Někteří říkají: Italům a jiným postiženým zemím jednoznačně musíme pomáhat. Jiní to ale vidí opačně. Asi je tedy na místě se nad mezistátní pomocí (v rámci EU) zamyslet trochu do hloubky.

Balík 750 miliard eur navržený Evropskou komisí pod vzletným titulem "Příští generace EU" na podporu obnovy a odolnosti jednotlivých unijních zemí vyvolal v Evropské unii velkou diskusi. Sklidil hodně kritiky, ale jedno se mu nedá upřít: provokuje k úvahám, jakou formou a jak hodně si vlastně mají a chtějí členské země Evropské unie navzájem pomáhat.
Základní otázka správné formy vzájemné pomoci je totiž samozřejmě daleko obecnější. Týká se nejen po-covidové situace a předchozích podobných událostí (ropných krizí, světové finanční krize, evropské dluhové krize, migrační krize); debatu na toto téma můžeme spolehlivě očekávat pokaždé, kdy Evropu zasáhne nějaký větší šok.
Snad tedy stojí za to se s chladnou hlavou trochu víc zamyslet nad otázkou, v jakých situacích a z jakých důvodů vlastně vzájemná pomoc dává smysl.
Dary versus půjčky
Otázka formy pomoci je spíš technická než principiální, a tak si ji odbuďme hned na začátku. Dělicí čára se obvykle vede mezi předáváním darů (mluví se o "grantech", to zní lépe) a poskytováním úvěrů. Například český premiér Andrej Babiš v prvotní debatě o navržené balíku vyjádřil preferenci pro dary (protože jako účel balíku viděl solidární pomoc s následky boje s pandemií), zatímco některé "spořivé" země by rády viděly jen úvěry (protože účelem balíku se jim zdála být především pomoc s rozjezdem investic).
Dělení na granty a úvěry je ale silně zavádějící. Z finančního hlediska poskytujeme pomoc nejen přímou platbou (grantem), nýbrž obecněji jakoukoli nabídkou, kterou by příjemce nedostal od "cizích". Pokud například spoluručíme za úvěr našeho příbuzného, poskytujeme mu tím dar (bez naší záruky by platil vyšší úrok a my riskujeme, že za něj budeme muset hradit jeho závazky). Pokud mu půjčíme peníze a chceme po něm menší úrok než průměrná banka, pak mu opět poskytujeme dar (dostaneme od něj méně, než bychom chtěli od cizího).
A tak například mnohamiliardové úvěry, které Řecku poskytli ostatní členové eurozóny po roce 2009, nebyly tak úplně pouhým odkladem jeho potíží. Úročení těchto úvěrů bylo stanoveno zřetelně pod tržní úrovní, a tak fakticky skrze tyto úvěry do Řecka proudí každoročně od jeho "věřitelů" dary v objemu několika procent jeho HDP.
Zkrátka i úvěr může mít darovací složku − záleží na konkrétních parametrech. Pokud tam taková složka není, jde o standardní úvěr, jaký by příjemce dostal od někoho "cizího", a nejedná se tedy o pomoc. V právnické angličtině se pro takovéto nabídky používá formulace "at arm's length", tedy že s protějškem zacházíme "na délku ruky", s odstupem (který dáváme pryč jen u příbuzných nebo přátel).
Solidarita versus investice
Ale teď už k otázce: kdy pomáhat. První situací je zásah vyšší moci, na který bylo obtížné se předem připravit, přičemž všechny státy se po příchodu takového zásahu snažily jeho celkový ekonomický dopad snížit na minimum (nedostatek informací může ovšem dát prostor pro odlišné přístupy), a přesto − nezaviněně − je v různých státech rozsah dopadu různý.
Prostor pro pomoc, kterou můžeme nazvat jako pomoc solidární, vidí v takové situaci asi většina z nás − byť třeba jen proto, že tušíme, že příště bychom mohli být mezi nejpostiženějšími naopak my (toto uvažování se v ekonomii označuje jako „reciproční altruismus“). Krystalickým příkladem takových ran shůry je jistě právě covid-19, ale mohli bychom sem zařadit i imigrační vlny nebo třeba odklon od využívání uhlí.
Naše pomoc však může dávat jasný smysl i v případě šoku, který si daná země zavinila. Zavinění sice vylučuje čistou solidaritu, pomoc ale může mít i sobecký motiv, a to konkrétně investiční: můžeme totiž chtít pomoci z potíží těm zemím, u kterých tušíme, že tak nastartujeme jejich rychlou obnovu a růst do pozice silného a stabilního obchodního anebo politického partnera. Naše pomoc je tak vlastně investicí, která se nám − doufáme − v budoucnu vrátí.
Dotace proudící už od 90. let převážně z rozpočtů starších členů Evropské unie do Česka a dalších novějších členů skrze nejrůznější evropské fondy lze chápat právě takto: starší členové tušili, že pokud pomohou novějším členům zpátky na nohy (po dekádách socialistického zaostávání, za které si místní třeba i trochu mohli), výsledkem bude nejen potlačení hrozby návratu totalitních režimů, ale celkově ekonomicky i politicky silnější rozšířená unie s hlubším vnitřním obchodním propojením a synergickými efekty pro všechny − pro příjemce pomoci i pro její poskytovatele.
Z podobného soudku byl i slavný Marshallův plán. Proud darů z USA do Evropy v letech 1948−1951 (o velikosti cca tří procent HDP zemí příjemců) nebyl založen na solidaritě: zaprvé si Evropa za válku mohla sama a zadruhé situace v Evropě sama o sobě byla většině obyčejných Američanů jistě vcelku lhostejná. Hlavní motivace byla investiční: pomoc Evropě měla vést k obnově silného obchodního partnera a snižovala riziko sklouznutí tohoto partnera do tenat sovětského vlivu (tedy v té části Evropy, kde tomu ještě šlo zabránit).
Nemocný muž Evropy
Posoudit v praxi, zda pomoc dává v daném případě jasný smysl, samozřejmě není vůbec snadné. Co se týče solidarity, lze vést dlouhé debaty o tom, za co daná země může a za co ne. A pokud má jít o pomoc motivovanou investičně, je třeba zhodnotit pravděpodobnost, že se investice skutečně povede, tedy že přijímající země pomoc opravdu zužitkuje ke svému rozvoji.
Jako příklad vezměme návrh Evropské komise, že část výdajů z navrženého stamiliardového balíku výdajů by se měla rozdělovat podle míry nezaměstnanosti v dané zemi v posledních několika letech (tedy nikoli podle krátkodobého dopadu koronakrize). Návrh komise vychází z úměry "čím vyšší je dlouhodobá úroveň nezaměstnanosti v dané zemi, tím hůře se daná ekonomika dokáže sama rozjet a tím vyšší objem pomoci se jí musí poskytnout".
Než takovou pomoc ale skutečně poskytneme, je třeba si ověřit, že to dává smysl z pohledu solidárního nebo investičního.
Zdaleka nejvyšší objem pomoci se plánuje pro Itálii, zaměřme se tedy právě na ni (ale stejný test bychom měli uplatnit u každé země, která bude příjemcem pomoci).
Je vysoká italská nezaměstnanost výsledkem zásahu vyšší moci, aby přicházela v úvahu pomoc solidární? Do jisté míry snad může být dlouhodobě zvýšené procento italských nezaměstnaných dáno nekompaktním tvarem země (velké dopravní vzdálenosti) nebo třeba nepříznivým podnebím na jihu země.
Analýzy a doporučení na stránkách odborných publikací mezinárodních institucí (IMF, OECD, ba i samotné Evropské komise) ale už po dlouhá léta upozorňují, že v pozadí vysoké italské nezaměstnanosti jsou hlavně velmi špatně fungující instituce − samotný trh práce (nepřiměřená síla odborů, necitlivé centrální vyjednávání o mzdách), ale i státní správa (politická nestabilita, nízká daňová kázeň, klientelismus, korupce, na jihu země pak silný vliv mafie).
Mnozí premiéři, ať už to byli třeba Berlusconi, Monti nebo Renzi, přicházeli s reformami nejrůznějšího typu. Italská státní byrokracie si však podle všeho vyvinula pozoruhodně efektivní vnitřní mechanismy, jak každou takovou reformu rozmělnit do ztracena, takže faktický posun je obvykle jen minimální.
Je existence tohoto bludného kruhu zásahem vyšší moci, aby byla namístě solidární pomoc ostatních zemí EU? Podle mého soudu není: Italové mají možnost ve volbách zajistit, aby se poměry v zemi zlepšily, ale faktický vývoj po volbách přináší zas a znovu zklamání. Mnohaletá setrvalost tohoto smutného vývoje ovšem kreslí otazník i nad pomocí motivovanou marshallovsky, investičně: hrozí, že Itálie pomoc ke zlepšení fungování svých institucí efektivně nevyužije, že bez ohledu na novou poskytnutou pomoc zůstane nemocným mužem Evropy.
Evropská komise říká, že ví, jak na to: navrhuje poskytovat pomoc zemím pouze v případě důkazů o provádění reformních "domácích úkolů". Je ovšem otázka, jestli lze skutečnou − a trvalou! − reformní aktivitu zažehnout v zemi, která po dlouhá léta hodnotu skutečného úsilí tímto směrem nevidí sama o sobě.
Pomoc, nebo výpalné?
Investiční pomoc v jistém smutném smyslu ale přece jen může být namístě: nelze vyloučit, že pokud dárcovské země odmítnou do zemí v potížích "investovat" dost peněz, začnou se neobdarovaní posouvat politicky − a pak i geopoliticky − směrem pro nedárce výrazně škodlivým.
Pokud by například italská politická scéna dospěla k rozhodnutí vystoupit z Evropské unie (jak snadné to může být, jsme viděli na britském rozhodnutí), zejména odtržení italské ekonomiky od eurozóny a z něj plynoucí masivní přesuny kapitálu z Itálie by měly velmi dramatické dopady na stabilitu celé měnové unie. Pomoc vedená touto logikou ovšem může namísto investice připomínat spíš cosi jako výpalné.
Nelze vyloučit, že v pozadí diskutovaného návrhu na 750miliardový balík je právě úvaha tohoto typu − a nemusí se nutně týkat jen Itálie. Jakkoli je to úvaha temná, i ona dává pomoci určitý smysl, aspoň do doby, než se najde jiné řešení, jak zabránit scénářům z pohledu dárců extrémně nevítaným.
Celkově tedy několik principiálních důvodů pro poskytnutí pomoci v rámci Evropské unie existuje. Bude zajímavé sledovat, zda zaslechneme aspoň útržky podobných principiálních úvah i v reálpolitických jednáních unijních špiček.

(upravená verze vyšla v Hospodářských novinách)