Zlo si musíte zasloužit aneb Je dobré umět italsky
Jestli se na letní dovolené chystáte navštívit Benátky, raději si nejdřív přečtěte o zážitku německého filosofa a posledního evropského polyhistora Gottfrieda Wilhelma Leibnize, který by vám asi doporučil, abyste si předtím oprášili italštinu.
Když si jednou udělal podobný výlet na sever Itálie, na vlastní kůži pocítil, jak relativní a na vzájemném uznání závislá může být i tak zdánlivě samozřejmá věc, jako vlastní lidskost. A jak i ten nejhorší zločin vlastně nemusí být z pohledu pachatele zločinem, ale jen "logickým vyústěním" událostí, které se může tak nějak "přihodit", vyplynout ze situace. A taky, jak se někdy docela hodí umět italsky.
Když tento zcestovalý myslitel přeplouval benátskou lagunu člunem dobového komerčního provozovatele lodní linkové osobní přepravy, zastihla je bouřka. Jelikož se jednalo o menší člun, asi o několika pasažérech, rozbouřené vody najednou ohrožovaly celou posádku. Dva "lodivůdci" začali situaci ihned společně řešit, ovšem tak nějak "po italsku". Leibnizovy paměti (nebo korespondence, která je často lepším svědectvím myšlení novověkých racionalistických filosofů, než publikační činnost) líčí celý průběh diskuse této komise pro řešení nouzové situace, přijímající výjimečné opatření.
Nelze přesně usuzovat, jestli předmětem konsensuálně přijatého řešení se Leibniz nestal spíš z důvodu svého tělesného objemu než náboženských příčin, které líčí. Díky znalosti mnoha jazyků se mu ale povedlo zachytit celou "taktickou debatu" mořeplavců, poněkud zapomínajících na svojí kapitánskou etiku (i z nedávné doby víme, že italským kapitánům se to stává docela často). Naši zastupitelé zájmů všech pasažérů došli k závěru, že je pro jejích záchranu nutné se nějakých z nich tak nějak zbavit. Jelikož asi moc nečetli filosofické traktáty a nerozpoznali velikého myslitele, přišlo jím logické, že by nepříjemná volba měla padnout na německého protestanta. V katolickém italském kontextu mu do plnohodnotného lidství docela dost chybělo.
Za prvé nerozumí jejích jazyku (jak nesprávně usuzovali) a mluví nějakou hatlaninou, a navíc, co bylo podstatnější, byl z jejích pohledu bezvěrec. Jelikož víra byla ústředním prvkem identity člověka jejích doby, vady v téhle oblasti způsobovaly nesplňování kritérií lidskosti obecně (ale mohlo to být i Leibnizovou postavou a Italům jen křivdíme, jejich pohled na věc nikdo nezachytil). Přehození "bezvěrého" protestanta přes palubu by v nepříznivém počasí odlehčilo, a tak i snad zachránilo člun. Nouzová komise navíc ještě zjistila, že ten bezvěrý nemluva má docela hodnotné věci a šperky, které by už na dně benátské laguny nepotřeboval. Daný způsob záchrany by tak navíc pomohl ekonomické situaci severoitalské lodní přepravy.
Leibniz nelibě vyslyšel, že plán, který jej má zachránit, tak nějak spočívá v obětování jeho maličkosti. Když si uvědomil, že za to může jeho víra, přistoupil k individuálnímu plánu záchrany. Vytáhl růženec (katolický symbol), který náhodou nosil v brašně a začal se s ním, po katolickém zvyku, modlit. Návnada zabrala a když si italští záchranáři všimli, že není tak zcela bezvěrý a po této stránce je jedním z nich (i když pořád Němec, v doslovném smyslu „němý“), začali hledat jiný způsob řešení. Jelikož o události víme, snad bouřka ustála nebo vyhodili jiného pasažéra (to už Leibniz přirozeně neuvádí, možná katolíka, který si růženec zapomněl doma).
Pro nás je příběh důležitý proto, že nám umožňuje nahlédnout logiku, kterou se "děje" zlo. Samotná moralita činu je do veliké míry v myslích pachatelů (ne soudce) funkcí "subjektivity" oběti, nejen kvalifikace činu. Sami to známe - proti některým jedincům „to až tak moc nevadí“ nebo si to tak nějak "zaslouží". Jinak řečeno, moralita zločinu subjektivně závisí i na osobě oběti. Ta ale není objektivní skutečností existující sama o sobě, ale je do rozhodující míry založená na naší schopnosti přisuzovat lidskost jiným bytostem.
Filosoficky řečeno, "humanita" jiných je myšlenkou druhého řádu, nenacházející se ve fyzikálním světě, ale v naších myslích ve formě kulturně podmíněných, kolektivních představ. To, co vidíme v druhých, jsou, stejně jako v případě všeho vnímání (které je intencionálně zaměřené na vlastní obsahy mysli a fyzický svět vidí zprostředkovaně přes ně), naše vlastní představy, které projektujeme do světa, v tomto případě do druhých lidí. V Itálii Leibnizovy doby bylo takovýmto kritériem subjektivity (lidskosti) zjevně věrovyznání. Jeho národnost, v té době spíš "jazykovost" (nacionalismus přišel později) mu také moc nepomohla, ale nebyla natolik důležitá za podmínky, že vyhovoval religiózním nárokům.
O několik staletí později by na nich až tolik nezáleželo a podstatnější by byla národnost. Mnohem zajímavější je ale interpretace naštěstí neuskutečněného činu aktéry. Vidíme, že se nejednalo jen o psychologické „alibi“ zločinců, kterým šlo o materiální zisk, ale v podstatných částech tomu, co říkali, sami věřili. Jo, Leibnizovy šperky, nebo co měl při sobě, musely být silným lákadlem. Ale ve chvíli, kdy se z oběti vyklubal katolík, byl čin, který předtím "kvalifikovali" jako záchranu posádky (a šperků před zničením), překlasifikován na náš paragraf 140.
A tak z jeho vykonání sešlo. Nerozhodli se ten hrůzný čin nevykonat, k němu se nechtěli uchýlit nikdy. Vnímali takto ale jen druhý případ, v prvním tak u někoho rozdílného vyznání (pro neplnění pojmových náležitostí nelze ani napsat „člověka jiného vyznání“) danou povahu činu nepřiznávali. Jinověrec si morální ohledy „nezasloužil“. Naši Italové žili v obecně sdílených představách jejich komunity, a i když mohli být v jejím rámci mírně posunuti nesprávným směrem, až tak moc se od zbytku společnosti pravděpodobně neodlišovali.
Abyste mohli druhému člověku ublížit, respektive jste vnímali mravní rozměr činu, musí se z vašeho pohledu jednat o lidskou bytost. Bez tohoto "statusu" oběť náležitost morální klasifikace nesplňuje a o ublížení z pohledu pachatele nejde, i když o tom, kdo takovou bytostí je, rozhoduje on. Ublížení nespočívá v samotném činu, ale kořeny má už v našem hodnocení situace, přičemž "objektivně existující" sociální svět není substancí o sobě, ale funkcí a korelátem naší mysli.
Sociální skutečnost si společně vymýšlíme, respektive nekriticky přijímáme od jiných, dnes hlavně médií). A to v její "kolektivní" podobě, což má za následek to, že na kognitivní povahu sociální reality zapomínáme. Když si to myslí Zuza, Péťa, Standa i Romča, tak to prostě musí být pravda. Honza navíc slyšel, že to říkali i ve vedlejší vesnici, tedy to tak určitě bude (a když to navíc řekne někdo v televizi, takový politik, který ví, že lidé volí toho, co říká to co oni, je to sichr).
Na to, aby vám mohlo být ublíženo, si to musíte "zasloužit". Až když vám je přiznaná určitá úroveň lidskosti, až pak jde o ublížení. Bez toho se jedná jen o nepodstatný, irelevantní čin, který vlastně ani s morálkou, upravující vztahy mezi „Lidmi“, nemusí mít nic společné (respektive může být z morálního hlediska interpretován i pozitivně, jako v našem případě záchrana posádky). A nebude tak v mysli pachatelů, nebo i celé společnosti s posunutými měřítky, klasifikován jako zločin.
Většina zla v historii se neděla na lidech, ale na nějakých neurčitých bytostech, kterým se lidství upřelo. A to ze zcela arbitrárních důvodů. Když vám příště někdo něco udělá a vám nepřijde, že by si to nějak moc uvědomoval, spíš než o morálku jde o rozdílné představy o tom, co znamená být člověkem. Předtím, než dostanete facku, jí musí dostat vaše lidskost v mysli druhého.
Když kritici dnešní materiálnosti pohlavkují lidi za jejích pachtění se za auty, baráky, iPhony či počty "Liků", navzdory určité pravdivosti odkrývají jistou dávku neporozumění. Lidé si samozřejmě vše to, co tu píši, silně uvědomují. A to i z vlastní zkušenosti, jsme oběti i pachatelé zároveň. Navzdory křesťanským a lidsko-právním vyhlášením cítí, že humanita je nepodmíněná jen ideálně a nechtějí, aby se jim přihodilo to, co Leibnizovi.
Nepachtí se ani tak po hodnotných věcičkách, jako spíš po dnešních kriteriích vlastní lidskosti, po insigniích moderní humanity, které byly "komoditizované". Stejně jako Leibniz chtějí mít po ruce ten pomyslný růženec, když se bude vyhazovat ze člunu lidské pospolitosti.
A jo, je taky dobré umět italsky (a být ostražitý vůči italským kapitánům)...
Když si jednou udělal podobný výlet na sever Itálie, na vlastní kůži pocítil, jak relativní a na vzájemném uznání závislá může být i tak zdánlivě samozřejmá věc, jako vlastní lidskost. A jak i ten nejhorší zločin vlastně nemusí být z pohledu pachatele zločinem, ale jen "logickým vyústěním" událostí, které se může tak nějak "přihodit", vyplynout ze situace. A taky, jak se někdy docela hodí umět italsky.
Když tento zcestovalý myslitel přeplouval benátskou lagunu člunem dobového komerčního provozovatele lodní linkové osobní přepravy, zastihla je bouřka. Jelikož se jednalo o menší člun, asi o několika pasažérech, rozbouřené vody najednou ohrožovaly celou posádku. Dva "lodivůdci" začali situaci ihned společně řešit, ovšem tak nějak "po italsku". Leibnizovy paměti (nebo korespondence, která je často lepším svědectvím myšlení novověkých racionalistických filosofů, než publikační činnost) líčí celý průběh diskuse této komise pro řešení nouzové situace, přijímající výjimečné opatření.
Nelze přesně usuzovat, jestli předmětem konsensuálně přijatého řešení se Leibniz nestal spíš z důvodu svého tělesného objemu než náboženských příčin, které líčí. Díky znalosti mnoha jazyků se mu ale povedlo zachytit celou "taktickou debatu" mořeplavců, poněkud zapomínajících na svojí kapitánskou etiku (i z nedávné doby víme, že italským kapitánům se to stává docela často). Naši zastupitelé zájmů všech pasažérů došli k závěru, že je pro jejích záchranu nutné se nějakých z nich tak nějak zbavit. Jelikož asi moc nečetli filosofické traktáty a nerozpoznali velikého myslitele, přišlo jím logické, že by nepříjemná volba měla padnout na německého protestanta. V katolickém italském kontextu mu do plnohodnotného lidství docela dost chybělo.
Za prvé nerozumí jejích jazyku (jak nesprávně usuzovali) a mluví nějakou hatlaninou, a navíc, co bylo podstatnější, byl z jejích pohledu bezvěrec. Jelikož víra byla ústředním prvkem identity člověka jejích doby, vady v téhle oblasti způsobovaly nesplňování kritérií lidskosti obecně (ale mohlo to být i Leibnizovou postavou a Italům jen křivdíme, jejich pohled na věc nikdo nezachytil). Přehození "bezvěrého" protestanta přes palubu by v nepříznivém počasí odlehčilo, a tak i snad zachránilo člun. Nouzová komise navíc ještě zjistila, že ten bezvěrý nemluva má docela hodnotné věci a šperky, které by už na dně benátské laguny nepotřeboval. Daný způsob záchrany by tak navíc pomohl ekonomické situaci severoitalské lodní přepravy.
Leibniz nelibě vyslyšel, že plán, který jej má zachránit, tak nějak spočívá v obětování jeho maličkosti. Když si uvědomil, že za to může jeho víra, přistoupil k individuálnímu plánu záchrany. Vytáhl růženec (katolický symbol), který náhodou nosil v brašně a začal se s ním, po katolickém zvyku, modlit. Návnada zabrala a když si italští záchranáři všimli, že není tak zcela bezvěrý a po této stránce je jedním z nich (i když pořád Němec, v doslovném smyslu „němý“), začali hledat jiný způsob řešení. Jelikož o události víme, snad bouřka ustála nebo vyhodili jiného pasažéra (to už Leibniz přirozeně neuvádí, možná katolíka, který si růženec zapomněl doma).
Pro nás je příběh důležitý proto, že nám umožňuje nahlédnout logiku, kterou se "děje" zlo. Samotná moralita činu je do veliké míry v myslích pachatelů (ne soudce) funkcí "subjektivity" oběti, nejen kvalifikace činu. Sami to známe - proti některým jedincům „to až tak moc nevadí“ nebo si to tak nějak "zaslouží". Jinak řečeno, moralita zločinu subjektivně závisí i na osobě oběti. Ta ale není objektivní skutečností existující sama o sobě, ale je do rozhodující míry založená na naší schopnosti přisuzovat lidskost jiným bytostem.
Filosoficky řečeno, "humanita" jiných je myšlenkou druhého řádu, nenacházející se ve fyzikálním světě, ale v naších myslích ve formě kulturně podmíněných, kolektivních představ. To, co vidíme v druhých, jsou, stejně jako v případě všeho vnímání (které je intencionálně zaměřené na vlastní obsahy mysli a fyzický svět vidí zprostředkovaně přes ně), naše vlastní představy, které projektujeme do světa, v tomto případě do druhých lidí. V Itálii Leibnizovy doby bylo takovýmto kritériem subjektivity (lidskosti) zjevně věrovyznání. Jeho národnost, v té době spíš "jazykovost" (nacionalismus přišel později) mu také moc nepomohla, ale nebyla natolik důležitá za podmínky, že vyhovoval religiózním nárokům.
O několik staletí později by na nich až tolik nezáleželo a podstatnější by byla národnost. Mnohem zajímavější je ale interpretace naštěstí neuskutečněného činu aktéry. Vidíme, že se nejednalo jen o psychologické „alibi“ zločinců, kterým šlo o materiální zisk, ale v podstatných částech tomu, co říkali, sami věřili. Jo, Leibnizovy šperky, nebo co měl při sobě, musely být silným lákadlem. Ale ve chvíli, kdy se z oběti vyklubal katolík, byl čin, který předtím "kvalifikovali" jako záchranu posádky (a šperků před zničením), překlasifikován na náš paragraf 140.
A tak z jeho vykonání sešlo. Nerozhodli se ten hrůzný čin nevykonat, k němu se nechtěli uchýlit nikdy. Vnímali takto ale jen druhý případ, v prvním tak u někoho rozdílného vyznání (pro neplnění pojmových náležitostí nelze ani napsat „člověka jiného vyznání“) danou povahu činu nepřiznávali. Jinověrec si morální ohledy „nezasloužil“. Naši Italové žili v obecně sdílených představách jejich komunity, a i když mohli být v jejím rámci mírně posunuti nesprávným směrem, až tak moc se od zbytku společnosti pravděpodobně neodlišovali.
Abyste mohli druhému člověku ublížit, respektive jste vnímali mravní rozměr činu, musí se z vašeho pohledu jednat o lidskou bytost. Bez tohoto "statusu" oběť náležitost morální klasifikace nesplňuje a o ublížení z pohledu pachatele nejde, i když o tom, kdo takovou bytostí je, rozhoduje on. Ublížení nespočívá v samotném činu, ale kořeny má už v našem hodnocení situace, přičemž "objektivně existující" sociální svět není substancí o sobě, ale funkcí a korelátem naší mysli.
Sociální skutečnost si společně vymýšlíme, respektive nekriticky přijímáme od jiných, dnes hlavně médií). A to v její "kolektivní" podobě, což má za následek to, že na kognitivní povahu sociální reality zapomínáme. Když si to myslí Zuza, Péťa, Standa i Romča, tak to prostě musí být pravda. Honza navíc slyšel, že to říkali i ve vedlejší vesnici, tedy to tak určitě bude (a když to navíc řekne někdo v televizi, takový politik, který ví, že lidé volí toho, co říká to co oni, je to sichr).
Na to, aby vám mohlo být ublíženo, si to musíte "zasloužit". Až když vám je přiznaná určitá úroveň lidskosti, až pak jde o ublížení. Bez toho se jedná jen o nepodstatný, irelevantní čin, který vlastně ani s morálkou, upravující vztahy mezi „Lidmi“, nemusí mít nic společné (respektive může být z morálního hlediska interpretován i pozitivně, jako v našem případě záchrana posádky). A nebude tak v mysli pachatelů, nebo i celé společnosti s posunutými měřítky, klasifikován jako zločin.
Většina zla v historii se neděla na lidech, ale na nějakých neurčitých bytostech, kterým se lidství upřelo. A to ze zcela arbitrárních důvodů. Když vám příště někdo něco udělá a vám nepřijde, že by si to nějak moc uvědomoval, spíš než o morálku jde o rozdílné představy o tom, co znamená být člověkem. Předtím, než dostanete facku, jí musí dostat vaše lidskost v mysli druhého.
Když kritici dnešní materiálnosti pohlavkují lidi za jejích pachtění se za auty, baráky, iPhony či počty "Liků", navzdory určité pravdivosti odkrývají jistou dávku neporozumění. Lidé si samozřejmě vše to, co tu píši, silně uvědomují. A to i z vlastní zkušenosti, jsme oběti i pachatelé zároveň. Navzdory křesťanským a lidsko-právním vyhlášením cítí, že humanita je nepodmíněná jen ideálně a nechtějí, aby se jim přihodilo to, co Leibnizovi.
Nepachtí se ani tak po hodnotných věcičkách, jako spíš po dnešních kriteriích vlastní lidskosti, po insigniích moderní humanity, které byly "komoditizované". Stejně jako Leibniz chtějí mít po ruce ten pomyslný růženec, když se bude vyhazovat ze člunu lidské pospolitosti.
A jo, je taky dobré umět italsky (a být ostražitý vůči italským kapitánům)...
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
