z výzkumu vyplývá, že dobrý skutek buď způsobuje vznik nároků na odměnu anebo prostě „účetnicky“ v nějaké psychologické hře s nulovým účtem vymazává vykonané zlo, respektive snímá pocity viny za něj (člověk si tak dobrem kupuje právo činit zlo a pomyslný anděl a ďáblík v lidské mysli vzájemně nebojují, ale společně kooperují).
V jiném výzkumu zase neurolog Jean Decety před třemi lety zkoumal vztah nábožnosti k altruismu. I když věřící lidé nás teď nezajímají, výzkum jde zobecnit na otázku vztahu kladného morálního sebepojetí ke skutečnému chování (představ a reality). Zobecnění napomáhá i šířka a globálnost výzkumu, do kterého byla zahrnuta největší světová náboženství a subjekty z různorodých kultur. Výzkumníci odstupňovali více než tisíc rodin účastnících se výzkumu podle intenzity nábožnosti a jejího praktikování a děti ze všech zkoumaných rodin následně nechali hrát si „hru na diktátory“, kterou psychologové měří altruismus. Víceméně v ní měřili štědrost dětí vůči ostatním a zjistili, že ta je nepřímo úměrná k nábožnosti rodin, ze kterých pocházejí. Přičemž mezi jednotlivými náboženstvími byly minimální rozdíly a větší variace se odehrávaly jen v závislosti na stupni religiozity a omezeně i podle materiálního a společenského postavení rodiny a věku dětí - bohatší a starší byli štědřejší, ovšem i v rámci těchto skupin vycházela největší rozmanitost ze stupně nábožnosti.
Pro naši otázku slušnosti je ale nejdůležitější „percepční sféra“ a když se v této oblasti ptali nábožnější rodiče méně štědrých dětí na hodnocení altruismu svých ratolestí (konkrétně jejich citlivosti k nespravedlnosti), sebepojetí o štědrosti vlastní krve k druhým bylo mnohem kladnější (a falešnější), než u méně nábožných rodičů. Kladné představy o sobě opět vedly k opačné praxi a „vnímaná slušnost“ ve vztahu k vlastní osobě nekorelovala s altruismem, ale naopak egoismem. A to bylo opět vysvětlováno určitou psychologickou ekonomií, obchodující s dobrem a zlem podle principu něco za něco (vnitřní duševní obchodování s odpustky za vlastní zlo).
Jelikož vědci na svojí škodu upřednostňují čtení sociometrických dat před spisy filosofů minulých století, je ještě nutné uvést jedno obtížněji měřitelné a literárněji vyjádřené vysvětlení téhle „agresivní slušnosti“, pocházející od Sørena Kierkegaarda (který si první všiml zrod moderního masového člověka, jehož nacionalistická verze je jen jednou z mnoha forem, které nabývá). Ten viděl v mase určité sociální monstrum, vyšší realitu žijící si svým vlastním životem a nabalující se jako sněhová koule požíráním (homogenizací) jednotlivců. Ti se jí, navzdory snaze se individualizovat a žít autenticky, ve strachu před její mocí nakonec většinou podřizují a odhazují svoji osobitost a individuální možnosti, aby s ní mohli taky splynout. Za odměnu je jim následně propůjčována moc této masy a jako její součást, i když zcela rozdrcena na malá, odosobnělá zrnka, získávají „právo“ napadat v jejím jménu jednotlivce, kteří se jí ještě vzpírají. A tato masovost jako legitimizace agrese vůči odlišnosti od homogenity ráda nabývá kladné falešné masky, jakou se velice lehce stane i slušnost, spravedlnost či společenské dobro.
Při všech vysvětleních ovšem dochází k podobné účelové psychologické manipulaci s obrazem sebe sama. Problémem samozřejmě není samotná slušnost či dobré skutky, kterých nikdy nemůže být dost, ale spíš narcisistická deluzorní sebereflexe, která se netýká činů, ale představ o vlastní osobě - nějaké efemérní subjektivní substanci, která povznáší jejího nositele do sféry andělské vznešenosti a zavírá mu oči před realitou. Tedy určité fantasijní mentální sebeukájení, jehož orgie se přes masmédia a internet přelévají i do veřejného prostoru a často organizují kolektivně ve formě etnického nacionalismu.
Jelikož ale psychologické a sociologické vědecké výzkumy jsou tady především k tomu, aby nám řekly co už všichni vědí, pořád zůstává otázkou, proč člověk projektuje vlastni vnitřní démony do druhých lidí a nevypořádává se s nimi u sebe doma, ale přenáší svůj zoufalý vnitřní boj do vašeho obýváku. Odpověď na otázku, proč nešťastní lidé útočí na druhé, nacházíme u archaických „primitivních“ společností a stačí tak vzít jednu z klasických antropologických knížek Ruth Benedictové, Claude Lévi-Strausse či religionisty Mircea Eliadeho. Ti demonstrují, že výdobytkem moderní, racionalistické, liberální a individualistické společnosti je převzetí odpovědnosti za vlastní neštěstí a zlo.
To, že jsem jako svobodná bytost původcem jak své lidskosti, tak i své nelidskosti, za kterou jsem odpovědný, není samozřejmé. Původně bylo zlo a neštěstí považováno za určitou „metafyzickou“ entitu, nějakou magickou energii, vůli či duchařskou osobu, která si tak nějak poletuje mezi námi a různými kouzly, rituály a zaříkáváním je ji nutné přesvědčit, aby nesedla na mě, ale raději se usídlila u souseda a zničila jeho úrodu, zdraví a štěstí. Stopy tohoto „objektivistického“ pojetí neštěstí nacházíme i v našem jazyku, ve kterém personifikované neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, štěstí zase sedne někdy i na vola a smůla se nám nepřestává lepit na paty. To, čemu v současnosti rozumíme metaforicky, zvyklo mít v minulosti do velké míry doslovný význam.
V archaické představě, ze neštěstí souseda nasytí zlomyslné duchy a mě ušetří, žili lidé o desítky tisíc let déle než s individualistickou myšlenkou, že je člověk sám strůjcem svého štěstí a neštěstí, která je tady s námi snad jen několik staletí. S větším časovým odstupem je tak ona tím cizím vetřelcem v naší duševní výbavě a duchovní prostředí, ve kterém jsme existovali stokrát déle, ji přirozeně lehce přehluší. Fyzické či symbolické dávání si „přes držku“ je taková moderní sekularizovaná forma archaického magického rituálu odháněni zlých duchů a metafyzické smůly na souseda a kdyby se sociální antropologové, kteří si zoufají nad neexistencí nedotčených archaických kultur v současné době jen trochu lépe rozhlédli kolem sebe, našli by pravěký amazonský prales přímo pod okny svého paneláku.
A na závěr nějaké kouzelné zaklínadlo proti černé magii našich současných temných kouzelníků? Většina moderních lidí už ke své smůle magické rituály zapomněla a jelikož i čaroděj ví, že kde už sám nic nezmůže, zbývá jen utéct, tak snad jen zjistit nějaký mystický signál, který napoví, kdy tak učinit. Díky vědcům se vám možná povede zlomit sílu archaických kouzel, tak je raději poslouchejte: když narazíte na dobrý skutek či, nedej bože, slušnost (respektive spíš ve formě sebepojetí - magického kouzla, kterým se mrňavý skřítek mění ve vznešeného mága) nebo dokonce pedantnost, tu nejčernější z černých magií, vemte nohy na ramena, ať to odnese nějaká nic netušící naivka.
Protože konečně máme už i vědecky doloženou intuitivně tušenou pravdu, že vaše šance dostat nakládačku, ať už fyzicky, nebo na symbolické rovině, diametrálně roste ve chvíli, kdy potkáte slušného člověka, opravdového chlapa, správnou ženskou, dítě z dobré rodiny, pravého Čecha, poctivého Slováka či jiný z narcistních hávů, jaké zvyknou navlékat prostí sadisté, když se proměňují v moderní šamany, aby ze svých duší vymítali temné démony. V sekulárních pojmech ventilovali běžnou agresi, lakmusovým papírkem jejíhož nahromadění (a přicházejícího vypuštění) je právě podezřele ostentativní vnější slušnost.
_______________________
* Pro ilustraci morálně zcela pokřivené Eichmannově úřední pedantnosti, která neměla nic společného s Kantovým mravním imperativem, na který se později při svém procesu tak rád odvolával (a který by ve formě „ať konání jednotlivce může být obecným zákonem“, činící z každého člověka racionálního „zákonodárce“ a ne za všech okolností iracionálně poslušný subjekt vůle jiného, jej musel vést k odporu vůči totalitárnímu režimu), lze uvést jeho vlastními písemnostmi doloženou historku. Nepříjemnou pravdou, kterou na všeobecné pobouření vlastní židovské obce připomněla při dokumentaci jeho jeruzalémského procesu Hannah Arendtová, bylo, že mnoho představitelů místních židovských obcí, snad v omylu, že tak napomáhají odlehčit zoufalé situaci svých členů, často spolupracovalo s nacistickými orgány při přesidlování židovského obyvatelstva a dokonce i jeho transportech do koncentračních táborů. Při jednom takovém jednání s místní židovskou samosprávou Eichmann ztratil stoický klid, jakým musel být vyzbrojen každý správný německý úředník či voják a uhodil představitele vídeňské židovské obce. Výčitky svědomí, které si kvůli této chvilkové nesebekontrole prý s sebou celý život nesl, ale nebyly projevem lidskosti, za co je někteří označovali, ale vyplývaly z neschopnosti udržet chladnou úřednickou odtažitost a osobní neangažovanost a nebyly tak morální povahy, ale jen důsledkem zpronevěření se úřední pedanterii (v situaci, kdy posílal statisíce lidí na smrt, byly pocity viny za jednu facku samozřejmě výsměchem veškeré morálnosti). Na tomto extrémním příkladu je ale vidět, jak se pedantská poslušnost (pojem dokonce nepokrytě obsahuje slovo „slušnost“ a i etymologicky prozrazuje, že nemusí souviset s konáním dobra) překrývá s autoritativním charakterem a nijak nesouvisí s morálkou (je „amorální“ - odlišit od „nemorální“), která je pro ni irelevantní a nemá tak problém obrátit se proti ní.
Volbou něžného pohlaví „útočníka“ genderově nediskriminuji, jen zdůrazňuji biblický postřeh o zálibě ďábla ukrývat se v rouše beránčím. Za „paní“ si stejně tak dobře dosaďte slušného, distingovaného pána, nejlépe puntičkářského, jelikož jak už psychologové zjistili, právě pedanterie je velice častým symptomem ke všem odchylkám od zaběhlého řádu netolerantní a v důsledku tak xenofobní autoritářské osobnosti (za všechny lze uvést Adolfa Eichmanna, který byl vzorem pedantnosti, což z něj nedělalo jen vhodného vykonavatele holocaustu, ale stejně tak i ideál běžného úředníka v každém politickém režimu*). Proto ani nepřekvapuje, že za některými výpady v internetových diskusích proti menšinám stojí (respektive sedí) lidé s Ing. před jménem (víc než humanitně vzdělaných se tato neřest týká technicky zaměřených) a kde by člověk hledal ignoranta, nachází často alespoň ve svém oboru vzdělaného, navenek slušného a přizpůsobivého člověka a řádného občana, vůbec ne v ironickém smyslu.
Podle psychologů mají i psychopati výrazně vyvinutou schopnost působit nejprůměrněji, jak to jde a zcela zapadnout. Navzdory principům, na kterých stojí masové školství, tak spolehlivějším symptomem sociopatie jednotlivce není jeho osobitost, ale spíš průměrnost, která bývá v rovnostářské, homogenní masové společnosti mylně považovaná za „slušnost“. A to, že slušnost je nejúčinnějším legitimizujícím a racionalizujícím prostředkem sociopatického chování už dokazují i psychologické a neurovědecké výzkumy o poctivosti a morálce.
V jednom zpřed pěti let nechali výzkumníci polovinu zúčastněných osob udělat nějaký dobrý skutek a následně po zdánlivém ukončení experimentu, kdy už v místnosti zůstala zkoumaná osoba osamocena, ponechali na zemi ležet desetidolarovou bankovku. Následně sledovali, kolik lidí z obou sledovaných skupin jí vrátí a kolik si ji nechá (v podstatě ukradne). Výsledky byly překvapující a šly zcela proti zdravému rozumu. Zatímco veliká většina kontrolní skupiny, kterou v předešlém experimentu nenechali učinit dobrý skutek, nalezenou bankovku ohlásila a vrátila, více než polovina „zasloužilých slušňáků“, které před chvílí nechali výzkumníci konat nějaké dobro, si ji nechala. Z výzkumu vyplývá, že dobrý skutek buď způsobuje vznik nároků na odměnu anebo prostě „účetnicky“ v nějaké psychologické hře s nulovým účtem vymazává vykonané zlo, respektive snímá pocity viny za něj (člověk si tak dobrem kupuje právo činit zlo a pomyslný anděl a ďáblík v lidské mysli vzájemně nebojují, ale společně kooperují).
V jiném výzkumu zase neurolog Jean Decety před třemi lety zkoumal vztah nábožnosti k altruismu. I když věřící lidé nás teď nezajímají, výzkum jde zobecnit na otázku vztahu kladného morálního sebepojetí ke skutečnému chování (představ a reality). Zobecnění napomáhá i šířka a globálnost výzkumu, do kterého byla zahrnuta největší světová náboženství a subjekty z různorodých kultur. Výzkumníci odstupňovali více než tisíc rodin účastnících se výzkumu podle intenzity nábožnosti a jejího praktikování a děti ze všech zkoumaných rodin následně nechali hrát si „hru na diktátory“, kterou psychologové měří altruismus. Víceméně v ní měřili štědrost dětí vůči ostatním a zjistili, že ta je nepřímo úměrná k nábožnosti rodin, ze kterých pocházejí. Přičemž mezi jednotlivými náboženstvími byly minimální rozdíly a větší variace se odehrávaly jen v závislosti na stupni religiozity a omezeně i podle materiálního a společenského postavení rodiny a věku dětí - bohatší a starší byli štědřejší, ovšem i v rámci těchto skupin vycházela největší rozmanitost ze stupně nábožnosti.
Pro naši otázku slušnosti je ale nejdůležitější „percepční sféra“ a když se v této oblasti ptali nábožnější rodiče méně štědrých dětí na hodnocení altruismu svých ratolestí (konkrétně jejich citlivosti k nespravedlnosti), sebepojetí o štědrosti vlastní krve k druhým bylo mnohem kladnější (a falešnější), než u méně nábožných rodičů. Kladné představy o sobě opět vedly k opačné praxi a „vnímaná slušnost“ ve vztahu k vlastní osobě nekorelovala s altruismem, ale naopak egoismem. A to bylo opět vysvětlováno určitou psychologickou ekonomií, obchodující s dobrem a zlem podle principu něco za něco (vnitřní duševní obchodování s odpustky za vlastní zlo).
Jelikož vědci na svojí škodu upřednostňují čtení sociometrických dat před spisy filosofů minulých století, je ještě nutné uvést jedno obtížněji měřitelné a literárněji vyjádřené vysvětlení téhle „agresivní slušnosti“, pocházející od Sørena Kierkegaarda (který si první všiml zrod moderního masového člověka, jehož nacionalistická verze je jen jednou z mnoha forem, které nabývá). Ten viděl v mase určité sociální monstrum, vyšší realitu žijící si svým vlastním životem a nabalující se jako sněhová koule požíráním (homogenizací) jednotlivců. Ti se jí, navzdory snaze se individualizovat a žít autenticky, ve strachu před její mocí nakonec většinou podřizují a odhazují svoji osobitost a individuální možnosti, aby s ní mohli taky splynout. Za odměnu je jim následně propůjčována moc této masy a jako její součást, i když zcela rozdrcena na malá, odosobnělá zrnka, získávají „právo“ napadat v jejím jménu jednotlivce, kteří se jí ještě vzpírají. A tato masovost jako legitimizace agrese vůči odlišnosti od homogenity ráda nabývá kladné falešné masky, jakou se velice lehce stane i slušnost, spravedlnost či společenské dobro.
Při všech vysvětleních ovšem dochází k podobné účelové psychologické manipulaci s obrazem sebe sama. Problémem samozřejmě není samotná slušnost či dobré skutky, kterých nikdy nemůže být dost, ale spíš narcisistická deluzorní sebereflexe, která se netýká činů, ale představ o vlastní osobě - nějaké efemérní subjektivní substanci, která povznáší jejího nositele do sféry andělské vznešenosti a zavírá mu oči před realitou. Tedy určité fantasijní mentální sebeukájení, jehož orgie se přes masmédia a internet přelévají i do veřejného prostoru a často organizují kolektivně ve formě etnického nacionalismu.
Jelikož ale psychologické a sociologické vědecké výzkumy jsou tady především k tomu, aby nám řekly co už všichni vědí, pořád zůstává otázkou, proč člověk projektuje vlastni vnitřní démony do druhých lidí a nevypořádává se s nimi u sebe doma, ale přenáší svůj zoufalý vnitřní boj do vašeho obýváku. Odpověď na otázku, proč nešťastní lidé útočí na druhé, nacházíme u archaických „primitivních“ společností a stačí tak vzít jednu z klasických antropologických knížek Ruth Benedictové, Claude Lévi-Strausse či religionisty Mircea Eliadeho. Ti demonstrují, že výdobytkem moderní, racionalistické, liberální a individualistické společnosti je převzetí odpovědnosti za vlastní neštěstí a zlo.
To, že jsem jako svobodná bytost původcem jak své lidskosti, tak i své nelidskosti, za kterou jsem odpovědný, není samozřejmé. Původně bylo zlo a neštěstí považováno za určitou „metafyzickou“ entitu, nějakou magickou energii, vůli či duchařskou osobu, která si tak nějak poletuje mezi námi a různými kouzly, rituály a zaříkáváním je ji nutné přesvědčit, aby nesedla na mě, ale raději se usídlila u souseda a zničila jeho úrodu, zdraví a štěstí. Stopy tohoto „objektivistického“ pojetí neštěstí nacházíme i v našem jazyku, ve kterém personifikované neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, štěstí zase sedne někdy i na vola a smůla se nám nepřestává lepit na paty. To, čemu v současnosti rozumíme metaforicky, zvyklo mít v minulosti do velké míry doslovný význam.
V archaické představě, ze neštěstí souseda nasytí zlomyslné duchy a mě ušetří, žili lidé o desítky tisíc let déle než s individualistickou myšlenkou, že je člověk sám strůjcem svého štěstí a neštěstí, která je tady s námi snad jen několik staletí. S větším časovým odstupem je tak ona tím cizím vetřelcem v naší duševní výbavě a duchovní prostředí, ve kterém jsme existovali stokrát déle, ji přirozeně lehce přehluší. Fyzické či symbolické dávání si „přes držku“ je taková moderní sekularizovaná forma archaického magického rituálu odháněni zlých duchů a metafyzické smůly na souseda a kdyby se sociální antropologové, kteří si zoufají nad neexistencí nedotčených archaických kultur v současné době jen trochu lépe rozhlédli kolem sebe, našli by pravěký amazonský prales přímo pod okny svého paneláku.
A na závěr nějaké kouzelné zaklínadlo proti černé magii našich současných temných kouzelníků? Většina moderních lidí už ke své smůle magické rituály zapomněla a jelikož i čaroděj ví, že kde už sám nic nezmůže, zbývá jen utéct, tak snad jen zjistit nějaký mystický signál, který napoví, kdy tak učinit. Díky vědcům se vám možná povede zlomit sílu archaických kouzel, tak je raději poslouchejte: když narazíte na dobrý skutek či, nedej bože, slušnost (respektive spíš ve formě sebepojetí - magického kouzla, kterým se mrňavý skřítek mění ve vznešeného mága) nebo dokonce pedantnost, tu nejčernější z černých magií, vemte nohy na ramena, ať to odnese nějaká nic netušící naivka.
Protože konečně máme už i vědecky doloženou intuitivně tušenou pravdu, že vaše šance dostat nakládačku, ať už fyzicky, nebo na symbolické rovině, diametrálně roste ve chvíli, kdy potkáte slušného člověka, opravdového chlapa, správnou ženskou, dítě z dobré rodiny, pravého Čecha, poctivého Slováka či jiný z narcistních hávů, jaké zvyknou navlékat prostí sadisté, když se proměňují v moderní šamany, aby ze svých duší vymítali temné démony. V sekulárních pojmech ventilovali běžnou agresi, lakmusovým papírkem jejíhož nahromadění (a přicházejícího vypuštění) je právě podezřele ostentativní vnější slušnost.
_______________________
* Pro ilustraci morálně zcela pokřivené Eichmannově úřední pedantnosti, která neměla nic společného s Kantovým mravním imperativem, na který se později při svém procesu tak rád odvolával (a který by ve formě „ať konání jednotlivce může být obecným zákonem“, činící z každého člověka racionálního „zákonodárce“ a ne za všech okolností iracionálně poslušný subjekt vůle jiného, jej musel vést k odporu vůči totalitárnímu režimu), lze uvést jeho vlastními písemnostmi doloženou historku. Nepříjemnou pravdou, kterou na všeobecné pobouření vlastní židovské obce připomněla při dokumentaci jeho jeruzalémského procesu Hannah Arendtová, bylo, že mnoho představitelů místních židovských obcí, snad v omylu, že tak napomáhají odlehčit zoufalé situaci svých členů, často spolupracovalo s nacistickými orgány při přesidlování židovského obyvatelstva a dokonce i jeho transportech do koncentračních táborů. Při jednom takovém jednání s místní židovskou samosprávou Eichmann ztratil stoický klid, jakým musel být vyzbrojen každý správný německý úředník či voják a uhodil představitele vídeňské židovské obce. Výčitky svědomí, které si kvůli této chvilkové nesebekontrole prý s sebou celý život nesl, ale nebyly projevem lidskosti, za co je někteří označovali, ale vyplývaly z neschopnosti udržet chladnou úřednickou odtažitost a osobní neangažovanost a nebyly tak morální povahy, ale jen důsledkem zpronevěření se úřední pedanterii (v situaci, kdy posílal statisíce lidí na smrt, byly pocity viny za jednu facku samozřejmě výsměchem veškeré morálnosti). Na tomto extrémním příkladu je ale vidět, jak se pedantská poslušnost (pojem dokonce nepokrytě obsahuje slovo „slušnost“ a i etymologicky prozrazuje, že nemusí souviset s konáním dobra) překrývá s autoritativním charakterem a nijak nesouvisí s morálkou (je „amorální“ - odlišit od „nemorální“), která je pro ni irelevantní a nemá tak problém obrátit se proti ní.
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
