Můj rozhovor s legendou české žurnalistiky

Každý, kdo se poctivě věnuje novinářskému řemeslu, musí být vysoce poctěn, setká-li se s osobností, která v daném oboru představuje skutečnou kapacitu. Mým štěstím je, že už téměř dva roky mohu spolupracovat s Danielem Anýžem, od nějž jsem se mnohému naučil. Nyní se mi dostalo mimořádné cti setkat se s panem Karlem Hvížďalou (*1941), který se s Danielem zná už od jeho novinářských začátků. Pan Hvížďala se novinařině věnuje již téměř 60 let, zná ji tedy lépe než kdokoliv jiný. A jelikož během let 1978–1990 pobýval v exilu, dokáže posoudit, s jakými nedostatky se potýká česká žurnalistika po roce 1990. S panem Hvížďalou jsme si ovšem popovídali nejen o historii profese, jíž zasvětil celý svůj život, ale také o důležitosti kritického myšlení, současném stavu Evropské unie či o spisovateli Milanu Kunderovi. Pevně věřím, že si můj rozhovor s tímto moudrým a noblesním pánem vychutnáte.


Ve Vašem životopise je uvedeno, že jste vystudoval strojní fakultu ČVUT. Jak se z absolventa strojní fakulty ČVUT stane úspěšný a respektovaný novinář?

To je velmi jednoduché. V roce 1958 jsem dostal doporučení pouze na strojařinu a elektrotechniku, nic jiného jsem studovat nemohl. Na strojní fakultě jsem složil pouze základní zkoušky, protože si to má rodina přála a já nechtěl, aby si myslela, že od studia utíkám a pak jsem se vydal vlastní cestou: chtěl jsem psát. Vyhrál jsem konkurz na redaktora v Mladém světě. Abych se ve světě vyznal, chtěl jsem studovat v Rusku a Americe. V Rusku jsem pak dva semestry studoval. A profesoři Jaroslav Klofáč a Vojtěch Tlustý, sociologové, kteří mi byli příznivě nakloněni, mi pomohli zajistit stipendium na sociologii na univerzitě v Chicagu. Jenže přišel rok 1968 a já nikam neodjel, zdálo se mi zbabělé okupovanou republiku opustit. A přitom jsem tam dokonce měl zajištěnou práci v českém nakladatelství jako korektor. Navíc se brzy na to zavřely hranice a vycestovat se ani nedalo. V exilu jsem si o deset let později udělal státnici z němčiny pro cizince a sociologii jsem si musel nastudovat sám, když jsem pracoval v zahraničí s profesory Václavem Bělohradským (Janov), Jacquesem Rupnikem (Paříž) a Jiřím Přibáněm (Cardiff), se kterým právě dokončujeme čtvrtou knihu pro Karlovu univerzitu Hledání smyslu.

Novinařině se nepřetržitě věnujete od 60. let. Jak se za tuto dlouhou dobu podle Vás žurnalistika změnila?

Když se na to podíváme z hlediska historického, lze říci, že v České republice máme za starou Evropou velké zpoždění. První noviny, Relation, vyšly v roce 1605 ve Štrasburgu a další v roce 1609 ve Wolfenbüutellu a jmenovaly se Aviso. U nás se objevily noviny až v roce 1719, aby v roce 1772 nakonec zanikly, protože manželka zemřelého vydavatele nesehnala tenkrát ani šest předplatitelů. V roce 1789 založil své vlastní noviny Václav Matěj Kramerius, jednalo se o Krameriovy c. k. Vlastenecké noviny, které můžeme teprve považovat za první české noviny. Zpozdili jsme se skoro o 200 let. Rozdíl byl také v obsahu novin. Zatímco první evropské noviny plnily hlavně inzertní roli, ty české byly spíše sociální službou, jejímž prostřednictvím se lidé učili hygieně, zemědělství nebo četbě. Když se podíváme na další zásadní moment žurnalistiky, tak ten představuje cenzura. Na sklonku 15. století, 40 let po vynálezu knihtisku (asi kolem roku 1444), ji zavedl mohučský biskup. Nejprve byla cenzura zrušena ve Velké Británii a ve Švédsku, stalo se tak v roce 1695, u nás až téměř o 300 let později, tedy v roce 1989, nepočítáme-li pár měsíců v roce 1848 a 1968. Svobodné, byť stále ještě cenzurované noviny u nás vycházely jen za první republiky a krátce poté přišel Adolf Hitler, aby se po oné malé dějinné mezeře (1945–1948) chopil moci další autoritářský režim. Média byla státní, staly se z nich reklamní agentury pro nejrůznější ideologie. Lidé neměli možnost zvyknout si na analytickou žurnalistiku se širokým kontextem, která vyžaduje od čtenářů soustředění, a nezažili veřejnoprávní média typu BBC, která byla založena ve Velké Británii v roce 1927. Když John Reith viděl, že BBC fandí vládě a podléhá komerčním tlakům majitelů licence, vymyslel, jak žurnalistiku od tlaku vlády a byznysu oddělit, a učinil z BBC, která byla založena v roce 1922 jako company, korporaci. A tento model se po druhé světové válce rozšířil po celé západní Evropě. Média, jak veřejnoprávní, tak prestižní noviny, nutily lidi v západní Evropě přemýšlet a soustředit se, což se u nás nestalo. Státní média byla na počátku 90. let sice změněna na veřejnoprávní, ale nedůsledně, takže jde spíše o parlamentní média: politici na ně stále mají velký vliv. Důsledky jsou značné: nezačalo se tu svobodně myslet, a to přitom myšlení není něco vnějšího, vedlejšího, co okolní svět pouze popisuje, ale myšlení je součástí existence světa, mění ho, stejně jako mění lidi, kteří v něm žijí. Po roce 1989 se u nás stalo to, že všichni mohli psát opak toho, co bylo dříve, a podlehli velkému nadšení ze změn a z Václava Klause. Ztratili odstup. I chytří novináři, které jsem znal, s tím měli zprvu velké potíže a nedokázali na tehdejší vývoj kriticky nahlížet. Nejednalo se o „erasmiány“, lidi, kteří navazovali na Erasma Rotterdamského. Tento myslitel a po něm Ralf Dahrendorf tvrdil, že intelektuál musí mít ke všemu odstup a nesmí s ničím splynout. To se u nás nepodařilo a dodnes to funguje velice výjimečně. A přitom způsob komunikace prostřednictvím médií měnil vždy celý svět. Noviny vzaly moc kazatelnám, tedy církvi, rozhlas umožnil vzestup Hitlera a Stalina, televize rozhodla o vítězství Johna Fitzgeralda Kennedyho nad Richardem Nixonem. A nyní čelíme změnám, které přinesl internet, sociální sítě a algoritmy. Díky Twitteru třeba vyhrál prezidentské volby v Americe Donald Trump. A my si s tím nevíme rady, protože veřejný prostor není plný informací, těch je tam naopak málo, ale je plný nejrůznějších lží, výmyslů, marketingových nesmyslů a ničím nepodložených mínění. Ivan Krastev, známý bulharský politolog, říká, že ideologie nahradily spiklenecké teorie. Je to směska třaskavá a nebezpečná. Bez odpovídajícího vzdělání a bohatých zkušeností se v tom člověk nemůže vyznat. Dnes je nejvýraznějším znakem inteligence schopnost rozlišit, co je pravda a co ne, vědět či spíše tušit, co lze brát vážně a co ne. Ale tato schopnost vyžaduje velkou erudici, přičemž mediální výchově se u nás zatím školy příliš nevěnují. Pokud děti nemají rodiče, kteří jsou ochotni se jim věnovat, snadno propadnou bludným fámám s velkým emocionálním nábojem. A tím se otevírá prostor pro nebezpečnou manipulaci lidí již od útlého mládí.

Někdy mám pocit, že doba, ve které žijeme, je „rychlá“, že lidé pořád jen za něčím spěchají, a když si chtějí přečíst nějaké zpravodajství, přečtou si jen pár krátkých článků na internetu nebo pouze jejich titulky. A mají-li se začíst do něčeho podrobnějšího, kde už se jde do hloubky problému, už na to nemají čas nebo se na to nedokážou soustředit. Může to nějak souviset s tím obrovským množstvím informací, které se na ně „valí“ ze sociálních sítí?

Ono je to spíše naopak, ve veřejném prostoru je jen nepatrně informací, zbytek jsou bláboly, jak jsme o tom hovořili. Právě to „valení“ lidem sebralo v rychlostní společnosti možnost soustředění. Veřejný prostor je donutil k tomu, co říkáte. A vymanit se z toho chce velkou vůli, což zase představuje značnou časovou investici. A pokud o to lidé nestojí, tak je to proto, že se věnují či musí věnovat jiným věcem. Chybí jim k tomu čas.

Zmíním jednu věc, která mě trápí už dlouho. Existuje něco, čemu se říká stoprocentně objektivní novinařina? Osobně mám pocit, že ne, protože jsme jenom lidé a do naší práce se nutně musí promítnout náš životní postoj, zkušenost, názor. Uvedu příklad: Když píši o dění ve Spojených státech, vždy se mi v tom článku promítne skutečnost, že sympatizuji s jejich současným prezidentem…

O objektivitě sociologové hovoří jako o nezávislosti na nedokonaném činu způsobem, který je autorovi vlastní. Jen tento nadhled dává člověku možnost změnit pohled na situaci i na sebe. Nebo jak říká klasik: Pravda je horizont, v jehož stínu jsme schopni vidět svět i sebe jinak. Je to vlastně způsob, jak se zcela neztotožnit s tím, o čem píšete. Tím odstupem otevíráte prostor k tomu, aby se lidé nad vašimi slovy zastavili, aby se zamysleli. A myšlení je to hlavní, kvůli čemu bychom měli psát. Jakémukoliv sdílení musí předcházet pojmenování. Beze slov nelze myslet, jenže abychom někoho navedli k myšlení, nesmíme používat opotřebovaná slova a věty, které po lidech stečou jako déšť. Dobrá novinařina se musí blížit tomu, co dělá poezie a filozofie: pozastavovat jazyk a myšlenky, jak říká Tereza Matějčková. Musí nás učit rezignovat na slepá slova a slepé, opotřebované cesty.

Když se podívám na své starší texty a porovnám je s těmi současnými, mám pocit, že je napsal někdo úplně jiný. Styl psaní je jiný, některé názory se změnily, protože člověk získává další a další zkušenosti. Jak se novinář vyvíjí osobnostně v čase?

To je velmi individuální. To, co dnes novinářům hrozí, je, že reagují převážně na aktuality. A aktuality samozřejmě mají velmi krátkou trvanlivost, brzy jsou prošlé. Jediná cesta podle mě spočívá v umění vše umět zasadit do širokého kontextu. Vezměme si třeba současný rusko-ukrajinský konflikt. Bez pochopení, jak Rusko vzniklo a fungovalo, o čemž se můžeme dočíst u Bunina, Bulgakova či třeba Nabokova, není možné psát o situaci na Ukrajině, protože Rusko se chová pořád stejně. Mikuláš I. rozpoutal Krymskou válku, která poškodila veliké Rusko, protože se proti němu postavila celá Evropa. A Vladimir Putin jeho chybu nyní opakuje. Mikuláš I. měl panický strach z revolučních hnutí v Evropě a byl autorem ideologické obrany, která stála na třech pilířích: autokracii, ortodoxii a nacionalismu. To je přesně to, co dnes zažíváme a s největší pravděpodobností Rusko dopadne stejně jako tehdy. Ruský car při prvním sčítání lidí v roce 1897 do rubriky povolání napsal: Majitel Ruska, tedy de facto i všech Rusů a podle tohoto vzoru se dnes chová i Putin.

Od roku 1978 do roku 1990 jste žil v německém Bonnu. Kdybyste srovnal německou žurnalistiku s tou, která se u nás vytvořila po roce 1989, k jakému závěru byste dospěl? Vím, že jste měl snahu mnoho věcí u nás pozitivně změnit, dokonce jste spoluzaložil časopis Týden. Ten je ale nyní úplně o něčem jiném než dříve...

Německá a česká mediální krajina se nedá vůbec srovnávat. Řeknu jen pár čísel. V současné době mají naše deníky 40, maximálně asi 60 redaktorů. V Německu jsou přesvědčeni o tom, že není možné vydávat noviny s menším počtem redaktorů, než je 300. The Washington Post a The New York Times mají 1200 redaktorů, ještě nedávno jich měly přes 2000. Takže ta důkladnost a specializace je v zahraničí úplně jiná. Oddělení The New York Times, které se soustředí na práci amerického prezidenta, má 50 redaktorů. Zaměstnává specialisty ze všech oborů. A podobně je tomu u týdeníků: Respekt zaměstnává asi 40 redaktorů, což je asi tolik, kolik má Der Spiegel jen v oddělení, které se věnuje hlavnímu městu: celkově má s ním uzavřené smlouvy několik stovek novinářů. Desetimilionový stát, v němž politici se snaží naopak média dusit, neumožňuje existenci řádných prestižních médií.

Budeme na to podle Vás někdy mít?

Pokud by naše vlády pochopily, že řádná, tedy kritická reflexe ve veřejném prostoru je prospěšná i pro ně, pak bychom měli šanci. Zatím politici dělají naopak vše pro to, aby poškodili média: jakékoliv kritice se zoufale brání, i když právě jen kritika může zabránit soustavným přešlapům, které politickou garnituru poškozují, viz naposled Dozimetr. Parlament nevalorizuje příspěvky pro veřejnoprávní média, politici vyhrožují a dehonestují investigativní novináře. Za takové situace se nemůže nic změnit. A pak je tu omezení, jak jsem již zmínil, v podobě malého trhu, byť jsou modely – zvláště ve Skandinávii –, jak je možné situaci řešit v zemích s malým počtem obyvatelstva. Jenže to u nás nikoho nezajímá, naopak převládá zájem, aby noviny sloužily politikům a nikoli občanům.

Jan Petránek mi kdysi řekl, že dobrý novinář by měl dobře znát psychologii, což se dá v podstatě říci o všech profesích, které jsou založeny na práci s lidmi. Ale když to vztáhneme čistě na novinařinu, souhlasíte s tímto názorem? Z pohledu toho, aby se člověk dokázal vcítit do myšlení a jednání lidí, o nichž třeba píše...

Samozřejmě, že schopnost vcítit se do uvažování druhých je velice důležitá. Ale to se týká vztahů mezi všemi lidmi, člověk musí mít schopnost porozumět stanoviskům a způsobům myšlení toho druhého. Porozumění je předpokladem jakéhokoliv zdravého soužití.

Do exilu jste odešel v roce 1978. Co bylo oním momentem, kdy jste si řekl: „Ne, takhle už to dál nejde, už nemůžu, chci jít pryč.“?

Asi bych nemohl jmenovat nějaký moment, jde spíše o sled mnoha událostí a situací… Když už se mi zdálo, že není šance zde něco pořádně dělat, když jsem viděl, že život je omezený, že už mi zase nezbývá tolik let (v té době mi bylo téměř čtyřicet), rozhodli jsme se odejít. Navíc se k tomu ještě přidaly banální věci, žena udělala doktorát (tehdy se tomu říkalo kandidatura věd) a syn vychodil první třídu, uměl číst a mohl pokračovat snadněji v zahraničí. Matka mojí ženy byla Švédka, tím pádem oni s dítětem mohli cestovat, kdežto já si musel zažádat o devizový příslib. A jelikož tehdy ještě nebyly počítače, tak si to na úřadech nedali dohromady.

Pak přišel 17. listopad 1989. Jak jste prožíval svůj návrat vnitřně? Četl jsem velmi zajímavou knihu od Milana Kundery Nevědění, kde se vysvětluje, proč už někteří lidé nebyli návratu schopni a začínat zase znovu, byť v zemi, kde už dříve žili. A kromě Milana Kundery se třeba nevrátil ani Miloš Forman...

Oba zmínění pánové, jak Miloš Forman, tak Milan Kundera, s nímž jsem se mimochodem před pár týdny setkal, zapustili kořeny venku. Kundera začal psát francouzsky a Forman točil americké filmy, neměli pro návrat žádný důvod. Kdežto já se svým povoláním bych musel začít ve čtyřiceti psát cizím jazykem, a to již pro mě a můj způsob psaní bylo pozdě: i když jsem se o to pokusil, v němčině jsem napsal dvě rozhlasové hry. Při realizaci jsem ale zjistil, že režisér čte má slova jinak. Konotaci a významy slov jsem už nemohl nikdy dohnat a pochopit. Nečetl jsem v němčině bibli ani pohádky, neznal jsem chlácholivý hlas maminky, proto jsem se zase začal věnovat českým knihám. Kundera přechod do cizího jazyka zvládl, protože vycházel z románu a la these, který je založen na přesné konstrukci, já si víc hraji s jazykem. Nejprve jsem proto vydal v exilu České rozhovory ve světě a následoval rozhovor s Václavem Bělohradským Myslet zeleň světa. Naším nakladatelem v Praze byl Václav Havel. Když jsme mu rukopis odesílali, zeptal jsem se ho, jestli by nechtěl udělat něco podobného u příležitosti svých padesátin. Tak se zrodil Dálkový výslech. Havel mě po listopadu 1989 vzkázal, jestli se nechci chopit nějakých novin, a já tu výzvu přijal. Byla to logická cesta. Poprvé jsem přijel znovu do Československa v prosinci 1989 na inauguraci svého kamaráda Jirky Dientsbiera jako reportér televize ARD.

Jak si vzpomínáte na svůj návrat do Čech?

V těch prvních dnech jsem byl překvapen určitou „pomalostí“ naší společnosti. Když mě někdo v redakci požádal, jestli bych mu nedal telefon nebo adresu na Václava Bělohradského, a já se ho pak za tři dny zeptal, jestli s ním už mluvil, protože jsme byli domluvení, že s ním udělá rozhovor, tak on to ještě nebyl schopen udělat. Společnost byla velmi „zpohodlnělá“. To je asi to první, na co si vzpomínám. Když jsem vstoupil do redakce v březnu 1990, což bylo těsně po dokončení knihy Výslech revolucionářů z listopadu 1989, všichni „ideologičtí šíbři“ už byli pryč. Zůstali jen mladí, kteří byli plní nadšení, a s nimi to šlo, dnes někteří z nich patří mezi novinářské špičky. Další problémy, jako byl přechod z psacího stroje na počítač či zrušení výplat v hotovosti a posílání peněz lidem na konta, již byly spíše komické.

V roce 2003 se u nás konalo referendum, zda souhlasíme se vstupem naší země do Evropské unie. Zúčastnil jsem se ho s velkým nadšením, hlasoval jsem „pro“ a řekl jsem, že se pod to klidně podepíši. Kdyby se nyní konal nějaký plebiscit o výstupu z EU, byl bych rozhodně proti, ale na jednu stranu mám pocit, že bez Spojeného království, které v jejím rámci hrálo nesmírně důležitou roli (je to velmoc a navíc významný člen NATO), už to prostě nikdy nebude ono. Jsem z toho smutný, ti Britové mi tam zkrátka chybí...

To je pravda, odchodem Velké Británie vzrostla moc Německa a Francie, ale není vyloučeno, že se ty vztahy mezi Británií a zbytkem Evropy nějak urovnají. Zdá se, že si nový britský premiér Rishi Sunak představuje, že by ty vztahy mohly fungovat na podobné bázi jako se Švýcarskem. Neviděl bych to tak pesimisticky. Spíše jde o to, aby Evropská unie, kterou tvoří 27 zemí, dokázala v krizových situacích konat rychleji. Protože demokratické procedury jsou pomalé a v době války je třeba vymyslet mechanismy, které budou fungovat rychleji. Je to vidět na vztazích s Jarosławem Kaczyńským a Viktorem Orbánem, kteří řadu věcí obcházejí, zejména v oblasti justice, médií a byznysu, což v době souběhu čtyř krizí, zdravotní, ekonomické, politické a ekologické, představuje jisté nebezpečí.

Ale když si vezmeme probíhající energetickou krizi, tady se ukazuje, že Evropská unie se ještě pořád má co učit. Protože společný trh s energiemi příliš nefunguje...

Pokud se dohodnou země na společném stropu cen ropy, situace se snad změní k lepšímu. Dokonce to vypadá, že se k EU přidá i Austrálie a další země. To by byla asi správná cesta. Zároveň si musíme plně uvědomit, že za současnou situaci si můžeme sami: věřili jsme falešné představě, že s Ruskem lze dělat řádný obchod, že „Handel macht Wandel“, a za takovou chybu musíme platit. A to nás bude bolet a už bolí! Pokud si vinu přiznáme, máme šanci ze současné situace vyváznout posíleni.

Zeptám se teď trochu naivně. Po vypuknutí rusko-ukrajinské války se svět zásadně změnil. Přiznám se, že jsem toto opravdu nečekal, protože zaútočit bezdůvodně na sousední a geograficky složitý stát je naprosté šílenství. Vy jste čekal, že k tomuto dojde?

Ano. Od jisté chvíle, kdy měl Putin na hranicích s Ukrajinou 100 tisíc či ještě více vojáků, bylo jasné, že s nimi už nemůže couvnout: před svými poddanými by vypadal jako slaboch, znamenalo by to pro něj porážku. Napsal jsem to i ve své nové knize Chvění je naděje, zápisky od března 2021 do začátku války v roce 2022.

Docela velké pozdvižení vyvolal bývalý ministr zahraničí USA Henry Kissinger, který se nechal slyšet, že mezi Ruskem a Ukrajinou nemůže být uzavřen mír, aniž by Ukrajina neobětovala část svého území. Já to ale vnímal tak, že Kissinger se na geopolitiku dívá spíše dřívější optikou, neboť svého politického vrcholu dosáhl v období studené války, je tedy se svým uvažováním „někde jinde“. Co jste si o tomto jeho výroku pomyslel Vy?

O tom se ve světě hodně psalo, shodně s tím, co říkáte. Já si to netroufám úplně posuzovat, protože Ameriku zase tolik neznám. Jistý německý admirál však řekl totéž. Je to tak, jak jste řekl, „kořeny“ myšlení těchto lidí jsou v jiné době.

Jako novinář jste se jistě zajímal také o názory lidí během pandemie covidu-19. Jak si myslíte, že pandemie naši společnost změnila? Já se bojím, že spíše k horšímu...

Byl to zajímavý moment, kdy se ukázalo, že politika není schopna řídit všechno. Tehdy bylo třeba se opřít o rady vědců, ale i pro ně to bylo něco nového, proto jejich názory se lišily. A pro politiky to byl logicky těžký moment. Ale v zemích, kde byly vlády erudovaným vědcům ochotny naslouchat, zabránily větším katastrofám, zatímco v zemích, kde ne, zemřelo mnohem více lidí, než muselo. V tomto ohledu jsme my nakonec bohužel patřili k těm druhým. Zemřelo u nás 37 tisíc lidí, za což je zodpovědná minulá vláda v čele s Andrejem Babišem. Podobná katastrofa nastala v Orbánově Maďarsku, tedy tam kde jsou či byly zřejmé sklony k autokracii.

Zmínili jsme Milana Kunderu, kterého si nesmírně vážím. V roce 2008 byla na něj vytažena velmi nehezká kauza (podle historika Jana Kalouse udal v roce 1950 policii „západního agenta“ Miroslava Dvořáčka) a myslím si, že to vůči němu nebylo vůbec fér. A líbilo se mi, že ho bránili všichni, kteří ho znali: Václav Havel, Milan Uhde, Arnošt Lustig a další. Byl to pokus o Kunderovu diskreditaci?

Těžko říct. Ale je takovou českou tradicí „umenšovat“ naše význačné umělce. Vezměte si například zakladatele českého romantismu Karla Hynka Máchu, toho Češi nenáviděli a vyčítali mu, že se zaprodal Německu. On si ten slavný Máj, kterým začíná česká poezie, vydal sám, ale ta reakce na něj byla hrozná.

Kdy a při jaké příležitosti jste se s Milanem Kunderou seznámil?

Praha je malá, tady jsme se znali všichni, alespoň tak, abychom o sobě věděli. Nevzpomínám si přesně na nějaký moment, kdy jsem se s Milanem Kunderou viděl poprvé. Spousta kamarádů u něj vystudovala. My jsme si pak v exilu telefonovali a později jsem za ním začal jezdit do Paříže i nahoru k moři, kde má letní byt. A napsal mi blerby na dvě knihy, na Tachles, Lustig a Hledání dějin. Byl to takový spontánní vztah.

Taková zajímavost: Bydlím ve stejné městské části (Královo Pole), ze které Milan Kundera pochází, takže skoro denně jezdím kolem jeho rodné vily. Zaujalo mě, že v nějakém svém starším rozhovoru uvedl, že autor by měl být anonymní a mělo by za něj mluvit ryze jeho dílo…

To on tvrdil vždycky. Snažil se o to dlouhodobě, proto nikdy moc nekomunikoval s novináři, a rozhovory, které dal, dělal tehdy převážně se svým asistentem na fakultě. A to velice pečlivě. Asistent napsal otázku a Kundera si sedl ke stolu a napsal na ni odpověď.

Jste rád, že jste se nakonec stal novinářem? Kdybyste mohl, měnil byste na tom něco? A bylo někdy období, kdy jste si říkal, že byste chtěl práci změnit?

Neměnil. A svoji práci jsem nikdy ani měnit nechtěl, moje největší štěstí bylo, že mě odevšud vyhodili, nebo jsem odevšud včas odešel. Díky tomu jsem nepodlehl žádné korporátní nebo redakční etice či estetice, což je velice korektní pojmenování, a zůstal jsem sám sebou. Psaní je pro mě způsob dialogu s lidmi i se sebou. V poslední době se kromě psaní pro Český rozhlas, pro který píši krátké komentáře, více věnuji esejistice (Restaurování slov, Pokusy, Uvízlé věty atd.) a próze (Osmý den týdne, Dobře mrtvý dědeček, Exilový orloj a Šváb nereptá, vyšlo pak společně pod titulem Věta jako povolání), napsal jsem i jednu divadelní hru Parťák. Těch opravdu kritických a otevřených médií je každopádně málo. Kdyby se mě syn nebo vnuk dnes zeptal, jestli by se měl živit novinařinou, tak bych mu to asi nedoporučoval. Syn je kameraman.

Jak se díváte na současnou dobu, na to, co se kolem nás děje? Rád bych tento rozhovor zakončil něčím pozitivním a dal lidem trochu naději. Že to není tak zlé, jak to vypadá?

Netroufám si být přehnaně velkým optimistou, ale je evidentní, že se naše země mění a právě probíhající válka změní skoro celý svět, jako ho změnily obě minulé světové války. Jen nikdo neví jak. Ale bude to ještě dlouhý proces. Karel Schwarzenberg mi kdysi k situaci v Česku řekl, že když jsme byli 50 let devastováni dvěma totalitami, bude trvat minimálně dalších 50 let, než se z toho dostaneme. Z tohoto pohledu už jsme v polovině.

Moc Vám děkuji za rozhovor, bylo mi velkou ctí!