Proč Slovensko volí Mečiara či Fica a exportuje Babiše
Jak v poslední době klesají slovenskému premiérovi Ficovi voličské preference k hladině dvaceti procent, lidé získávají novou naději, že se opět po mnoha letech roztahují nad zemí mračna a vrcholky Tater začínají osvětlovat slunečné paprsky liberální demokracie. To je, samozřejmě, omyl...
Sociologie slovenské politiky
Když se mluvilo o slovenských politických problémech, nesly většinou příjmení autoritativních vládců, případně představitelů krajně pravicových stran - Mečiar, Slota, Fico, Kotleba. Tito všichni ale vzešli z řádných voleb a bič si tak na sebe vždy zvykli uplést samotní obyvatelé Slovenska. Podle některých politologů je Fico jen upgradovaná verze Mečiar 2.0, ne z politického, ale ze sociologického hlediska v tom smyslu, že jeho ještě donedávna docela stálá 35 až 40% voličská obec odpovídala té Mečiarově. A i když byla posunuta mírně doleva, lze se domnívat, že z větší části ji jen mírně prořídlou a doplněnou po něm zdědil.
Lze tak říct, že oba nebyli ani tak autoritativní vůdci (možná jen technikou moci), ale spíš mluvčí třetinové až dvoupětinové části voličstva, která prostě ráda tvrdou ruku. A ta byla, je a ještě dlouho bude skutečný politický problém, přičemž uvedení „vůdci“ nedávné doby jen vedlejším přílepkem, který se každých 6 až 8 let obnosí, jen aby se pak nalepil nový. Autoritativní problém Slovenska tak není politický (osobnost vládce), ale sociologický (psychologické nastavení veliké části voličstva). Přičemž uvedená Mečiarova/Ficova „tlupa“ netvoří celý obrázek autoritativní duše Západních Karpat, který dokresluje dalších 10 až 20 % voličů krajně pravicových stran a pořád fungujících komunistů (kteří se už dostali i do parlamentu).
Dohromady pak spolu tvoří nadpoloviční většinu všech voličů, která upřednostňuje autoritativní politiku oděnou do různých hávů, které během let na sebe navléká. Zkrátka, kdyby nebyl Mečiar, byl by někdo jiný, snad o něco lepší. A kdyby nebyl Fico, přišel by asi někdo destruktivnější, koho by alespoň ta pro-evropskost nedržela nad hladinou přijatelnosti. Vzhledem k preferování jejich pravidelné cirkulace voliči jde navíc předpokládat, že někteří sociologicky vzdělaní majitelé reklamních agentur už pracují na inovované verzi „autoritativní vládce 3.0“, jelikož kdo jej první úspěšně uvede na trh, ten se s ním na pár let hezky sveze.
Když zredukujeme politický problém na sociologický, vidíme věci ostřeji a každý si už sám může domyslet, jak se budou věci dál vyvíjet minimálně v dlouhodobějším horizontu. Po možném demokratičtějším prozatímním období normalizace (Dzurinda 2.0) opět převáží genové kódování národa, které v delším časovém horizontu přemůže každou výchovu nebo vnější okolnosti. I tato stránka ale není ta nejpodstatnější, jelikož v archeologickém průzkumu vrstev slovenské politiky je možné hrabat dál a najít její ještě hlubší podloží.
Demografie slovenské urbanizace
Podobně jako je politický problém možné redukovat na sociologický, v čehož důsledku jde nevnímat Mečiara a Fica jen v osobnostním rozměru, ale jako lidská vtělení kolektivní vůle několikamilionového sadomasochistického davu, tak i tuto hlubší sociologickou úroveň jde dále redukovat na demografická čísla. A tak pochopit její podstatu, neuvěřitelnou trvanlivost a neotřesitelnost. Jednotná odpověď na záhady jménem Mečiar, Fico či 50 až 60% autoritativní voličstvo leží v jednom čísle, uvedeném v Excelovém políčku 162. řádku a sloupce písmene H projektované statistiky urbanizace zemí OSN pro rok 2018 (převzatém od Statistického úřadu SR). To nenápadné číslo, které asi může za většinu slovenských politických specifik, má hodnotu 53,7% a vyjadřuje proporcionální část urbanizovaného, městského obyvatelstva vzhledem k celkové populaci.
Pro její plné pochopení je nutné vložit uvedenou cifru do kontextu ve vztahu k dalším sousedním či vzdálenějším zemím. Urbanizace evropského kontinentu je podle stejné statistiky na úrovni 74,5%, která v případě západní a severní Evropy mírně vyskakuje na zhruba 80 % a v opačném směru je kompenzována jižní a východní Evropou, v jejichž případě zase klesá k 70 %. Z větších zemí se z regionálního průměru západní a severní Evropy vymyká jen Benelux, který je tvořený v podstatě výhradně městy (nad 90 % obyvatelstva). Zbytek zemí standardní velikosti se v tomto regionu od průměru výrazně neodchyluje, až na jednu výjimku, známou širokou podporou krajně pravicových politických stran, a to Rakousko (58,3% - jo, našim navenek vyspělým jižním sousedům čouhají z bot stohy slámy a snad i proto oni sami pochybují o své náležitostí k západní Evropě v podobné míře, jako my tady).
Jižní Evropa je pak už z povahy zahrnutých zemí hodně rozmanitá, s nejnižší úrovni urbanizace v balkánském regionu, ještě donedávna rozervaném etnickými konflikty a vládou nacionálně extrémistické politiky. Místní úroveň kolem 55% pak v relativně homogenní východní Evropě (našim vnímáním "střední a východní Evropě“), pohybující se většinou v rozmezí 70 až 75% urbanizace (s výjimkou tradičně více zemědělského a tedy i rurálnějšího Polska, pořád se ale držícího nad třípětinovou většinou městského obyvatelstva), vykazuje jen Rumunsko (Moldavsko jako případ sui generis lze opomenout) a Slovensko...
Slovenská míra urbanizace tak zhruba odpovídá zemím Zakavkazského regionu či střední Asie, i tam ji ale předčí Ázerbájdžán anebo Kazachstán. Blízký východ překonává Slovensko celý bez výjimky, jedině s válkou zničenou Sýrií dosahující jeho úrovně (statistiky jsou aktualizované). Východní Asie a severní, střední a jižní Amerika (dokonce i Karibik) dosahují mnohem vyšší, evropské úrovně, přičemž pod poloviční hladinu urbanizace klesá hlouběji ze světových regionů jen jižní Asie a západní a východní Afrika. Většina zemí jižní, střední a severní Afriky je urbanizovanějších než Slovensko a dokonce i v těch nejrurálnějších a nejchudších oblastech rovníkové Afriky se nedávný „ekonomický tygr střední Evropy“ ocitá na úrovni Kamerunu, Mauretánie či Ghany.
Přičemž míra urbanizace je nejen ze samotné své povahy i při moderním růstovém trendu relativně stabilní a obecně tak u ní nejde do budoucna očekávat výrazný nárůst (zatímco výšku HDP umí popohnat i takový Dzurinda, urbanizací dovede ve větším rozsahu pohnout jedině Stalin), ta slovenská se navíc vyznačuje dokonce opačnou tendencí a podle Statistického úřadu SR klesla za poslední dvě desetiletí ze zhruba 57 % o více než tři procenta. Ve spojení se souběžným mírným nárůstem celkového počtu obyvatel země to navzdory rozšířeným představám znamená, že vesnice převážně populačně kvetou. Venkovský premiant Evropy tak navíc prochází další plíživou deurbanizací, která probíhá souměrně na celém jeho území (tedy v „suburbanizaci“ dvou největších měst spočívá jen z malé části) a zanedlouho se tak „dedinčan“ stane většinovým Slovákem.
Závěr
Teď by měl blog učinit další krok a po přesunu z politiky do sociologie, následovaném skokem do demografie, udělat stylové salto do sociální antropologie a vysvětlit, proč lidé z vesnic a menších měst tak rádi vůdcovský patriarchát. Důležité ale na článku není jen to, co řekne, ale i kolik toho ponechává k přemýšlení čtenáři (jinak řečeno se mi teď už moc nechce), především když se jedná o problém na celou knihovnu. Nedávný rurální člověk ale v principu VLASTNIL svou půdu, VLÁDL své rodině a ŽIVIL svou čeládku - měl svrchovanou moc nad svým majetkem, „věcmi“, byl pater familias.
Zakořeněné tradice ve skupinové psychologii pořád přetrvávají a autoritativní koncept rodinného vůdce a pána svého hospodářství se následně jako princip vládnutí mimeticky přenáší z oikos do polis. Jednodušeji řečeno, nižší urbanizace obyvatelstva vede k vyšší „orbanizaci“ politiky a i když to nemusí být pravidlem, u Slovenska, Rakouska či nápadně vysokého počtu dalších zemí je to tím případem. A když se naopak komunisté snažili rozsáhlou urbanizací a industrializací vytvořit silnou dělnickou třídu, o kterou by opřeli svou autoritativní moc, jak pamětníci sedmdesátých a osmdesátých let dobře vědí, vytvořili spíš městského konzumenta, který se ji z „epikurejských“ motivů* nakonec vzepřel.
V tomto světle lze pak zodpovědět i druhou část otázky z názvu blogu - protože Slovensko jako rurální země pěstuje diktátory v přebytcích a místní přesaturovaný politický trh nedovede sám zkonzumovat celou domácí produkci. Navíc ale tak i s logickou nutností vyvstává odpověď na další otázku, proč si Babiš vybral za oblast podnikání právě zemědělství. Jen pořád zůstává záhadou, proč si ze 74 % urbanizované a poměrně liberální Česko vybralo za svého „vůdce“ autoritativního sedláka...
Autor pochází ze 100% urbanizované a diktátory většinou nevolící Bratislavy.
___________________________________
* Poznámka: Konzum je ale svým psychologickým původem taky spíš „autoritativní“ (z vnějšího příkazu), než epikurejský (pro imanentní slast - u Epikura mimochodem ne tělesné, ale duševní povahy) a jeho potřeba vzniká především z normativního tlaku společnosti (kterého si ale moderní „pseudohédonisté“ nejsou vědomi), respektive ve formě „mimetické touhy" René Girarda, šířící se podvědomou nápodobou jako nákaza (potvrzenou neurovědeckým objevem zrcadlových buněk). To dosvědčují i psychologové, podle kterých zatímco v minulosti za nimi lidé chodili s výčitkami svědomí z materiální spotřeby a z oddávání se radostem života, v současnosti se před zvnitřněným kolektivním superegem stydí za to, že konzumují a užívají si příliš málo. V případě pádu komunismu by tak podle tohoto vysvětlení místo vítězství svobody jen jeden autoritativní tlak (konzumní ze strany společnosti) přemohl jiný (politický, komunistického režimu). V principu má ale tak i městský člověk autoritářskou osobnost, jen v jeho případě jde o autoritu veřejného mínění, která je „difúzní“, nejde lokalizovat do jednoho politického centra a tak jej nevede k volbě tradiční autoritářské politiky. Zato se ale lehce poddá „vůli demokratické většiny“ či volbě populistů, což vysvětluje i záhadu, proč se za diktátory, když už se jednou dostanou k moci, zvykne postavit i tento demokratičtější segment obyvatelstva.
Sociologie slovenské politiky
Když se mluvilo o slovenských politických problémech, nesly většinou příjmení autoritativních vládců, případně představitelů krajně pravicových stran - Mečiar, Slota, Fico, Kotleba. Tito všichni ale vzešli z řádných voleb a bič si tak na sebe vždy zvykli uplést samotní obyvatelé Slovenska. Podle některých politologů je Fico jen upgradovaná verze Mečiar 2.0, ne z politického, ale ze sociologického hlediska v tom smyslu, že jeho ještě donedávna docela stálá 35 až 40% voličská obec odpovídala té Mečiarově. A i když byla posunuta mírně doleva, lze se domnívat, že z větší části ji jen mírně prořídlou a doplněnou po něm zdědil.
Lze tak říct, že oba nebyli ani tak autoritativní vůdci (možná jen technikou moci), ale spíš mluvčí třetinové až dvoupětinové části voličstva, která prostě ráda tvrdou ruku. A ta byla, je a ještě dlouho bude skutečný politický problém, přičemž uvedení „vůdci“ nedávné doby jen vedlejším přílepkem, který se každých 6 až 8 let obnosí, jen aby se pak nalepil nový. Autoritativní problém Slovenska tak není politický (osobnost vládce), ale sociologický (psychologické nastavení veliké části voličstva). Přičemž uvedená Mečiarova/Ficova „tlupa“ netvoří celý obrázek autoritativní duše Západních Karpat, který dokresluje dalších 10 až 20 % voličů krajně pravicových stran a pořád fungujících komunistů (kteří se už dostali i do parlamentu).
Dohromady pak spolu tvoří nadpoloviční většinu všech voličů, která upřednostňuje autoritativní politiku oděnou do různých hávů, které během let na sebe navléká. Zkrátka, kdyby nebyl Mečiar, byl by někdo jiný, snad o něco lepší. A kdyby nebyl Fico, přišel by asi někdo destruktivnější, koho by alespoň ta pro-evropskost nedržela nad hladinou přijatelnosti. Vzhledem k preferování jejich pravidelné cirkulace voliči jde navíc předpokládat, že někteří sociologicky vzdělaní majitelé reklamních agentur už pracují na inovované verzi „autoritativní vládce 3.0“, jelikož kdo jej první úspěšně uvede na trh, ten se s ním na pár let hezky sveze.
Když zredukujeme politický problém na sociologický, vidíme věci ostřeji a každý si už sám může domyslet, jak se budou věci dál vyvíjet minimálně v dlouhodobějším horizontu. Po možném demokratičtějším prozatímním období normalizace (Dzurinda 2.0) opět převáží genové kódování národa, které v delším časovém horizontu přemůže každou výchovu nebo vnější okolnosti. I tato stránka ale není ta nejpodstatnější, jelikož v archeologickém průzkumu vrstev slovenské politiky je možné hrabat dál a najít její ještě hlubší podloží.
Demografie slovenské urbanizace
Podobně jako je politický problém možné redukovat na sociologický, v čehož důsledku jde nevnímat Mečiara a Fica jen v osobnostním rozměru, ale jako lidská vtělení kolektivní vůle několikamilionového sadomasochistického davu, tak i tuto hlubší sociologickou úroveň jde dále redukovat na demografická čísla. A tak pochopit její podstatu, neuvěřitelnou trvanlivost a neotřesitelnost. Jednotná odpověď na záhady jménem Mečiar, Fico či 50 až 60% autoritativní voličstvo leží v jednom čísle, uvedeném v Excelovém políčku 162. řádku a sloupce písmene H projektované statistiky urbanizace zemí OSN pro rok 2018 (převzatém od Statistického úřadu SR). To nenápadné číslo, které asi může za většinu slovenských politických specifik, má hodnotu 53,7% a vyjadřuje proporcionální část urbanizovaného, městského obyvatelstva vzhledem k celkové populaci.
Pro její plné pochopení je nutné vložit uvedenou cifru do kontextu ve vztahu k dalším sousedním či vzdálenějším zemím. Urbanizace evropského kontinentu je podle stejné statistiky na úrovni 74,5%, která v případě západní a severní Evropy mírně vyskakuje na zhruba 80 % a v opačném směru je kompenzována jižní a východní Evropou, v jejichž případě zase klesá k 70 %. Z větších zemí se z regionálního průměru západní a severní Evropy vymyká jen Benelux, který je tvořený v podstatě výhradně městy (nad 90 % obyvatelstva). Zbytek zemí standardní velikosti se v tomto regionu od průměru výrazně neodchyluje, až na jednu výjimku, známou širokou podporou krajně pravicových politických stran, a to Rakousko (58,3% - jo, našim navenek vyspělým jižním sousedům čouhají z bot stohy slámy a snad i proto oni sami pochybují o své náležitostí k západní Evropě v podobné míře, jako my tady).
Jižní Evropa je pak už z povahy zahrnutých zemí hodně rozmanitá, s nejnižší úrovni urbanizace v balkánském regionu, ještě donedávna rozervaném etnickými konflikty a vládou nacionálně extrémistické politiky. Místní úroveň kolem 55% pak v relativně homogenní východní Evropě (našim vnímáním "střední a východní Evropě“), pohybující se většinou v rozmezí 70 až 75% urbanizace (s výjimkou tradičně více zemědělského a tedy i rurálnějšího Polska, pořád se ale držícího nad třípětinovou většinou městského obyvatelstva), vykazuje jen Rumunsko (Moldavsko jako případ sui generis lze opomenout) a Slovensko...
Slovenská míra urbanizace tak zhruba odpovídá zemím Zakavkazského regionu či střední Asie, i tam ji ale předčí Ázerbájdžán anebo Kazachstán. Blízký východ překonává Slovensko celý bez výjimky, jedině s válkou zničenou Sýrií dosahující jeho úrovně (statistiky jsou aktualizované). Východní Asie a severní, střední a jižní Amerika (dokonce i Karibik) dosahují mnohem vyšší, evropské úrovně, přičemž pod poloviční hladinu urbanizace klesá hlouběji ze světových regionů jen jižní Asie a západní a východní Afrika. Většina zemí jižní, střední a severní Afriky je urbanizovanějších než Slovensko a dokonce i v těch nejrurálnějších a nejchudších oblastech rovníkové Afriky se nedávný „ekonomický tygr střední Evropy“ ocitá na úrovni Kamerunu, Mauretánie či Ghany.
Přičemž míra urbanizace je nejen ze samotné své povahy i při moderním růstovém trendu relativně stabilní a obecně tak u ní nejde do budoucna očekávat výrazný nárůst (zatímco výšku HDP umí popohnat i takový Dzurinda, urbanizací dovede ve větším rozsahu pohnout jedině Stalin), ta slovenská se navíc vyznačuje dokonce opačnou tendencí a podle Statistického úřadu SR klesla za poslední dvě desetiletí ze zhruba 57 % o více než tři procenta. Ve spojení se souběžným mírným nárůstem celkového počtu obyvatel země to navzdory rozšířeným představám znamená, že vesnice převážně populačně kvetou. Venkovský premiant Evropy tak navíc prochází další plíživou deurbanizací, která probíhá souměrně na celém jeho území (tedy v „suburbanizaci“ dvou největších měst spočívá jen z malé části) a zanedlouho se tak „dedinčan“ stane většinovým Slovákem.
Závěr
Teď by měl blog učinit další krok a po přesunu z politiky do sociologie, následovaném skokem do demografie, udělat stylové salto do sociální antropologie a vysvětlit, proč lidé z vesnic a menších měst tak rádi vůdcovský patriarchát. Důležité ale na článku není jen to, co řekne, ale i kolik toho ponechává k přemýšlení čtenáři (jinak řečeno se mi teď už moc nechce), především když se jedná o problém na celou knihovnu. Nedávný rurální člověk ale v principu VLASTNIL svou půdu, VLÁDL své rodině a ŽIVIL svou čeládku - měl svrchovanou moc nad svým majetkem, „věcmi“, byl pater familias.
Zakořeněné tradice ve skupinové psychologii pořád přetrvávají a autoritativní koncept rodinného vůdce a pána svého hospodářství se následně jako princip vládnutí mimeticky přenáší z oikos do polis. Jednodušeji řečeno, nižší urbanizace obyvatelstva vede k vyšší „orbanizaci“ politiky a i když to nemusí být pravidlem, u Slovenska, Rakouska či nápadně vysokého počtu dalších zemí je to tím případem. A když se naopak komunisté snažili rozsáhlou urbanizací a industrializací vytvořit silnou dělnickou třídu, o kterou by opřeli svou autoritativní moc, jak pamětníci sedmdesátých a osmdesátých let dobře vědí, vytvořili spíš městského konzumenta, který se ji z „epikurejských“ motivů* nakonec vzepřel.
V tomto světle lze pak zodpovědět i druhou část otázky z názvu blogu - protože Slovensko jako rurální země pěstuje diktátory v přebytcích a místní přesaturovaný politický trh nedovede sám zkonzumovat celou domácí produkci. Navíc ale tak i s logickou nutností vyvstává odpověď na další otázku, proč si Babiš vybral za oblast podnikání právě zemědělství. Jen pořád zůstává záhadou, proč si ze 74 % urbanizované a poměrně liberální Česko vybralo za svého „vůdce“ autoritativního sedláka...
Autor pochází ze 100% urbanizované a diktátory většinou nevolící Bratislavy.
___________________________________
* Poznámka: Konzum je ale svým psychologickým původem taky spíš „autoritativní“ (z vnějšího příkazu), než epikurejský (pro imanentní slast - u Epikura mimochodem ne tělesné, ale duševní povahy) a jeho potřeba vzniká především z normativního tlaku společnosti (kterého si ale moderní „pseudohédonisté“ nejsou vědomi), respektive ve formě „mimetické touhy" René Girarda, šířící se podvědomou nápodobou jako nákaza (potvrzenou neurovědeckým objevem zrcadlových buněk). To dosvědčují i psychologové, podle kterých zatímco v minulosti za nimi lidé chodili s výčitkami svědomí z materiální spotřeby a z oddávání se radostem života, v současnosti se před zvnitřněným kolektivním superegem stydí za to, že konzumují a užívají si příliš málo. V případě pádu komunismu by tak podle tohoto vysvětlení místo vítězství svobody jen jeden autoritativní tlak (konzumní ze strany společnosti) přemohl jiný (politický, komunistického režimu). V principu má ale tak i městský člověk autoritářskou osobnost, jen v jeho případě jde o autoritu veřejného mínění, která je „difúzní“, nejde lokalizovat do jednoho politického centra a tak jej nevede k volbě tradiční autoritářské politiky. Zato se ale lehce poddá „vůli demokratické většiny“ či volbě populistů, což vysvětluje i záhadu, proč se za diktátory, když už se jednou dostanou k moci, zvykne postavit i tento demokratičtější segment obyvatelstva.
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
