Stane se Joe Biden "posledním Mohykánem" americké politiky? A jak je možné, že si Donald Trump stále udržuje svůj vliv nad Republikánskou stranou?

Ve Spojených státech proběhnou 8. listopadu tzv. midterm elections. Dva roky po volbách prezidentských rozhodnou Američané o novém složení Sněmovny reprezentantů a jedné třetiny Senátu. V obou komorách Kongresu drží Demokratická strana těsnou většinu, to se ale už brzy může změnit. Za normálních okolností by nás na tom nemuselo nic vzrušovat. V americké politice řadu let fungovala určitá rovnováha, která spočívala v tom, že strana, jejíž reprezentant seděl v Bílém domě, ztratila časem kontrolu buď nad celým Kongresem, nebo alespoň nad jednou z jeho komor. Drtivá vítězství Franklina D. Roosvelta (v roce 1934) nebo George W. Bushe (2002) patřila spíše k výjimkám.

Ztratí-li americký prezident Kongres, může rovnou zapomenout na to, že by se mu ještě podařilo prosadit nějaký klíčový zákon. Po zbytek svého funkčního období si už musí vystačit s tzv. prezidentskými dekrety, které však jeho nástupce může bez problémů zrušit. Jistě, existuje ještě řešení, jemuž se říká kompromis. Ale politické kompromisy mohou být někdy velmi bolestivé (navíc řadu voličů naštvou) a vede k nim často dlouhá cesta. Proto se většina prezidentů snaží realizovat svůj volební program co nejrychleji. Příkladem budiž Barack Obama se svojí přelomovou reformou zdravotnictví.

Biden má splněno, ohrožena je však americká demokracie

Současný americký prezident Joe Biden, který tento měsíc oslaví 80. narozeniny, dokázal během necelých dvou let splnit nemalou část svých předvolebních slibů, a to navzdory přetrvávajícímu rozkolu uvnitř Demokratické strany. Zákon o modernizaci americké infrastruktury a dva balíky zákonů, které by měly vést ke snížení emisí skleníkových plynů, zlevnění léků pro seniory, zvýšení daní nejbohatším skupinám obyvatel či nárůstu výroby mikroprocesorů. Úctyhodná bilance, po tolika legislativních úspěších přece demokraté nemohou prohrát, chtělo by se říci.

Jenže voliči mají někdy krátkou paměť. Nevidí úspěchy, ale neúspěchy. A obzvláště choulostivým tématem je pro ně ekonomika. Z hlediska inflace si Spojené státy stojí daleko lépe než třeba naše země, ale to mnohé Američany vůbec nezajímá. Pociťují, že je inflace vyšší než v předchozích letech, a neptají se, kdo nebo co za to může. Tedy doopravdy může, neboť oni si své nesnáze spojují především s tím, kdo momentálně obývá Bílý dům (jedna z nevýhod amerického prezidentského systému). Amerika je navíc „automobilovým“ národem, takže když se ke zmíněné inflaci přidají ještě vysoké ceny benzínu, má vláda zaděláno na obrovský problém.

Největší nebezpečí však spočívá v tom, že proti Bidenovi a jeho vládě nestojí standardní republikánská opozice. Zapomeňte na Johna McCaina či Mitta Romneyho, zásadové konzervativce, kteří byli svolní ke kompromisům. Nebo na George W. Bushe, který jako prezident dokázal v klíčových otázkách najít s demokraty shodu. Republikánská strana je stále rukojmím exprezidenta Donalda Trumpa, jenž vážně uvažuje o opětovné kandidatuře do Bílého domu. Že za sebou jako kouli na noze táhne několik trestních kauz? Zdá se, že mnohým republikánům a jejich voličům to příliš nevadí. „Potřebuju své lidi ve funkcích pro případ, že někdo napadne výsledek prezidentských voleb v roce 2024,“ měl údajně Trump pronést v nestřežený okamžik ke svým poradcům. Z toho doslova běhá mráz po zádech.

Demokracie a její limity

Theodore Roosevelt, jeden z největších amerických prezidentů, si svého času stěžoval, že straničtí bossové mají příliš velký vliv na to, kdo se bude ucházet o významné politické funkce. Když se v roce 1912 pokusil o návrat do Bílého domu, upřednostnila Republikánská strana úřadujícího prezidenta Williama Howarda Tafta. V reakci na to došlo k založení Pokrokové strany (známé též jako Strana losího býka), za niž Roosevelt posléze získal prezidentskou nominaci. Výsledkem však bylo pouze to, že se hlasy konzervativních voličů rozdrobily (dodejme však, že jich Roosevelt obdržel více než Taft), a tak se jasným vítězem prezidentského klání stal demokrat Woodrow Wilson.

Politické strany ve Spojených státech dnes vybírají své kandidáty na základě primárek. Těch se účastní část jejich příznivců, dohromady asi 20 % oprávněných voličů. Většinou se jedná o lidi s velmi vyhraněnými politickými názory – a právě od této skutečnosti se odvíjí Trumpova vysoká podpora. Republikánští politici, kteří se mu statečně postavili na odpor, byli buď odejiti (Liz Cheneyová), nebo raději odešli sami (Mitt Romney). Ostatní se mu – s vidinou osobního prospěchu – přizpůsobili (Ted Cruz). John McCain se po těžké nemoci odebral na věčnost s přáním, aby (tehdy ještě prezident) Trump nebyl vpuštěn na jeho pohřeb. V roce 2020 se pak Trump stal po velmi dlouhé době prvním prezidentským kandidátem za Republikánskou stranu, který neuspěl v McCainově domovské Arizoně.

Uspějí Trumpovi republikáni v nadcházejících volbách? Pokud ano, čekají Ameriku neveselé časy. Joe Biden bude téměř jistě čelit impeachmentu (neboť Trump je velmi mstivý) a zastaví se vyšetřování okolností, jež vedly k útoku Trumpových příznivců na budovu Kongresu dne 6. ledna 2021. A může se také stát, že těžce zkoušená Ukrajina bude vydána na pospas Rusku. Pokud ovšem demokraté uhájí alespoň Senát (což rozhodně vyloučit nelze), mohl by být další dva roky relativní klid. Každopádně je dobře, že se do probíhající kampaně zapojil i Barack Obama, neboť jeho hlas má u mnohých voličů stále váhu. Jinými slovy, bude to napínavé, leč naděje umírá poslední.