Proč se největší obránce před cizáky jmenuje Tomio a ne Honza
Povrchní člověk si rychle všimne, že nejvýraznější politický představitel etnického pojetí "češství" (politické pojetí českého národa, stojící na otevřených idejích liberálnosti, racionality a humanismu, začíná být pomalu neaktuální), definující jej na "krevním" principu a vyhánějící a ostrakizující "cizáky", má z poloviny asijský původ (táta byl navíc multikulturní). Tento rozporuplný fenomén není nic nového a není těžké najít v minulosti případy, kdy bylo přesvědčení aktérů v protikladu k jejich původu. Lenin pocházel ze šlechtického rodu, Engels zase z továrnického, u některých nacistických pohlavárů jsou známé jejich židovské kořeny.
Jih Spojených států, proslulý přehnanou zdvořilostí a současně i nedávnou rasovou nesnášenlivosti, je plný podobných paradoxů. V devatenáctém století měli někteří otrokáři africký původ (snad nejznámější byl William Ellison). Přelom dvacátého a našeho století byl zase obdobím, kdy se vyrojilo mnoho "bojovníků" proti lidem odlišné sexuální orientace, jen aby se následně mnozí z těchto konservativních politiků a náboženských představitelů doznalo být (častěji nedobrovolně) stejné orientace, vůči které předtím brojili (nejzajímavější případ se bezprostředně dotkl i punk-rockera Jareda Swilleyho ze skupiny Back Lips, jehož táta, popřední evangelický kněz jednoho z početných jižanských "mega-churches", vůči kterému se taky bouřil, jednoho dne svého syna v revoltě vůči systému předběhl a v rozporu s předešlým kázáním se veřejně doznal k homosexuální orientaci).
Není nutné být profesionálním psychologem, aby člověk rozeznal jednoduchý mechanismus, který určitě z vlastní zkušenosti zná i mnoho čtenářů. Člověk proti nejistotě z vlastní identity, spolupatřičnosti k nějaké skupině nebo prostého pragmatického strachu z očekávaných negativních důsledků či sociálních sankcí, manifestním chováním nebo i přesvědčením zakrývá opačné osobnostní tendence. Snad už ani nepřekvapuje, jak rychle se při soukromých sešlostech všichni ti drsní skinheadi a mladí fašisté svlékají, aby se se svými bílými druhy polonazí objímali (a takový nejznámější představitel krajní pravice v Rakousku zemřel na cestě z gay baru - víc k dalším jeho tajemstvím v poznámce).
V psychologii je tento mechanismus dobře známý a můžete si jej vyzkoušet i sami na sobě. Když popřemýšlíte nad lidmi, kteří jsou vám nejvíce, až iracionálně nesympatičtí, pravděpodobně v nich najdete veliký kus sebe. Část, kterou na samém sobě nejvíc nesnesete, utlačujete a snažíte se všemožně před světem, a hlavně před sebou, udupat pod zem. Nenávist k druhým tak často bývá jen navenek projektována konkrétní nespokojenost se sebou samým.
To většinou vychází ze společenského trestu, který je s nošením tohoto psychologického znaku spojen. V etnicky silně homogenní společnosti jím bude právě "nečistota" původu. Vím, že jsem neřekl nic nového, potřeboval jsem jen trochu vaty, abych konečně mohl vysypat příběh, o který mi jde a který se stal ve Švédsku. S výše uvedeným českým politikem, samozřejmě, nijak nesouvisí (mrk-mrk). Nic se nesnažím říct a už vůbec bych někoho nespojoval se šíleným střelcem. Ale když jsem se seznamoval se švédskou kulturou, narazil jsem na tragický osud jednoho muže, který se mi, kdo ví proč, právě po zveřejnění výsledků nedávných parlamentních voleb opět vybavil.
Švédská společnost má mnoho společného s tou českou. Ještě donedávna byla velice homogenní a uzavřená (přičemž dovnitř - tedy "mezi námi" - docela liberální a rovnostářská). I když Švédi by to nikdy nepřiznali, silná skupinovost (masovost, kmenovost, stádovost - jak se vám líbí) byla a pořád je založena na silně etnických, vnějších znacích. Ještě před příchodem většího množství uprchlíků z Blízkého východu, Střední Asie a Balkánu byli ve Švédsku odlišnější snad jen "váleční sirotci", které si mnoho švédských rodin po druhé světové, korejské a vietnamské válce adoptovali z východní Asie. A kteří si, navzdory tomu, že byli charakterově 99% Švédi a vlastně rodilí mluvčí (přicházeli ještě jako batolata) a ke svým původním zemím neměli už žádný vztah, často jen velice těžko nebo i zcela neúspěšně hledali cestu do švédské společnosti. A to vlastně jen pro jejich vnější, tělesné znaky.
Přesně tak, být bílý, modrooký a blonďatý bylo ve švédském kolektivním vědomí ještě donedávna (a snad latentně a mimo větších měst i dnes) tím podstatným prvkem náležitosti k jejich kmenu (i já jako "východoevropan" jsem ve styku s mnohými, hlavně staršími Švédy cítil, že mi "čistý árijský vzhled" docela otevírá dveře). Na to, abyste narazili na tento silný skupinový postoj, nebylo ani nutné být asijského vzezření, ale stačilo mít jen oči a vlasy nesprávné barvy (tak i pochopíte význam takového zdánlivého detailu na Pipi dlouhé punčoše, největší rebelce švédské společnosti porušující všechna pravidla a zvyky a ještě donedávna nenáviděné velkou částí švédských rodičů, kteří její příběhy svým dětem zakazovali, že nebyla obecně přijatelná blondýna, ale netradičností provokující zrzka).
I rodilému Švédovi stačilo mít rodiče pocházející jen z několik set kilometrů jižněji položeného Německa a Švýcarska. A především mít z toho důvodu černé vlasy, hnědé oči a nešvédské jméno jako Wolfgang Alexander Zaugg, pro které bylo jeho nositeli už od dětství okolím připomínána jeho "kmenová nepatřičnost". Po letech dospívání v šikaně (snad jen z části tak závažné jako u mladého Tomia, který jí přiznal v 13. komnatě na ČT) si začal přebarvovat vlasy na blond, nosit modré kontaktní čočky a "pošvédštil" jméno na John Wolfgang Alexander Ausonius (ne, Švédi nemluví latinsky, záliba v latinských příjmeních má historické kořeny a byla aristokratickou módou - mimochodem mezi švédskými právníky a lékaři se latinská příjmení i v současnosti vyskytují v desetkrát větší míre než v širší společnosti, co dokazuje, že třídní rozdělení do veliké míry přetrvalo napříč staletími, navzdory proklamované meritokracii).
Po ne zcela úspěšném splynutí se švédskou normativitou "sociabilní" cestou to mladý Wolfgang zkusil tou sociopatickou. Ta nezůstala jen u závažnější majetkové kriminality, ale postupně se přiostřila a přešla na bursovní obchod s akciemi. Tak se mu podařilo docela zbohatnout a žít si na vyšší noze (i když, podle zvyku švédské elity, stydící se v rovnostářské společnosti za své bohatství, si nikdy nekoupil tehdy standardní Porsche a zůstal u Toyoty).
Nenávist vůči vlastnímu, etnicky "nečistému" původu začal postupně obracet na v pořád větším počtu přicházející imigranty odlišné barvy kůže. V nich tak našel vnější zástupní objekt pro vše jiné v sobě, kvůli čemu se nikdy v krajině necítil plně začleněn a proti kterému mohl obrátit svůj po desetiletí se hromadící hněv. Tím nejradikálnějším vymezením se od imigrantů, které v jeho případě spočívalo v postřelení jedenácti lidí cizího původu ve dvou sériích střelných útoků v letech 1991 a 1992, se snažil o potvrzení si své národní identity, kterou si nikdy, navzdory vyrůstání v zemi od narození, nebyl jistý (pro amatérské provedení to skončilo jen jedním mrtvým a několika těžce zraněnými).
Jeho činy, osud i motivy byli detailně zdokumentované a analyzované. Vedle novinářského bestselleru Gellerta Tamasa existuje i divadelní hra a dokonce televizní mini-seriál, přesně opisující jeho život a činy. Ví se o jeho osobním vývoji a docela dobře je znám jeho psychologický profil. Navíc se ale Švédi snaží vidět jeho činy v sociálním kontextu a jsou si vědomi svého podílu viny (možná k sobě až nespravedlivě sebemrskačsky).
Vědí, že pocit "nesounáležitosti" získal do veliké míry bez vlastní viny z objektivních příčin. Přiznávají si, že etnická xenofobie ve společnosti existovala a předtím, než on útočil z tohoto důvodu, byl sám do veliké míry její obětí. Vedle dlouhodobějších společenských příčin navíc existovaly i bezprostřednější - růst xenofobních nálad ve společnosti začátkem devadesátých let, promítající se do volebního úspěchu krajně pravicových Nových Demokratů. Aktuální společenská atmosféra mu tak snad dala pocit, že jde s dobou a za jeho činy tak lze opět vycítit jeho celoživotní pokroucenou snahu o začlenění se.
Motivy Johna Wolfganga Alexandera Ausonia vycházely nepochybně z jeho osobního psychologického profilu, který i posloužil soudu jako polehčující okolnost. Některé psychologické mechanismy mají ale obecnou povahu a lze je sledovat i v jiných dobách a na jiných místech, než ve Švédsku přelomu osmdesátých a devadesátých let. A mohou docela dobře fungovat i v populistickém politikovi, který není jen racionální, kalkulující stroj, vytvářející politický program "podnikatelským" způsobem na aktuální společenskou objednávku za účelem odchycení co největšího počtu voličů. Za většinou racionálních činů lze najít skryté iracionální sklony, kterých si nemusí být vědomi ani sami aktéři.
__________________________________
Poznámka: Jörg Haider je ale případ zajímavý obecně a jeho iniciály mohou znamenat i Jekyll a Hyde. Silná schopnost, jakou k sobě dovedl poutat spolupracovníky, příznivce a voliče, vycházela z bipolární afektivní poruchy s kratšími cykly, kterou trpěl. A to ve spojení s jeho uměním vymezovat svojí positivní, manickou polovinu pro veřejný prostor a současně před ním úspěšně ukrývat tu druhou, depresivní část sebe. Jelikož se pravidelně stahoval do své ulity, veřejnost a i nejbližší spolupracovníci znali jen nadšeného, energického muže, překypujícího charismatem a naplňujícího lidi kolem nadějí a optimismem a nikdy neviděli toho sklíčeného člověka v hlubokých depresích, který se vždy před nimi stihl skrýt.*
__________________________________
* (Nesouvisející poznámka k nesouvisející poznámce) Mimochodem podobně se i po "velikém budovateli národa" Vladimíru Mečiarovi často zvykla v jeho "tmavých obdobích" se zákonitou pravidelností slehnout zem a i ve funkci premiéra býval najednou na několik dní nezastižitelný (mezi lidmi pak vznikaly mýty, že si chodí po instrukce do Moskvy anebo má vedle Elektry další utajované nemovitosti, které si nakradl). Jen aby se pak na veřejnosti opět objevil ten bezprostřední, nadšený, zapálený "vůdce", který inspiroval spolupracovníky inovativními nápady a energií způsobem známým z manické fáze (podle svědectví spolupracovníka, "po celodenních jednáních byl schopný o půlnoci zasednout ke studiu materiálů předkládaných vládě a ráno překvapovat ministry lepší znalostí problematiky, než měli samotní šéfové rezortů" nebo "po dvanáctihodinovém vedení jednání nasedl do auta a přímo do televizní kamery přednesl svůj proslov bez jakékoliv přípravy a po návratu pokračoval v jednáních“), zvýrazňujíc někdy svoji mučednickou roli odpíráním si spánku a jídla. Podobně uměl nadchnout i své příznivce na pravidelných, emocemi nabitých setkáních, na kterých manifestoval své obětování se dobru slovenského národa, který zase, reprezentovaný několika stovkami nespokojených důchodců, na oplátku dýchal jen za svého vůdce. Nejsmutnější na jeho emocionálních výlevech lásky k národu (nejslavnější je "rozlučková" televizní píseň Neublížil jsem) je, že byly docela možná upřímné, v důsledku bipolární afektivní poruchy s kratšími cykly (u něj snad ve spojení s dalšími poruchami). Navíc je tu ale hezky vidět, jak Mečiar, podobně jako i dnes Babiš, rád v politice "makal". Dokonce i po nocích za ostatní šéfy resortů a bez toho, aby se nechal brzdit zohledňováním odlišných názorů a zájmů. Někteří politologové označují jeho režim za hybridní, z poloviny autoritářský...
Jih Spojených států, proslulý přehnanou zdvořilostí a současně i nedávnou rasovou nesnášenlivosti, je plný podobných paradoxů. V devatenáctém století měli někteří otrokáři africký původ (snad nejznámější byl William Ellison). Přelom dvacátého a našeho století byl zase obdobím, kdy se vyrojilo mnoho "bojovníků" proti lidem odlišné sexuální orientace, jen aby se následně mnozí z těchto konservativních politiků a náboženských představitelů doznalo být (častěji nedobrovolně) stejné orientace, vůči které předtím brojili (nejzajímavější případ se bezprostředně dotkl i punk-rockera Jareda Swilleyho ze skupiny Back Lips, jehož táta, popřední evangelický kněz jednoho z početných jižanských "mega-churches", vůči kterému se taky bouřil, jednoho dne svého syna v revoltě vůči systému předběhl a v rozporu s předešlým kázáním se veřejně doznal k homosexuální orientaci).
Není nutné být profesionálním psychologem, aby člověk rozeznal jednoduchý mechanismus, který určitě z vlastní zkušenosti zná i mnoho čtenářů. Člověk proti nejistotě z vlastní identity, spolupatřičnosti k nějaké skupině nebo prostého pragmatického strachu z očekávaných negativních důsledků či sociálních sankcí, manifestním chováním nebo i přesvědčením zakrývá opačné osobnostní tendence. Snad už ani nepřekvapuje, jak rychle se při soukromých sešlostech všichni ti drsní skinheadi a mladí fašisté svlékají, aby se se svými bílými druhy polonazí objímali (a takový nejznámější představitel krajní pravice v Rakousku zemřel na cestě z gay baru - víc k dalším jeho tajemstvím v poznámce).
V psychologii je tento mechanismus dobře známý a můžete si jej vyzkoušet i sami na sobě. Když popřemýšlíte nad lidmi, kteří jsou vám nejvíce, až iracionálně nesympatičtí, pravděpodobně v nich najdete veliký kus sebe. Část, kterou na samém sobě nejvíc nesnesete, utlačujete a snažíte se všemožně před světem, a hlavně před sebou, udupat pod zem. Nenávist k druhým tak často bývá jen navenek projektována konkrétní nespokojenost se sebou samým.
To většinou vychází ze společenského trestu, který je s nošením tohoto psychologického znaku spojen. V etnicky silně homogenní společnosti jím bude právě "nečistota" původu. Vím, že jsem neřekl nic nového, potřeboval jsem jen trochu vaty, abych konečně mohl vysypat příběh, o který mi jde a který se stal ve Švédsku. S výše uvedeným českým politikem, samozřejmě, nijak nesouvisí (mrk-mrk). Nic se nesnažím říct a už vůbec bych někoho nespojoval se šíleným střelcem. Ale když jsem se seznamoval se švédskou kulturou, narazil jsem na tragický osud jednoho muže, který se mi, kdo ví proč, právě po zveřejnění výsledků nedávných parlamentních voleb opět vybavil.
Švédská společnost má mnoho společného s tou českou. Ještě donedávna byla velice homogenní a uzavřená (přičemž dovnitř - tedy "mezi námi" - docela liberální a rovnostářská). I když Švédi by to nikdy nepřiznali, silná skupinovost (masovost, kmenovost, stádovost - jak se vám líbí) byla a pořád je založena na silně etnických, vnějších znacích. Ještě před příchodem většího množství uprchlíků z Blízkého východu, Střední Asie a Balkánu byli ve Švédsku odlišnější snad jen "váleční sirotci", které si mnoho švédských rodin po druhé světové, korejské a vietnamské válce adoptovali z východní Asie. A kteří si, navzdory tomu, že byli charakterově 99% Švédi a vlastně rodilí mluvčí (přicházeli ještě jako batolata) a ke svým původním zemím neměli už žádný vztah, často jen velice těžko nebo i zcela neúspěšně hledali cestu do švédské společnosti. A to vlastně jen pro jejich vnější, tělesné znaky.
Přesně tak, být bílý, modrooký a blonďatý bylo ve švédském kolektivním vědomí ještě donedávna (a snad latentně a mimo větších měst i dnes) tím podstatným prvkem náležitosti k jejich kmenu (i já jako "východoevropan" jsem ve styku s mnohými, hlavně staršími Švédy cítil, že mi "čistý árijský vzhled" docela otevírá dveře). Na to, abyste narazili na tento silný skupinový postoj, nebylo ani nutné být asijského vzezření, ale stačilo mít jen oči a vlasy nesprávné barvy (tak i pochopíte význam takového zdánlivého detailu na Pipi dlouhé punčoše, největší rebelce švédské společnosti porušující všechna pravidla a zvyky a ještě donedávna nenáviděné velkou částí švédských rodičů, kteří její příběhy svým dětem zakazovali, že nebyla obecně přijatelná blondýna, ale netradičností provokující zrzka).
I rodilému Švédovi stačilo mít rodiče pocházející jen z několik set kilometrů jižněji položeného Německa a Švýcarska. A především mít z toho důvodu černé vlasy, hnědé oči a nešvédské jméno jako Wolfgang Alexander Zaugg, pro které bylo jeho nositeli už od dětství okolím připomínána jeho "kmenová nepatřičnost". Po letech dospívání v šikaně (snad jen z části tak závažné jako u mladého Tomia, který jí přiznal v 13. komnatě na ČT) si začal přebarvovat vlasy na blond, nosit modré kontaktní čočky a "pošvédštil" jméno na John Wolfgang Alexander Ausonius (ne, Švédi nemluví latinsky, záliba v latinských příjmeních má historické kořeny a byla aristokratickou módou - mimochodem mezi švédskými právníky a lékaři se latinská příjmení i v současnosti vyskytují v desetkrát větší míre než v širší společnosti, co dokazuje, že třídní rozdělení do veliké míry přetrvalo napříč staletími, navzdory proklamované meritokracii).
Po ne zcela úspěšném splynutí se švédskou normativitou "sociabilní" cestou to mladý Wolfgang zkusil tou sociopatickou. Ta nezůstala jen u závažnější majetkové kriminality, ale postupně se přiostřila a přešla na bursovní obchod s akciemi. Tak se mu podařilo docela zbohatnout a žít si na vyšší noze (i když, podle zvyku švédské elity, stydící se v rovnostářské společnosti za své bohatství, si nikdy nekoupil tehdy standardní Porsche a zůstal u Toyoty).
Nenávist vůči vlastnímu, etnicky "nečistému" původu začal postupně obracet na v pořád větším počtu přicházející imigranty odlišné barvy kůže. V nich tak našel vnější zástupní objekt pro vše jiné v sobě, kvůli čemu se nikdy v krajině necítil plně začleněn a proti kterému mohl obrátit svůj po desetiletí se hromadící hněv. Tím nejradikálnějším vymezením se od imigrantů, které v jeho případě spočívalo v postřelení jedenácti lidí cizího původu ve dvou sériích střelných útoků v letech 1991 a 1992, se snažil o potvrzení si své národní identity, kterou si nikdy, navzdory vyrůstání v zemi od narození, nebyl jistý (pro amatérské provedení to skončilo jen jedním mrtvým a několika těžce zraněnými).
Jeho činy, osud i motivy byli detailně zdokumentované a analyzované. Vedle novinářského bestselleru Gellerta Tamasa existuje i divadelní hra a dokonce televizní mini-seriál, přesně opisující jeho život a činy. Ví se o jeho osobním vývoji a docela dobře je znám jeho psychologický profil. Navíc se ale Švédi snaží vidět jeho činy v sociálním kontextu a jsou si vědomi svého podílu viny (možná k sobě až nespravedlivě sebemrskačsky).
Vědí, že pocit "nesounáležitosti" získal do veliké míry bez vlastní viny z objektivních příčin. Přiznávají si, že etnická xenofobie ve společnosti existovala a předtím, než on útočil z tohoto důvodu, byl sám do veliké míry její obětí. Vedle dlouhodobějších společenských příčin navíc existovaly i bezprostřednější - růst xenofobních nálad ve společnosti začátkem devadesátých let, promítající se do volebního úspěchu krajně pravicových Nových Demokratů. Aktuální společenská atmosféra mu tak snad dala pocit, že jde s dobou a za jeho činy tak lze opět vycítit jeho celoživotní pokroucenou snahu o začlenění se.
Motivy Johna Wolfganga Alexandera Ausonia vycházely nepochybně z jeho osobního psychologického profilu, který i posloužil soudu jako polehčující okolnost. Některé psychologické mechanismy mají ale obecnou povahu a lze je sledovat i v jiných dobách a na jiných místech, než ve Švédsku přelomu osmdesátých a devadesátých let. A mohou docela dobře fungovat i v populistickém politikovi, který není jen racionální, kalkulující stroj, vytvářející politický program "podnikatelským" způsobem na aktuální společenskou objednávku za účelem odchycení co největšího počtu voličů. Za většinou racionálních činů lze najít skryté iracionální sklony, kterých si nemusí být vědomi ani sami aktéři.
__________________________________
Poznámka: Jörg Haider je ale případ zajímavý obecně a jeho iniciály mohou znamenat i Jekyll a Hyde. Silná schopnost, jakou k sobě dovedl poutat spolupracovníky, příznivce a voliče, vycházela z bipolární afektivní poruchy s kratšími cykly, kterou trpěl. A to ve spojení s jeho uměním vymezovat svojí positivní, manickou polovinu pro veřejný prostor a současně před ním úspěšně ukrývat tu druhou, depresivní část sebe. Jelikož se pravidelně stahoval do své ulity, veřejnost a i nejbližší spolupracovníci znali jen nadšeného, energického muže, překypujícího charismatem a naplňujícího lidi kolem nadějí a optimismem a nikdy neviděli toho sklíčeného člověka v hlubokých depresích, který se vždy před nimi stihl skrýt.*
__________________________________
* (Nesouvisející poznámka k nesouvisející poznámce) Mimochodem podobně se i po "velikém budovateli národa" Vladimíru Mečiarovi často zvykla v jeho "tmavých obdobích" se zákonitou pravidelností slehnout zem a i ve funkci premiéra býval najednou na několik dní nezastižitelný (mezi lidmi pak vznikaly mýty, že si chodí po instrukce do Moskvy anebo má vedle Elektry další utajované nemovitosti, které si nakradl). Jen aby se pak na veřejnosti opět objevil ten bezprostřední, nadšený, zapálený "vůdce", který inspiroval spolupracovníky inovativními nápady a energií způsobem známým z manické fáze (podle svědectví spolupracovníka, "po celodenních jednáních byl schopný o půlnoci zasednout ke studiu materiálů předkládaných vládě a ráno překvapovat ministry lepší znalostí problematiky, než měli samotní šéfové rezortů" nebo "po dvanáctihodinovém vedení jednání nasedl do auta a přímo do televizní kamery přednesl svůj proslov bez jakékoliv přípravy a po návratu pokračoval v jednáních“), zvýrazňujíc někdy svoji mučednickou roli odpíráním si spánku a jídla. Podobně uměl nadchnout i své příznivce na pravidelných, emocemi nabitých setkáních, na kterých manifestoval své obětování se dobru slovenského národa, který zase, reprezentovaný několika stovkami nespokojených důchodců, na oplátku dýchal jen za svého vůdce. Nejsmutnější na jeho emocionálních výlevech lásky k národu (nejslavnější je "rozlučková" televizní píseň Neublížil jsem) je, že byly docela možná upřímné, v důsledku bipolární afektivní poruchy s kratšími cykly (u něj snad ve spojení s dalšími poruchami). Navíc je tu ale hezky vidět, jak Mečiar, podobně jako i dnes Babiš, rád v politice "makal". Dokonce i po nocích za ostatní šéfy resortů a bez toho, aby se nechal brzdit zohledňováním odlišných názorů a zájmů. Někteří politologové označují jeho režim za hybridní, z poloviny autoritářský...
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
