V Jižní Koreji mluví s uznáním o naší animaci. Je to trochu zvláštní, když mezi našimi zeměmi nebyly navázané ani diplomatické styky do roku 1990 (československé velvyslanectví v Soulu bylo zřízeno dokonce až v červenci 1991). Ale Korejci znají například Karla Zemana přes Japonsko. Zbytek stačili dohonit svým tempem od 90. let, kdy se v zemi ženšenu zamilovali sentimentálně do naší romantické Prahy. Slovo Praha tu mimochodem najdete v názvu snad padesáti firem - byť polovinu tvoří v podstatě motely, sloužící např. k hodinám lásky.

Já jsem vyrazil s českou animací do Koreje s mnohem méně ambiciózním cílem - představit na mezinárodním festivalu animace SICAF snímek Fimfárum Do třetice všeho dobrého a seznámit se s tamním prostředím animace. Navíc tamní produkce je na vzestupu, chrlí seriály do televize, festivalové tituly či plyšové hračky a melodie na mobily. Korejské filmy začínají být všudypřítomné, ale některé i opravdu dobré.

Návštěvník této země ale dříve či později zjistí, že nejtěžší je v 50 miliónovém národu najít vždy toho správného člověka - nejen zapamatovat si jeho tvář i jméno. Co je horšího, často ani takový neexistuje. Vše se organizuje skupinově a pro nás neprůhledným způsobem. Animátory zastřešuje Seoul Animation Center, ale i různé organizační výbory, asociace tvůrců, pracovníků, producentů, cartoonistů, jejichž všichni možní představitelé defilovali na červeném koberci festivalu SICAF.

Slavnostní zahájení se konalo v moderním nákupním a zábavním komplexu COEX, kde se moderní město mění v nekonečné dálnice s mrakodrapy. Přes všechnu modernu jste ale poznávali tradiční prokletí animace plné tradičně introvertních a tichých lidí, kteří si neumí svůj obor lépe bránit.

U mikrofonu se místo nich střídali stárnoucí organizátoři a pantátové se školními bezbrannými dětmi v krojích, jež dostaly befelem: Něco pěkného zazpívejte. Rozhodně se však z festivalu nedělá legrace, všichni jsou pyšní na to, jak se bere vážně. Čím smrtelnější ceremoniál, tím očividně serióznější akce.

Uvnitř labyrintu "festivalového Doomu" se nacházel i trh se zábavním animačním průmyslem. Takže na první pohled bylo jasné, že se v Koreji animace stává něčím mezi designem, hrou a abecedou nového věku - nikoliv pouze večerníčkem. Nejvíc publika se hrnulo za počítačovými hrami, holky se fotily s postavami animovaného baseballového seriálu nebo si malovaly ToonToye. Ti, které nebavilo už ani to, si házeli elektronickým míčem do terče.

Prostor dostali korálkáři, knihkupci, ale i ti, kteří se chtěli převléct za animovaného ninju. Jejich karneval neměl žádné věkové, mentální, estetické, ani genderové omezení, takže tu z neznámého důvodu rozdával jeden důchodce své fotografie v obleku Transformers. Bohužel mi bylo řečeno až poté, co jsem tu strašidelnou momentku vyhodil do koše, že šlo o známého korejského animátora.

Mainstreamová korejská produkce jinak kopíruje japonské anime a vychází rovněž z kultury manga. S tím rozdílem, že zdejší postavy mají všechny ještě výraznější dvě základní kvality. Buď jsou hrozně roztomilé (cute), anebo vybavené drsným výrazem (případně nějakým plechovým krytem). Ten nejpopulárnější dětský hrdina Pororo je obojí - roztomilý tučňák s ocelovou vojenskou helmou.

Kultura roztomilosti a transformerů totiž vládne nejen současné Koreji, ale už se vyváží do zahraničí podobně jako tamní televizní seriály. Holky mají celou sérii roztomilých gest a pohledů pro fotografické příležitosti. Jedno véčko, dvě véčka. Prst do tváře, když mají komplex z moc oválného obličeje. Prst na bradu. Lidé tu žijí neustále jakoby s maskami, skrz něž nelze prohlédnout. Teprve, až si s nimi dáte soju nebo jiný alkohol, poznáte jejich skutečnou vřelost.

Já jsem byl představen vicechairmanovi nějaké asociace, ale opravdu se mě ujal až profesor Park Kibog, který kupodivu znal českou animaci. Viděl většinu naší klasiky, měl přehled i o učitelích z našich škol. Až jsem se skoro zastyděl, že si dělám legraci z korejského světa, který se blíží animovanému filmu. Nad skleničkou jsme spolu začali už rozvíjet smělé plány, jak budeme posílat korejské animátory do Prahy, aby se učili taky třeba stop motion. Vedle toho, že dělají ty prokleté transformery, zocelené korejskou historií a zkušeností nešťastného národa mezi Čínou a Japonskem.