Seznámit se s Buddhou, lépe řečeno s buddhismem můžete v Koreji i za dva dny. Alespoň tamní buddhistické chrámy nabízejí turistům a zájemcům tak dlouhé pobytové exkurze do duchovního světa, které se v zemi ženšenu a kimčchi nazývají zkomoleně anglicky "templestay". Nutno říct, že je to zajímavý zážitek, který je částečně i trochu bizarní. Možná svědčí nejen o současném prožívání posvátna, ale také o samotné korejské kultuře představující příklad nedávno ještě rozvojové země, která se hrne naopak za modernitou, hichtechem a ekonomickou mocí.

Na jedno odpoledne, noc a dlouhé ráno se stanete mnichem navlečeným do oranžových kalhot připomínající mundúr vězňů z Guantánamu. Nafasujete tričko ohlašujícím svým nápisem, že vaše cesta k sobě samému právě začala. V neposlední řadě musíte vydat mobil korejským průvodcům dohlížejícím přísně nad tím, abyste se na chvíli vzdali moderního konzumního života plného mámivých lákadel a utrpení z deadlinů, komunikování reportů a meetingů.

Moje zasvěcení se odehrálo v chrámu Bongeun nacházejícím se kupodivu v centru supermoderní zástavby soulské čtvrti Gangnam, kde kolem sviští auta a tyčí se moderní mrakodrapy. Bylo to asi praktické pro kolegy ze Samsungu, kteří to měli kousek si odskočit za duchovnem, energií stromů či vycházku místním parčíkem.

Korejský kurz buddhismu učící člověka pokory, skromnosti i vzdávání se přebytečných lákadel světa měl stejně tak poněkud zrychlený program. Blazeovaným mnichům připomínajícím moudré vojevůdce z vlasteneckých filmů pomáhaly dobrovolnice - tedy stárnoucí Korejky hledající po odrostlých dětech nový smysl života.

Teď si skočíme na bohoslužbu, pak dvacet minut čajového obřadu s ochutnávkou dvou nálevů. Výroba lotosového květu z krepáku a po výtvarce nácvik klanění se Buddhovi na žíněnce. Hlavně choďte ve dvojstupu, děvčata levou ruku sepnout přes pravou, chlapci pravou přes levou, abyste ctili posvátnost místa.

Člověk se připadal jako zpátky ve škole, kde vás učili sedět rovně. Byli jste na táboře, kde průšvihářům hrozili odepřít večeři, pokud si nesloží řádně spacák. Korejský způsob duchovního poznání se pokouší očividně spojit prastaré náboženské rituály s moderním smyslem pro výkon a rychlost, aby oslovil dnešní lidi.

Přejímá klasické obyčeje, podle nichž máte po sobě např. pít vodu vzniklou mytím vlastního nádobí, aby ani zrnko nepřišlo nazmar. Zároveň se vám náboženství servíruje jako turistický zážitek all inclusiv pro "malé děti". Takže nad chrám kreslí pestrobarevné postavičky z animovaného seriálu vzývající na obláčku příchod nejvyššího.

Co je nejpodivnější, s ničím se tu nezdržují, nad ničím nerozpakují - a nejméně pak nad samotným vysvětlováním smyslu buddhistické věrouky. Na jedné straně dostanete klasifikaci nejrůznějších sekt či slavných mistrů. Ale s překladem foneticky psané duchovní písně, kterou máte společně s davem odbroukat, se už nikdo neobtěžuje.

Dělej to jako ostatní, protože se to tak má. Hlavně nezdržuj! Jinými slovy se máte podřídit kolektivu a pitomě se neptat. Vždyť je to v Koreji zbytečné, neboť starší, nadřazenější, rodiče, šéfové atd mají stejně nakonec pravdu. Takže jaképak copak.

Největší korejský záhul ale začal na druhý den budíčkem o půl čtvrté. Vytáhli nás z postele na první mnišské bubnování a zvonění, než nás čekalo sto osm poklon Buddhovi. Z rádia se linula téměř filmová hudba jako z Titaniku či Pirátů z Karibiku, kterou doprovázel předčítač oznamující všechny důvody, proč stojí za to žádat Boha o milost.

Přiznám se, že jsem při padesátém přestal vnímat jakýkoliv obsah sdělení - a jen mechanicky s sebou mlátil o žíněnku a cvičil dřepy. Teprve v tom okamžiku se mi vyprázdnila buddhisticky mysl - byť jsem zažíval "psychózu" běhání na pásu, u něhož normální člověk počítá každou minutu, aby už bylo po všem. Unaven, zmožen, nevyspalý jsem byl zralý na meditaci.

Byť jsem si skoro v posedu s nohama přes sebe skoro vykloubil pánev, byl to asi největší zážitek celého pobytu. Dostavil se zvláštní pocit míru a mlsání duchovního klidu. Myšlenky se stávaly lehčí a nenuceně plynuly myslí podřimujícího turisty v prérii... Nechci to soudit, jestli toto je moderní náboženství anebo jen dvoudenní úleva od života v materialismu, kdy si zajdete zacvičit mezi mnichy a dáte dietu bez smažených kuřat. Jestli můžeme ještě pocítit svátost obcházení pagody, aniž byste si připadali jako na Karlově mostě.

Lze se obávat, že moderní lidé znovu touží po něčem archaickém, po jednoduchých a instiktivních odpovědích. Přáli by si mít z náboženství znovu dobrodružnou bojovku, kde sbíráte tajné indicie nebo čarujete s vlastním tělem. A nakonec ten nejlepší vyhraje propocené tričko, které mu nechají na památku. Možná. Dost možná jsem zároveň zažil demonstraci asijského pocitu sounáležitosti, jenž nedůvěřivý Evropan nedocení. Neboť neustále pokládá otázky, vzpouzí se svým zdravým rozumem, anebo se alespoň posmívá...