Co musí českého návštěvníka Koreje fascinovat je způsob zdejší organizace. Jako host druhé největší filmové události v zemi, jakým je PIFAN - Pučonský festival fantastického a žánrového filmu, si uděláte obrázek o obecných rysech korejského organizačního chaosu "pali pali" - systému dělat vše rychle rychle. Během třiceti let tu přebudovali rozvojovou, zničenou zemi ve společnost uspěchaného hightechu, kde na vás všechno (korejsky) mluví - i třeba eskalátorů v metru.

Do subtropického Pučonu jsem přijel uvést retrospektivní sekci klasické české animace, kterou jsem v rámci iniciativy naší ambasády v Soulu sestavil pro PIFAN (19.-29.7.). Pokoj hotelu nazvaného studeně Polaris už neměl ani vypínače, ale pouze elektronickou krabici s dálkovým ovladačem. Všechny funkce zařízení nebylo snadné dešifrovat.

Během pěti minut jsem z pokojové prádelny udělal lednici a stačil objednat auto s řidičem i dvojitou porci kimčchi - korejského kvašeného zelí. Stačilo jen namátkou zmáčknout párkrát knoflík na ovladači. Nakonec se přišel místní portýr raději osobně zeptat, co si to náročný, nepochopitelný host ze zahraničí přeje. Jakoby se za mě a mou nešikovnost sám omlouval.

V Koreji vidíte všude kolem sebe ochotné a uklánějící se zaměstnance, kteří jsou připravení na povel plnit úkoly - někdy drsných i bizarních zaměstnání. Vítají s mikrofonem auta vjíždějící do hotelové garáže či jsou s to půl dne stát s cedulí na chodbě směřující zahraniční účastníky do festivalového centra. Tlak korejského kapitalismu je neúprosný. Společnost je natolik soutěživá, že nemá s těmi neúspěšnými, žádný soucit. Všichni jsou nahraditelní, navíc lidí je tu opravdu hodně.

Na mou první přepravu mezi hotelem a kinem, které byly od sebe bratru pět set metrů, se spotřebovalo pět lidí - šofér, dva průvodci, asistentka projekce a tlumočnice. Předávali si mě jako cennou unesenou oběť, která se ocitla v jejich moci. Veleli, kudy se brodit davem. Kde je bezpečné se najíst. V kolik hodin bude focení a kdy mám čekat na případný telefon místních novinářů žádajících o rozhovor.

Na zpáteční cestě si nejsilnější z průvodců hrál na bodyguarda či indiána provádějícího hosta večerní džunglí hospod Pučonu. Mluvil dobře anglicky, takže mi oznámil, že budeme mít alespoň čas se vzájemně lépe poznat. Znělo to jako povel: Tak, a teď se budeš se mnou hodinu bavit - abychom byli ten správný tým!

S podobnou poslušností a oddaností (a bez humoru) si Korejci budují moderní společnost tempem, kterému nemůže evropská země stačit. To, jak jsme viděli továrnu Hyundai v dokumentu Vše pro dobro světa a Nošovic, nebylo až tak přehnané. My jsme si Česko stačili za dvacet let od listopadu rozkrást, zde si vybudovali bohatý a rozvinutý "pracovní tábor" dobývající s 50 milióny obyvatel zeměkouli.

V Koreji pochopíte, že napříště jsme odsouzeni jen sledovat, jak se motivované státy ekonomicky rozvíjejí na úkor lenivé či zkorumpované Evropy. Na druhou stranu korejský zázrak stojí na vratkých nohou, neboť všechen americky střižený kapitalismus byl vybudován na "postfeudální" a tradiční konfuciánské společnosti. Starší kolega má vždy pravdu, šéfovi se neodmlouvá, člověk se musí podřídit rodině. Od žen se očekává, že se do osmadvaceti let vdají, než aby se realizovaly v práci.

V praxi to vypadá tak, že celému festivalu vládne ve skutečnosti pět šest nadlidsky výkonných a schopných lidí, kteří takřka nespí, aby všechno stihli a zorganizovali pro blaho světa a Koreje. Kolem nich pobíhá armáda nejrůznějších podřízených a poskoků, kteří ale nic nevědí, nic neumí. Jen dostali rozkaz se někam postavit. Ale stydí se šéfa zeptat, natož samostatně myslet.

Nebýt společenského přežitku, vládla by pracovitá a výkonná Korea už dávno všemu průmyslu. I když je dost možné, že s rozvojem moderních svobod a západní liberalizace by možná zdejší společnost zpohodlněla podobně jako před dávnou dobu i lidé v Evropě.