Vládou chystané dotace domácnostem (a firmám) na pomoc proti vysokým cenám energií budou nelogické, nesystémové, neférové a neudržitelné.

Seznam ekonomicky vysloveně chybných kroků české politické reprezentace za letošní rok se nám bohužel prodlužuje. Po lednové redukci zdanění mezd, po nápadu zmenšit finanční výpomoc těm Jihomoravanům postiženým tornádem, kteří dostali plnění od pojišťoven, a po tlaku na Českou národní banku, aby nezvyšovala úrokové sazby, je tu další položka do tohoto neveselého seznamu: snaha české vlády slíbit speciální peněžní výpomoc těm firmám a domácnostem, kterým do jejich rozpočtů výrazně zasáhnou rostoucí ceny energií.
Jakékoli dotace firmám a domácnostem ze státního rozpočtu jsou přesunem peněz z kapes daňových poplatníků do kapes příjemců takových dotací. Na první pohled se tudíž může zdát, že tato chystaná výpomoc bude projevem sociální vyspělosti české společnosti, vysokého stupně naší solidarity a podobně. Navíc v rámci Evropy není česká vláda zdaleka první, která o podobné výpomoci začala mluvit. Iniciativy tohoto typu – označme je souhrnně jako „energovýpomoc“ – se už v minulých týdnech objevily například ve Španělsku, Řecku, Francii, ba dokonce i v poměrně tržně orientované Velké Británii. Jistě je dobré sledovat vývoj za našimi hranicemi a chytrá opatření přejímat. Ale zrovna na výpomoc proti drahým energiím je třeba vztáhnout pravidlo, že skáčou-li z okna všichni ostatní, neznamená to, že musíme skákat i my.
Proč bude energovýpomoc tak špatná? Protože je nelogická, nesystémová, neférová a neudržitelná. Ale vezměme tato čtyři „ne“ popořádku.
Nelogická bude proto, že se objevuje v době, kdy se Evropa i jiné části světa snaží o postupné snížení uhlíkové stopy veškerého našeho života. Jedním z klíčových nástrojů této dekarbonizace je tlak na energetické úspory. Nic nás k šetření energií nepřinutí tak jednoduše a napřímo jako její zdražení. Jakákoli dotace těm, kteří pociťují ve svých rozpočtech vyšší ceny energií, tak jde přesně opačným směrem: snaží se odložit cenový tlak na úspory kamsi do budoucna. Jako by nebylo zřejmé, že připravovaná vlna dekarbonizačních opatření (viz například nedávno Evropskou komisí navržený plán „Fit for 55“) povede nejspíš k tomu, že ceny energií zůstanou vysoké na dlouhá léta.
Abychom byli spravedliví: místopředseda vlády Karel Havlíček jasně zdůraznil, že energovýpomoc domácnostem by rozhodně nebyla plošná, nýbrž by se týkala jen těch z nás, kteří budou drahými energiemi postiženi nejvíc. Jinak řečeno, šlo by vlastně o nový typ sociální dávky.
Takováto nová sociální dávka ale – a to je druhé „ne“ proti energovýpomoci – bude zjevně nesystémová: bude se snažit plnit roli, pro kterou tu už dlouhá léta máme jakžtakž vyladěný, vzájemně provázaný a příslušným úředním aparátem obsluhovaný systém sociálních dávek. V tomto případě by stačilo vzít dávky v hmotné nouzi a nově je aplikovat nejen na případy přírodních katastrof nebo náhle nefunkčních klíčových domácích spotřebičů, ale i na situace, kdy rozpočet domácnosti zkolabuje z důvodu prudkého růstu ceny některé jeho významné složky. Takové využití už zaběhlého dávkového systému by zajistilo, že peníze dostane jen ta domácnost, která se kvůli dražším energiím dostala do problémů srovnatelných s průšvihy, které systém dávek už standardně řeší.
Zatřetí, energovýpomoc bude neférová. Přinejmenším zpočátku se totiž nebude týkat firem a domácností, které využívají tarify s delší fixací: do těchto tarifů se rychlý růst cen energií pochopitelně promítne až později.
Přitom ale právě delší fixaci lze chápat jako formu (aspoň dočasného) pojištění proti vysokým cenám. Příslušní odběratelé za toto pojištění platili tím, že jejich platby se v době nízkých cen energií nesnížily. Naproti tomu odběratelé s nefixovanými tarify, tedy odběratelé bez tohoto „cenového pojištění“, si v době levných energií užívali nízkých cen – a teď dostanou státní výpomoc.
Velmi silně to připomíná už zmíněnou kauzu výpomoci lidem na jižní Moravě postiženým letos v srpnu tornádem. Také tehdy vláda uvažovala, že dá více peněz těm, kteří dostanou menší pojistné plnění – přestože měli dostat menší pojistné obvykle proto, že předtím šetřili na pojištění nemovitosti.
A konečně čtvrté „ne“: nápad s energovýpomocí je neudržitelný. V současnosti stát poskytuje domácnostem cosi jako „dávkové pojištění“ v určitém poměrně úzkém okruhu finančně nesnadných situací, jako je ztráta zaměstnání, živelní pohroma, narození dítěte, dosažení důchodového věku a podobně. Na tuto podporu stát vybírá peníze v podobě různých typů daní a odvodů. (Nechme teď stranou obecnější otázku, do jaké míry by se domácnosti měly pojišťovat samy tvorbou potřebné finanční rezervy.) Firmám pak stát posílá různé typy běžných i investičních dotací financovaných opět výběrem daní a odvodů.
Z aktuálních a plánovaných mamutích deficitů veřejných financí je zřejmé, že už dnes je celý systém veřejných financí v dramatické nerovnováze. Na zvažovanou energovýpomoc, i kdyby představovala jen jednotky miliard korun ročně, tedy prostě nemáme; ledaže by vláda nejprve našla úspory v příslušném rozsahu někde jinde.
Navíc tato výpomoc otvírá celou novou Pandořinu skřínku – nebo spíš pořádnou Pandořinu almaru – plnou dalších podobných nápadů: stát by nás přece mohl chránit proti vysokým cenám nejen u energií, ale třeba i u potravin nebo pohonných hmot. A co takhle ceny stavebních materiálů? Možná i blížící se vysoké úrokové sazby z hypoték? A mnohým z nás by se jistě líbila třeba i státní ochrana před příliš pomalým růstem příjmů.
Vláda by zkrátka udělala nejlépe, kdyby na jakoukoli energovýpomoc (nad rámec výše zmíněného rozšíření dávek v hmotné nouzi) zase rychle zapomněla. Bez ohledu na to, jak hodně se tento hloupý nápad ujme v zahraničí.

(původně vyšlo v Hospodářských novinách)