Nedobrovolná hospitalizace a právní arzenál proti neoprávněné
(Zuzana Durajová, právnička Kanceláře veřejného ochránce práv, 2022)
V ČR dochází ke zhruba 10 000 nedobrovolných hospitalizací, teoreticky na neurčito, ročně jen na základě jediného, většinou ne moc odůvodněného a dostatečně prozkoumávaného, v mnoha případech dokonce téměř vůbec, lékařského posudku. Jedná se o skandálek na mezinárodní úrovni, vedle něhož jsou klecová lůžka jen prohřeškem při parkování.
Rada (autor se tím dál nezabývá, jen informuje): I při případné legislativní a soudní netečnosti je právní odpovědnost mnohem širší, než jak vypadá zvnitřku, po komunismu zděděné, archaické iluzorní bubliny a ne vše, co je nějakým zákonem či soudní praxí dovoleno nebo není vysloveně zakázáno, je vzhledem ke komplexnosti právního řádu i přípustné. „Klienti“ jen prozatím nebyli asi pro advokáty ekonomicky zajímaví (něco pro intelektuální levici) nebo se nevědělo o rozsahu věci, ale „svět tam venku“ se změnil, jen ještě dojíždí na sedativech.
Ale již k čerstvému soudnímu upřesnění pravidel nedobrovolné hospitalizace, které má v dané věci obecnou závaznost, a každý se tak na něj může odvolat stejně, jako na samotné zákony, vzhledem k čemuž slouží i jako směrnice pro lékaře, určující kritéria posudků (zbytečná administrativa, která nám brání léčit)…
Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1150/2022, ze dne 21. 6. 2022:
„I. V řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu, ve kterém je pokračováno za podmínek uvedených v ustanovení § 72 z.ř.s., musí soud rozhodnout nejen o tom, zda k převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, ale (v kladném případě) také o tom, zda tyto důvody trvaly až do doby jeho propuštění (dodatečného souhlasu s hospitalizací).
II. K rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient (umístěný) trpí duševní poruchou (resp. že zpočátku jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.
Protože v detenčním řízení se rozhoduje o nedobrovolném omezení (zbavení) osobní svobody umístěného člověka, musí tomuto závažném zásahu do jeho základních práv odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv. Rozhodnutí soudu proto musí vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění všech výše uvedených hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.“
A další závazná pravidla již určená Nejvyšším soudem a Ústavním soudem ČR, vedle obecních procesních a ústavních, či zvláštních z jiných odvětví (např. zbavení či omezování osobní svobody podle § 170-171 TZ), oblasti ochrany lidských práv (především čl. 8 Listiny), případně na mezinárodní úrovni (hlavně čl. 5 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod)...
Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3005/2017, ze dne 10. 1. 2018:
„Osobní kontakt soudce s posuzovaným má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Soud je povinen alespoň jednou vidět (zhlédnout) osobu, jejíž svobodu omezuje, neboť úkolem soudu v detenčním řízení je vyvážit zájem pacienta na ochraně jeho zdraví či jeho okolí se zájmem na jeho osobní svobodě.“
Nález Ústavního soudu ČR – senát, sp. zn. III. ÚS 2667/21 - 1, ze dne 16. 11. 2021:
„II. Neodůvodní-li obecný soud náležitě své rozhodnutí a přikloní-li se k závěrům vyplývajícím z jednoho z důkazů, aniž se jakkoliv vypořádá s důkazy, které jsou s prve uvedeným důkazem v rozporu, poruší ústavně zaručené právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
Nález Ústavního soudu ČR – senát, sp. zn. I. ÚS 1974/14 - 3, ze dne 23. 03. 2015:
„V řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu (…) Soudce by měl umístěného člověka osobně zhlédnout a umožnit mu se k věci vyjádřit, a to zpravidla v rámci jiného soudního roku konaného přímo ve zdravotním ústavu. Rozsudek je nutno doručit i osobně umístěnému člověku, a zároveň učinit jiná vhodná opatření, aby se umístěný člověk mohl vhodnou formou s obsahem rozhodnutí seznámit. Výše uvedené povinnosti obecných soudů v řízeních o přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, obdobně jako v řízení o omezení svéprávnosti, by měly zohlednit i organizační předpisy a správa justice. Jde totiž o významnou, důležitou a často náročnou rozhodovací agendu a soudcům by měly být vytvořeny náležité podmínky pro její řádné vykonávání.“
Již jen dodat, že zárukou objektivity a odbornosti (i sdílení odpovědnosti...) by z logiky a vážnosti věci měly být alespoň tři dostatečně zdůvodněné nezávislé posudky, z toho jeden od akademické či seniorní šarže, a kritické soudní zhodnocení.
____________________
A v SR je to asi ještě horší (nedůvěryhodné hodnocení – zvenku hodnotit mohou advokáti, ochránci práv a neziskovky, ne lékaři a soudci [Poďakovanie]), i když to by už byl středověk.