Základní varianty jsou "Kanada" a MFN. První je zatraceně složitá (pouhé opsání dohody o volném obchodu mezi EU a Kanadou Britům určitě stačit nebude), druhá je zatraceně drahá.

Už víme, že Británie z Evropské unie (EU) skutečně odešla; z vějíře všech variant, jak může brexit nakonec dopadnout, tedy zmizela alternativa „vše při starém“. V úvahu nepřipadá ani možnost, že po svém odchodu z EU by se Britové – stejně jako třeba Norové – nadále účastnili všech čtyř unijních jednotných trhů, uvnitř nichž se mohou víceméně volně přesouvat zboží, služby, kapitál a lidé.
Právě to poslední, tedy volné přesouvání lidí, bylo snad úplně tím hlavním důvodem, proč se Britům v EU nelíbilo: nemohli tak regulovat příliv pracovníků a podnikatelů z jiných částí EU. Pozice mimo schengenský prostor jim sice umožňovala lidi na hranicích fyzicky kontrolovat, ale pokud u daného příchozího z EU nenašli nějaký zásadní problém, museli ho pustit dovnitř.
Brusel ovšem praví, že je možné se účastnit pouze buď všech čtyř jednotných trhů zároveň, nebo žádného. Britové tedy zřejmě opustí všechny čtyři trhy. Vějíř možností, jak brexit skončí, zůstává i tak nepříjemně široký, nicméně realistické jsou vlastně jenom dvě základní možnosti. Můžeme je označit jako „Kanada“ a „MFN“.
Kanadská varianta je ta nejměkčí, nejšetrnější. Předpokládá, že Británie uzavře s EU velmi širokou dohodu o volném obchodu – podobnou té, kterou s EU uzavřela před pár lety Kanada. V rámci kanadské dohody, známé pod zkratkou CETA, se na téměř 100 procent zboží prodávaného z EU do Kanady a opačně vztahuje nulové clo.
Mohlo by se tedy zdát, že vše půjde jako na drátkách: vezme se CETA, jen se rychle dohodne, v kterých pasážích chce Británie nebo EU udělat drobné odchylky, a do letošního Silvestra může být podepsáno. Spojené království se ale od Kanady zásadně liší: v jeho vývozu hrají daleko větší roli služby. Britské hlavní město je totiž jedním z hlavních světových finančních center. Finanční a další služby pro firemní zákazníky všude po světě, a zejména v EU, tvoří téměř dvě třetiny vývozu britské přidané hodnoty. U Kanady je to méně než 40 procent, přičemž hlavním odběratelem těchto služeb jsou samozřejmě firmy ve Spojených státech, nikoli v EU.
A tak není divu, že zatímco CETA toho v oblasti snižování překážek obchodu se službami moc nepřinesla, pro Británii bude tato oblast zcela zásadní. Británie bude přinejmenším u finančních služeb chtít zachovat dosavadní stav, tedy obchod jen s relativně malými komplikacemi; naopak ty země EU, které si brousí zuby na to, že se jim povede služby dnes poskytované z Londýna převzít do svých vlastních finančních center (Frankfurt, Lucemburk, Dublin, Amsterdam, Paříž), se nejspíš budou snažit nenápadně budovat mezi Londýnem a EU obchodní hráz.
A bylo by zaděláno na léta handrkování. Jako naschvál zrovna finanční služby jsou oblastí, která je skrz naskrz prošpikovaná regulací – a právě šikovnými hrátkami s touto regulací může EU britským finančním institucím jejich život na unijním trhu pořádně osolit. Dosáhnout kanadské varianty s rozšířením o finanční služby tedy rozhodně nebude žádná legrace. Pokud by se to ale povedlo, dopad brexitu na britskou i unijní ekonomiku by mohl být v rozsahu pouhých pár desetin procenta.
Druhou, naopak nejtvrdší možností, jak může brexit skončit, je varianta MFN. Za touto zkratkou z anglického „most favoured nation“ (doslova „nejoblíbenější země“) se skrývá tabulka hodnot celních sazeb a množstevních kvót, které nahlásila daná země – v našem případě EU, tehdy ještě včetně Británie – při posledním jednání Světové obchodní organizace (WTO). Každá členská země WTO se zavázala, že své MFN hodnoty uplatní vůči všem zemím, se kterými nemá žádnou dohodu o nižších hodnotách; tedy že ke všem zemím (s nimiž nemá dohodu), se bude chovat stejně vstřícně jako ke své „nejoblíbenější zemi“ (z těch, s nimiž nemá dohodu).
Británie a EU vskutku možná žádnou dohodu o snížení cel a kvót neuzavřou – třeba proto, že to nestihnou do konce přechodného období nebo že jednání zkolabuje na otázce obchodu s finančními službami. Obě ekonomiky pak budou muset proti sobě navzájem uplatnit MFN hodnoty, které ve WTO už před časem nahlásila EU včetně Británie jako hodnoty uplatňované vůči tomu zbytku světa, se kterým nemá smlouvu.
Nejde o závratná čísla: například u osobních aut, která nás v českém „autolandu“ zajímají obzvlášť, bude nově clo na dovoz do Británie činit 10 procent. Vzájemný obchod nicméně i tak rozhodně utrpí. Odhady mluví o tom, že růst HDP v EU by oproti variantě bez brexitu byl celkově nižší zhruba o 1,5 procenta; v Británii by škoda byla větší, nejspíš několikanásobně. Zda brexit nakonec sklouzne k této jednoduché, ale zatraceně drahé variantě, se rozhodne v dalších měsících. Ledaže se celá věc bude táhnout další řadu let.

(původně vyšlo v Lidových novinách)