Desáté výročí spektakulárního pádu Lehman Brothers přineslo u nás i v zahraničí řadu komentářů o tom, kdo všechno krizi způsobil. Bližší pohled ale ukazuje, že některá tato obvinění, jakkoli intuitivně přijatelná, jsou ve skutečnosti pouhými mýty. Jeden z těch nejpopulárnějších praví, že krizi prý pomohla vyvolat chamtivost bankovních manažerů, zatímco vlastníci bank příliš pozdě zjistili, jak špatné manažery najali.

Tezi o vině manažerů a nevině vlastníků se zdají podporovat některé nepřímé indicie. Tak například moderní velké banky mají obrovské množství kapitálu, který je často rozptýlen mezi mnohatisícový dav akcionářů. Každý z nich drží jen maličký kousek dané banky, a tak by nebylo divu, kdyby se malí akcionáři ani nepokoušeli osud „své“ banky sledovat a nějak ovlivňovat. I vzhledem k množství a složitosti vztahů, které má každá větší banka s řadou dalších bank a jiných finančních i nefinančních institucí.

Dá se předpokládat, že bez přísného vlastnického dohledu pak bankovní manažeři naplno rozjížděli své riskantní investiční hry zaměřené na rychlou maximalizaci vlastního ega a peněžního konta. Jejich manažerské smlouvy k tomu mnohdy dokonce nepřímo vybízely, když manažery odměňovaly spíš za krátkodobý úspěch než za dlouhodobou stabilitu jimi vedených bank.

Zkrátka je jasné, že za nestabilitu bank v okamžiku vypuknutí krize mohli jejich manažeři, zatímco vlastníci stáli stranou. Až na to, že důkladný zpětný pohled říká něco jiného.

Podívejme se nejprve na stranu vlastníků. Není tak úplně pravda, že banky jsou svými vlastníky zcela neřízené střely. Přece jen se najdou akcionáři, kteří vlastní aspoň nízké jednotky procent daného finančního ústavu. Těmito akcionáři jsou obvykle velcí, takzvaně institucionální investoři, jako jsou jiné banky, pojišťovny a investiční nebo penzijní fondy. (Zcela namátkou můžeme uvést, že například pojišťovna Legal & General ke konci roku 2007 vlastnila zhruba pět procent z celkového mnohamiliardového kapitálu později problémové banky RBS, a byla tak největším jednotlivým akcionářem této britské banky.) Investoři tohoto typu už jsou dost velcí a vlastní dost velkou část kapitálu banky na to, aby dokázali detailně sledovat její zdraví a v případě potřeby v ní prosazovat žádoucí změny.

Ne vždy si ale institucionální investoři těchto svých možností váží. Držba akcií je pro mnoho z nich čím dál víc jen prostředkem k „hraní“ na burze: průměrná délka držby akcií velkými investory v USA a ve Velké Británii byla kolem roku 1980 zhruba čtyři roky, zatímco v období krátce před krizí už jen pouhých sedm měsíců. Tento fofr naznačuje, že leckterý velký investor špatné vedení banky řeší nikoli výměnou manažerů, nýbrž spíše prodejem svého podílu. Každopádně ale nelze říct, že všichni vlastníci bank byli zmatenými a bezbrannými oběťmi.

Co můžeme na druhé straně uvést na obranu bankovních manažerů? Část odborné literatury argumentuje tím, že složitost řízení obřích nadnárodních bank je živnou půdou pro nejrůznější nežádoucí behaviorálně ekonomické efekty, stručně řečeno chyby. A to přesto, že se jedná o vysoce soutěživé prostředí, v němž jde o zatraceně velké částky.

Manažeři – byť by byli proti takovým chybám školeni sebevíc – můžou například podlehnout efektu nadměrné sebedůvěry, tedy víře, že dokážou lépe než zbytek trhu odhadnout okamžik, kdy je třeba ukončit určitou výnosnou, ale nebezpečnou investici. Že mnozí bankéři do poslední chvíle věřili ve (svůj) dobrý konec, je zřejmé například z toho, že většina z nich do vypuknutí krize neprodala akcie svých bank, které sami vlastnili. Na těchto akciích tak následně utrpěli stejnou ztrátu jako kterýkoli jiný akcionář.

Ti nejbystřejší bankovní šéfové, jako třeba Chuck Prince, ředitel banky Citigroup a autor slavného těsně předkrizového výroku „Dokud hudba hraje, musíme tancovat“, tušili blížící se potíže, ale byli logikou trhu tlačeni do udržování dosavadního riskantního kurzu: kdyby se odloučili od stáda, a tím oslabili tehdejší příliv zisku do své banky, akcionáři by je z vedení bank nejspíš brzo vyhnali.

Nejpádnějším argumentem proti mýtu zlých manažerů a nevinných vlastníků je ale souhrnné pozorování řady výzkumníků: čím silnější slovo měli v předkrizovém řízení banky akcionáři (například proto, že vlastnili relativně velkou část banky nebo že zákony dané země dávaly akcionářům ve sporech s manažery relativně silnou pozici), a tedy čím slabší slovo měli manažeři, tím rizikovější byly investice banky před krizí, a tím větší ztráty měla banka během krize. Bankovní manažeři, jakkoli mezi nimi jistě byli i někteří bezohlední dravci, v průměru vlastně spíš chránili banky před hamižnými nápady bankovních vlastníků.

Mnozí z těchto vlastníků nejspíš dobře věděli, že jdou do velkých rizik, a spoléhali se na následnou záchranu státními penězi. Ale to už je zase jiný příběh.

(zkrácená verze tohoto textu vyšla v LN)