Čína importovala učení „Hitlerova filosofa“, 3/3 (Krize)
Když se vrátíme k mykologickému připodobnění z úvodu, lze říct, že kolektivní intelektuální substrát už zcela prorostl schmittovským podhoubím a to už nad zem začíná vyhazovat i politické kloboučky. Časopis Forbes tak vyhlásil Si Ťin-pchinga za nejmocnějšího člověka na světě ve stejném roce, v jakém došlo i k odstranění omezení jeho prezidentského funkčního období v rámci ústavní reformy, která navíc posílila i exekutivní moc jeho nejvyššího vedení. Ve stejné době se začaly objevovat i správy o legalizaci a budování internačních převýchovných táborů a i kontrolní systém sociálních kreditů byl centralizován a rozšířen na celonárodní úroveň v roce 2018.
3. část: Schmittův vpád do politiky a společnosti
(První část najdete zde a druhou tady)
Předminulý rok tak byl zlomovým bodem, kdy došlo k nejrozsáhlejšímu politickému „přelití“ dvě desetiletí probíhajícího schmittovského teoretického obratu do samotného jádra čínské politiky. Jím podle Ryana Mitchella vyvrcholil rozvoj stranicko-centristického politického konstitucionalismu v liniích práce předních čínských akademiků Chen Duanhonga a Jiang Shigonga, kterou už uskutečnili ve Schmittově teoretickém rámci. Změny ústavy ČLR, posílení postavení exekutivy, přesunutí zakotvení „vůdcovství Strany“ z preambule přímo do prvního článku ústavního textu a vytvoření mocné, Komunistickou stranou ovládané Národní kontrolní komise (National Supervision Commission) za účelem kontrolování státních úředníků a představitelů, politicky cementují už déle se teoreticky formující silně decisionistické pojetí stranických pravomocí.
První ale ještě o pět let dřív „vyrašily“ lidská práva popírající stranický Oběžník č. 9 a samotná osoba dnešního čínského prezidenta, jehož nástup k moci se již odehrál v době intelektuální dominance Schmittova paradigmatu. Té se už v roce 2010 stal svědkem známý politolog a „historik idejí“ Mark Lilla z Kolumbijské univerzity, když mu při návštěvě Číny jeden místní novinář řekl, že „nikdo vás tady nebere vážně, pokud nemáte co říct k těmto dvěma mužům a jejich idejím“ (tím druhým byl vedle Schmitta myšlen další v Číně rozšířený politický filosof Leo Strauss, který tam bývá studován ve spojení s ním a samozřejmě vykládán antiliberálně a nedemokraticky - o filosofické a politologické recepci obou myslitelů čínskou akademickou obcí vyšel před dvěma lety dokonce samostatný mezioborový sborník esejů Carl Schmitt and Leo Strauss in the Chinese-speaking World: Reorienting the Political).
Jak uvedl tento profesor ve svém článku v The New Republic, čínský zájem o Carla Schmitta je reakcí na déle pociťovanou krizi a souvisí s obecně sdíleným přesvědčením, že byla přerušena několik tisíciletí dlouhá kontinuita čínských dějin a v důsledku proměny komunistického režimu v „despotický státní kapitalismus“ je v politickém a intelektuálním smyslu možné přivlastnit si již úplně vše. Ztotožňování obratu komunistického režimu ke kapitalismu s neoliberalismem navíc od liberálních myšlenek odcizil často i jejich původní zastánce. A tak už i mladá generace, reformisté či umírněnější zastánci režimu vidí řešení v silném státu a sami přejímají schmittovské myšlení. I pro levici je přitažlivý tím, že oddělení ekonomie od politiky považuje za falešné a svým konceptem všemocného suveréna jim zase dává naději na radikální zlom a obrodní proměnu, přičemž konzervativnější část oponentů v něm zase naopak shledává garanta udržení společenského řádu.
A všechny, jak přívržence režimu, tak i jeho levicové a konzervativní oponenty, spojuje Carl Schmitt v odporu proti liberální „ideologii“ a globalizaci, která v jeho logice zintenzivňováním vzájemných styků jen katalyzuje konflikty a na níž často reagují izolacionismem. Tuto oblibu tohoto německého právního filosofa i u mladých Číňanů a oponentů režimu ale považuje Lilla za pomýlené nacházení konfuciánských představ o spravedlivé hierarchické společnosti ve Schmittově myšlení, s níž ale jeho decisionistická doktrína všemocného brutálního státu nijak nesouvisí a může stát dokonce i v opozici vůči ní (tady ale do hry vstupuje v Číně populární koncept „gentlemana“ od uvedeného Lea Strausse, který se po čínské reinterpretaci schmittovskou optikou mění v silného spravedlivého vládce, sloužícího svojí suverénní mocí lidu - tedy takového, z našich pohádek známého, sice přísného a mocného, ale laskavého krále). I tato samotná Schmittova defenzivní funkce v právní a politické argumentaci tak spočívá, slovy Ryana Mitchella, v postavení na začátku uvedeného „katechonu“ z jeho vlastní teorie, tedy bariéry před radikální transformací („znečišťujícími vlivy“ představujícími čínskou analogii Schmittova Antikrista), stavící se proti pronikání liberálního demokratického a právního univerzalizmu.
Od překladu poslední Schmittovy práce v roce 2017 se ale ten posouvá i do ofenzivnějších argumentačních pozic, jelikož začalo díky ní docházet i k akademickému přebírání jeho konceptu Grossraum (jehož ignorace čínskými teoretiky ještě v roce 2015 tolik udivovala Floru Sapio). Ten označuje geografické regiony sociálních skupin spojených svéprávným ekonomickým, politickým a kulturním řádem a opravňuje bránit civilizačně multipolární světový řád před západním prosazováním univerzality jeho liberálních norem. A v rámci nového čínského „Nomu Země“ má být americký vliv vytlačen z Asie podobně, jako byl například Spojenými státy z amerického kontinentu v minulosti vytlačen ten evropský, a to i svržením mezinárodních norem, které jsou jen nástrojem americké globální hegemonie. I na závěr lze ale ty nejúzkostnější alarmisty opět alespoň částečně uklidnit tím, že Grossraum pořád zůstává (Mitchellův článek je jen pár měsíců starý) posledním Schmittovým konceptem, který čínskou právní a politickou debatu ovlivňuje zatím ještě jen marginálně, i když společně s jeho ústředním pojetím suverenity už bývá teoreticky aplikován jak na vztahy Číny k mezinárodnímu právu, tak i k Hongkongu.
Čínský drak či jen slon v porcelánu?
A v tomto intelektuálním ovzduší nastoupil k moci ambiciózní Si Ťin-pching, první čínský vůdce narozený po založení Čínské lidové republiky, který už nejvyššími mocenskými patry proplouval v době „epistemologické dominance“ Schmittova politického a právního paradigmatu. Flora Sapio uvádí, že právě po jeho nástupu začala být schmittovská pojmová distinkce „přátelé-nepřátelé“ intenzivněji aplikována i ve stranické ideologii, která jí i pod rouškou maoistické rétoriky třídního boje používá pro legitimizaci vlády jedné strany a i v rámci samotných politických opatření (v širokém rozsahu zahrnujícím dokonce podle Mitchella například i právo životního prostředí).
Nejde říct, že až nástupem Si Ťin-pchinga k moci došlo i k přenosu Schmittovy teorie do čínské politiky, protože to by předpokládalo intelektuální pluralitu a v rámci ní i názorovou opozici. Ty ale již podle této právní teoretičky v Číně neexistují, jelikož všechny hlavní ideové proudy jsou dnes uvězněny v jednom společném pojmovém a teoretickém paradigmatu, které vytváří jejich „mentální schémata, politické slovníky a celý konceptuální vesmír pro promýšlení politiky“ (tady se může ukrývat i poučení pro západní svět, jehož etnonacionalisté, další identitáři či komunitaristé vůbec nemusí zvítězit ve volbách či obecně na politické úrovni, ale nenápadně tím, že širší společnost přijme jejich epistemologická východiska a začne se neuvědomovaně dívat na svět jejich, pak již „samozřejmým“ a nezpochybnitelným, prismatem). Schmittovo myšlení, původně importované jen v rovině právně-teoretických a politických konceptů, tak mezitím začalo i v čínských reáliích získávat metafyzický nádech (kterým bylo v podobě „politické teologie“ vždy obdařeno i ve svém evropském rodišti) a osvobozeno z užších hranic partikulární politické a právní teorie si již nárokuje nadpolitické hegemonní postavení.
Si Ťin-pching tak ani nemusí mít psychologické nastavení typické pro Vůdce a nejspíš i on sám se svými zjevnými autoritářskými sklony jen plave v proudu nového ideologického konsensu. V něm byla Schmittova „filosofie“ smíchána s moderní čínskou státovědou, formující se od osmdesátých let, do politického systému efektivního vládnutí legitimizovaného výkonem (performance-based legitimacy). Tím ale, že ignorují destruktivní „vedlejší důsledky“ této nové decisionistické doktríny, zcela oproštěné od lidsko-právních a liberálně-konstitucionálních ohledů, tito moderní schmittovci vypustili novým bohatstvím vypaseného a probuzeným sebevědomým nadopovaného obřího slona přímo v čínském porcelánu...
___________________________
Ve zkrácené a editované podobě vyšlo ve slovenském časopisu Týždeň (7/2020).
Omluvte případné gramatické chyby, nejsem rodilý mluvčí.
Aktualizace: I další těžká váha, známý politolog a profesor moderní čínské historie na Oxfordu, Rana Mitter, potvrdil čínskou ideologickou recepci nacistického teoretika Carla Schmitta, a dokonce i doplnil vysvětlení záhady, proč si komunisté oblíbili nacistu. Napomohla tomu, jako obvykle, západní „intelektuální“ levice, která byla v užším kontaktu s čínskými akademiky a v 90tých letech provedla tzv. „schmittovskou renesanci“, kterou pořád slyšet v jejím prosazování nadřazenosti politiky nad ekonomikou (a jejích zvláštních místních sympatiích k Petru Robejškovi).
3. část: Schmittův vpád do politiky a společnosti
(První část najdete zde a druhou tady)
Předminulý rok tak byl zlomovým bodem, kdy došlo k nejrozsáhlejšímu politickému „přelití“ dvě desetiletí probíhajícího schmittovského teoretického obratu do samotného jádra čínské politiky. Jím podle Ryana Mitchella vyvrcholil rozvoj stranicko-centristického politického konstitucionalismu v liniích práce předních čínských akademiků Chen Duanhonga a Jiang Shigonga, kterou už uskutečnili ve Schmittově teoretickém rámci. Změny ústavy ČLR, posílení postavení exekutivy, přesunutí zakotvení „vůdcovství Strany“ z preambule přímo do prvního článku ústavního textu a vytvoření mocné, Komunistickou stranou ovládané Národní kontrolní komise (National Supervision Commission) za účelem kontrolování státních úředníků a představitelů, politicky cementují už déle se teoreticky formující silně decisionistické pojetí stranických pravomocí.
První ale ještě o pět let dřív „vyrašily“ lidská práva popírající stranický Oběžník č. 9 a samotná osoba dnešního čínského prezidenta, jehož nástup k moci se již odehrál v době intelektuální dominance Schmittova paradigmatu. Té se už v roce 2010 stal svědkem známý politolog a „historik idejí“ Mark Lilla z Kolumbijské univerzity, když mu při návštěvě Číny jeden místní novinář řekl, že „nikdo vás tady nebere vážně, pokud nemáte co říct k těmto dvěma mužům a jejich idejím“ (tím druhým byl vedle Schmitta myšlen další v Číně rozšířený politický filosof Leo Strauss, který tam bývá studován ve spojení s ním a samozřejmě vykládán antiliberálně a nedemokraticky - o filosofické a politologické recepci obou myslitelů čínskou akademickou obcí vyšel před dvěma lety dokonce samostatný mezioborový sborník esejů Carl Schmitt and Leo Strauss in the Chinese-speaking World: Reorienting the Political).
Jak uvedl tento profesor ve svém článku v The New Republic, čínský zájem o Carla Schmitta je reakcí na déle pociťovanou krizi a souvisí s obecně sdíleným přesvědčením, že byla přerušena několik tisíciletí dlouhá kontinuita čínských dějin a v důsledku proměny komunistického režimu v „despotický státní kapitalismus“ je v politickém a intelektuálním smyslu možné přivlastnit si již úplně vše. Ztotožňování obratu komunistického režimu ke kapitalismu s neoliberalismem navíc od liberálních myšlenek odcizil často i jejich původní zastánce. A tak už i mladá generace, reformisté či umírněnější zastánci režimu vidí řešení v silném státu a sami přejímají schmittovské myšlení. I pro levici je přitažlivý tím, že oddělení ekonomie od politiky považuje za falešné a svým konceptem všemocného suveréna jim zase dává naději na radikální zlom a obrodní proměnu, přičemž konzervativnější část oponentů v něm zase naopak shledává garanta udržení společenského řádu.
A všechny, jak přívržence režimu, tak i jeho levicové a konzervativní oponenty, spojuje Carl Schmitt v odporu proti liberální „ideologii“ a globalizaci, která v jeho logice zintenzivňováním vzájemných styků jen katalyzuje konflikty a na níž často reagují izolacionismem. Tuto oblibu tohoto německého právního filosofa i u mladých Číňanů a oponentů režimu ale považuje Lilla za pomýlené nacházení konfuciánských představ o spravedlivé hierarchické společnosti ve Schmittově myšlení, s níž ale jeho decisionistická doktrína všemocného brutálního státu nijak nesouvisí a může stát dokonce i v opozici vůči ní (tady ale do hry vstupuje v Číně populární koncept „gentlemana“ od uvedeného Lea Strausse, který se po čínské reinterpretaci schmittovskou optikou mění v silného spravedlivého vládce, sloužícího svojí suverénní mocí lidu - tedy takového, z našich pohádek známého, sice přísného a mocného, ale laskavého krále). I tato samotná Schmittova defenzivní funkce v právní a politické argumentaci tak spočívá, slovy Ryana Mitchella, v postavení na začátku uvedeného „katechonu“ z jeho vlastní teorie, tedy bariéry před radikální transformací („znečišťujícími vlivy“ představujícími čínskou analogii Schmittova Antikrista), stavící se proti pronikání liberálního demokratického a právního univerzalizmu.
Od překladu poslední Schmittovy práce v roce 2017 se ale ten posouvá i do ofenzivnějších argumentačních pozic, jelikož začalo díky ní docházet i k akademickému přebírání jeho konceptu Grossraum (jehož ignorace čínskými teoretiky ještě v roce 2015 tolik udivovala Floru Sapio). Ten označuje geografické regiony sociálních skupin spojených svéprávným ekonomickým, politickým a kulturním řádem a opravňuje bránit civilizačně multipolární světový řád před západním prosazováním univerzality jeho liberálních norem. A v rámci nového čínského „Nomu Země“ má být americký vliv vytlačen z Asie podobně, jako byl například Spojenými státy z amerického kontinentu v minulosti vytlačen ten evropský, a to i svržením mezinárodních norem, které jsou jen nástrojem americké globální hegemonie. I na závěr lze ale ty nejúzkostnější alarmisty opět alespoň částečně uklidnit tím, že Grossraum pořád zůstává (Mitchellův článek je jen pár měsíců starý) posledním Schmittovým konceptem, který čínskou právní a politickou debatu ovlivňuje zatím ještě jen marginálně, i když společně s jeho ústředním pojetím suverenity už bývá teoreticky aplikován jak na vztahy Číny k mezinárodnímu právu, tak i k Hongkongu.
Čínský drak či jen slon v porcelánu?
A v tomto intelektuálním ovzduší nastoupil k moci ambiciózní Si Ťin-pching, první čínský vůdce narozený po založení Čínské lidové republiky, který už nejvyššími mocenskými patry proplouval v době „epistemologické dominance“ Schmittova politického a právního paradigmatu. Flora Sapio uvádí, že právě po jeho nástupu začala být schmittovská pojmová distinkce „přátelé-nepřátelé“ intenzivněji aplikována i ve stranické ideologii, která jí i pod rouškou maoistické rétoriky třídního boje používá pro legitimizaci vlády jedné strany a i v rámci samotných politických opatření (v širokém rozsahu zahrnujícím dokonce podle Mitchella například i právo životního prostředí).
Nejde říct, že až nástupem Si Ťin-pchinga k moci došlo i k přenosu Schmittovy teorie do čínské politiky, protože to by předpokládalo intelektuální pluralitu a v rámci ní i názorovou opozici. Ty ale již podle této právní teoretičky v Číně neexistují, jelikož všechny hlavní ideové proudy jsou dnes uvězněny v jednom společném pojmovém a teoretickém paradigmatu, které vytváří jejich „mentální schémata, politické slovníky a celý konceptuální vesmír pro promýšlení politiky“ (tady se může ukrývat i poučení pro západní svět, jehož etnonacionalisté, další identitáři či komunitaristé vůbec nemusí zvítězit ve volbách či obecně na politické úrovni, ale nenápadně tím, že širší společnost přijme jejich epistemologická východiska a začne se neuvědomovaně dívat na svět jejich, pak již „samozřejmým“ a nezpochybnitelným, prismatem). Schmittovo myšlení, původně importované jen v rovině právně-teoretických a politických konceptů, tak mezitím začalo i v čínských reáliích získávat metafyzický nádech (kterým bylo v podobě „politické teologie“ vždy obdařeno i ve svém evropském rodišti) a osvobozeno z užších hranic partikulární politické a právní teorie si již nárokuje nadpolitické hegemonní postavení.
Si Ťin-pching tak ani nemusí mít psychologické nastavení typické pro Vůdce a nejspíš i on sám se svými zjevnými autoritářskými sklony jen plave v proudu nového ideologického konsensu. V něm byla Schmittova „filosofie“ smíchána s moderní čínskou státovědou, formující se od osmdesátých let, do politického systému efektivního vládnutí legitimizovaného výkonem (performance-based legitimacy). Tím ale, že ignorují destruktivní „vedlejší důsledky“ této nové decisionistické doktríny, zcela oproštěné od lidsko-právních a liberálně-konstitucionálních ohledů, tito moderní schmittovci vypustili novým bohatstvím vypaseného a probuzeným sebevědomým nadopovaného obřího slona přímo v čínském porcelánu...
___________________________
Ve zkrácené a editované podobě vyšlo ve slovenském časopisu Týždeň (7/2020).
Omluvte případné gramatické chyby, nejsem rodilý mluvčí.
Aktualizace: I další těžká váha, známý politolog a profesor moderní čínské historie na Oxfordu, Rana Mitter, potvrdil čínskou ideologickou recepci nacistického teoretika Carla Schmitta, a dokonce i doplnil vysvětlení záhady, proč si komunisté oblíbili nacistu. Napomohla tomu, jako obvykle, západní „intelektuální“ levice, která byla v užším kontaktu s čínskými akademiky a v 90tých letech provedla tzv. „schmittovskou renesanci“, kterou pořád slyšet v jejím prosazování nadřazenosti politiky nad ekonomikou (a jejích zvláštních místních sympatiích k Petru Robejškovi).
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
