Co je vlastně SWIFT a jak funguje? A bude odstřižení vybraných ruských bank od něj skutečně pro ruské hospodářství onou „finanční atomovou bombou“, jak to s velkou pompou formulují někteří západní politici?

Klíčovou součástí sankcí uvalovaných na Rusko má být odstřižení většiny velkých ruských bank od systému SWIFT. Přístup do systému SWIFT bude od 12. března zachován zdaleka největší ruské bance Sberbank (snad aby její odchod z Evropy mohl proběhnut hladce) a Gazprombank (snad aby přes ni mohly proudit z Evropy do Ruska platby za plyn a ropu).
SWIFT si můžeme představit třeba jako WhatsApp zaměřený na finanční transakce: je to komunikační síť, k níž se může připojit téměř kterákoli firma (připojeny jsou ale hlavně finanční instituce) a následně může komunikovat s ostatními připojenými. Takže pokud například vy jako český dovozce chcete zaplatit sto eur ruskému vývozci za dodaný plyn, dáte pokyn (přes SWIFT, pokud jste do něj zapojen, nebo jakkoli jinak) vaší české bance, aby strhla z vašeho účtu v této bance sto eur a „poslala“ tuto částku do ruské banky, ve které má tamní vývozce svůj účet. Slovo poslala je zde v uvozovkách, protože – jak hned uvidíme – žádné peníze se ve skutečnosti fyzicky nepřesouvají.
Vaše banka na základě tohoto vašeho pokynu zadá do SWIFTu příslušnou zprávu (což je v podstatě dlouhatánský řetězec písmen a čísel, který v podobě standardizovaných kódů obsahuje všechny potřebné parametry, aby bylo zcela jasné, kdo, odkud, komu, kam, kudy, kolik, v jaké měně a proč posílá). Tato zpráva dospěje ke všem členům SWIFTu, kterých se týká, během pár sekund a stojí to pakatel.
Proč ale tedy mezinárodní platby trvají obvykle několik dní a stojí mnohdy i stovky korun? Protože zpráva přes SWIFT není nic víc než jen zpráva – jen pokyn, jaké účetní operace se mají odehrát (podobně jako třeba whatsappová prosba vašemu bratrovi, aby vám poslal peníze, sama o sobě ještě neznamená, že vám od něj peníze skutečně přijdou).
Zaslání zprávy ve SWIFTu je tedy jen první, čistě komunikační/plánovací fází transakce. Na jejím základě se pak rozjede fáze druhá – tedy samotná platba stovky eur z vaší kapsy do kapsy vašeho ruského dodavatele plynu.
V nejjednodušším případě platba proběhne tak, že vaše neboli vysílající banka sníží o sto eur zůstatek na vašem účtu a banka vašeho ruského dodavatele neboli přijímající banka z účtu, který u ní má vaše banka, převede sto eur na účet dodavatele.
Problém je v tom, že vysílající banka však velice často u přijímající banky účet nemá (každý takový „důvěrný“ vztah mezi dvěma bankami vyžaduje skutečně důvěru a důkladné vyjednávání, a bank je po světě obrovská spousta), čili ve smyslu platebního styku se tyto dvě banky velice často jaksi „neznají“.
Vysílající banka musí v takovém případě vymyslet SWIFT zprávu tak, aby mezi sebe a přijímající banku zařadila ještě nějakou „společnou známou“, to jest banku (takzvanou korespondenční banku), u níž má účet vysílající banka a která má účet u přijímající banky. V těch nejsložitějších případech může být nutno vytvořit dokonce celý řetězec hned několika bank, kde se vždy jedna „zná“ s tou následující. Roli korespondenčních bank hrají obvykle velké ústavy, přes které chodí mnoho takových mezinárodních plateb, takže se jim vyplatí otevřít si účty u velkých bank v jiných zemích po světě.
Mezinárodní platba tedy obvykle trvá několik dní a stojí mnohdy i stovky korun proto, že je s ní spousta práce: někdo musí zadat zprávu do SWIFTu, v jednotlivých zúčastněných bankách ji někdo musí posoudit z hlediska příslušných rizik (například zda je vše zadáno správně nebo zda nejde o praní špinavých peněz, porušení nějakých existujících sankcí nebo jiných platebních a bankovních regulací, zákazů a omezení).
Nuže odstřižení přijímající banky od SWIFTu neznamená nic víc než to, že vaše vysílající banka najednou není schopna přijímající bance poslat zprávu o vámi zamýšlené platbě. Celý výše popsaný řetězec úprav na účtech je v takovém případě nutno naplánovat a se všemi dohodnout nějakou jinou cestou.
Každého jistě napadne: pokud je problém jen v oné první, komunikační/plánovací fázi, pak je přece celá řada náhradních cest fungujících více „na koleně“: k zorganizování platby lze využít telefon, email, nebo třeba onen už zmíněný WhatsApp.
Kouzlo SWIFTu je v tom, že s jeho využitím je plánování plateb pro všechny zúčastněné nesrovnatelně komfortnější: jednodušší, bezpečnější, důvěrnější, spolehlivější, přijatelnější z pohledu archivování, zpětné kontroly pro potřeby auditu, bankovní regulace nebo třeba případného policejního vyšetřování a podobně.
Ruští bankéři a politici si jsou těchto výhod samozřejmě dobře vědomi, a tak poté, co Rusku hrozilo odpojení od SWIFTu v roce 2014 po anexi Krymu, začala ruská centrální banka budovat místní verzi SWIFTu. Výsledek známý pod zkratkou SPFS sice funguje v různých ohledech hůř, ale co je zásadní: v současnosti už je na něj napojeno i několik bank z jiných zemí včetně Švýcarska a Německa. A vedle toho existuje domácí obdoba SWIFTu také v Číně (známá jako CIPS), a i ta už není tak úplně domácí: je do ní zapojeno mimo jiné kolem dvou desítek bank z Ruska.
Z uvedeného plynou hned několik možností, jak se ruský bankovní sektor může do značné míry vyhnout dopadu odstřižení části jeho bank od SWIFTu: banky, které přišly o možnost provádět platby přes SWIFT přímo, můžou
- vyjednat otevření účtu ve svůj prospěch u těch ruských bank nebo jiných finančních institucí, které o tuto možnost nepřišly (půjde to rychle, protože o přístup do SWIFTu přijdou hlavně velké, dobře etablované ruské banky a protože bude politický tlak na hladké provedení celé operace),
- začít platby chystat přes SPFS nebo CIPS,
- organizovat platby některým způsobem „na koleně“ (email a podobně).
Možnosti jsou seřazeny podle rostoucí celkové nepřitažlivosti (složitosti, zdlouhavosti, nákladnosti, rizikovosti) pro ruskou banku odstřiženou od SWIFTu nebo pro její protistranu nebo pro obě.
Přinejmenším první popsaná možnost (napojení na SWIFT nepřímo přes jinou ruskou banku, která do něj má nadále přístup) je relativně velmi snadná a rychlá; hlavním – a nejspíš vcelku rychle řešitelným – omezením zde bude kapacitní schopnost ruských bank nadále zapojených do SWIFTu zpracovávat pokyny od ruských bank, které se ocitnou mimo SWIFT.
Zachování přístupu do SWIFTu pro aspoň jednu větší ruskou banku tedy značí, že nepůjde o skutečnou „atomovou“ sankci, nýbrž jen o hru na ni. Diváky jsou v tomto případě hlavně evropští voliči, kterým chtějí jejich vlády zřejmě ukázat na jedné straně bojovnost, ale na druhé straně je nechtějí připravit o teplo v obývácích a o zaměstnání ve firmách dovážejících z Ruska významné vstupy.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)