Souboj Biden vs. Trump se nejen zopakuje, ale také vyostří
Co lze očekávat od příštích prezidentských voleb ve Spojených státech?
Rok 2020. Joe Biden poráží úřadujícího prezidenta Donalda Trumpa o sedm miliónů hlasů. Ten svoji prohru odmítá uznat, ale poté, co dav jeho příznivců zaútočí na budovu Kongresu, mu nezbývá nic jiného než vyklidit pole. Zatímco Biden úspěšně plní své předvolební sliby, Republikánská strana se od Trumpa postupně distancuje. V polovině svého funkčního období předstupuje Biden před americkou veřejnost a potvrzuje to, o čem mluvil už během předvolební kampaně: v dalších volbách už kandidovat nebude. Současně vyjadřuje podporu svoji viceprezidentce Kamale Harrisové. Republikáni mezitím vedou vzrušenou debatu o tom, jestli do boje o Bílý dům vyšlou Nikki Haleyovou, bývalou velvyslankyni USA při OSN, nebo floridského guvernéra Rona DeSantise. A najednou se na scéně objevuje Jonathan Frakes, moderátor pořadu Věřte nevěřte, aby řekl: „Máte pravdu, to se nestalo.“
A Joe Biden je tím posledním, koho z toho můžeme vinit. Navzdory svému věku patří k nejúspěšnějším americkým prezidentům. Podporu obou komor Kongresu získal hned pro několik klíčových zákonů, které jeho zemi posunou o notný kus dopředu. Jejich pozitivní dopad by se mohl naplno projevit už v příštím roce, kdy Ameriku čekají další prezidentské volby. Na rozdíl od Donalda Trumpa navíc není Biden politikem, jenž by společnost výrazněji polarizoval. Ve Spojených státech existuje nemalá skupina voličů, kteří se pohybují ve střední části politického spektra. O tom, zda se přikloní k demokratům nebo republikánům, většinou rozhoduje naturel konkrétního kandidáta. Právě to zachránilo demokraty během loňských kongresových voleb. Sněmovnu reprezentantů sice o vlásek ztratili, ale v Senátu dokonce posílili. Většina republikánských kandidátů, kteří se opírali o Trumpovu podporu, totiž splakala nad výdělkem. A dobře jim tak! Svoji kampaň postavili na šíření strachu a konspiračních teorií. Vše, co říkal jejich guru Trump, jim bylo svaté.
V zajetí strachu
Účastný konzervativec. To je přezdívka, kterou si vysloužil předposlední republikánský prezident George W. Bush. Byť mu stále ještě někteří vyčítají válku v Iráku, od jejíhož vypuknutí nedávno uplynulo dvacet let, zanechal po sobě leccos dobrého. Za jeho vlády se podařilo zastavit epidemii AIDS, prosadit vzdělávací program Žádné dítě nezůstává pozadu a zvýšit dostupnost lékařské péče. To Trump nadělal velké zmatky v americké zahraniční politice (mimo jiné podlézal nejrůznějším diktátorům), podněcoval rasovou nenávist a během pandemie čínského koronaviru se choval krajně nezodpovědně. A přesto je to právě on, kdo dnes udává směr Republikánské straně. Ač ji vede od porážky k porážce, zůstává jejím neoficiálním lídrem. Jak je to možné? První důvod: Trump má mezi republikány mnoho oddaných příznivců, kteří se rekrutují zejména v oblasti tzv. rezavého pásu (v originále Rust Belt). Ta zahrnuje státy New York, Pensylvánie, Západní Virginie, Iowa, Wisconsin, Illinois, Ohio, Indiana a Michigan (někdy mezi ně bývá řazena i Nová Anglie). S příchodem 80. let se stala symbolem ekonomického a demografického úpadku způsobeného útlumem těžkého průmyslu. A právě Trumpovi se podařilo mistrně využít naštvanosti americké pracující chudiny, která jej nyní považuje za svého velkého ochránce.
Druhý důvod: Republikánská strana je stranou zbabělců. Trump sice není jediný, kdo se jejím jménem uchází o prezidentskou nominaci, šance jeho oficiálních protikandidátů se však pohybují v čistě teoretické rovině. Ron DeSantis svoji kandidaturu zatím neoznámil, je však otázkou, zda ještě má nějaký smysl. Úřadující guvernér státu Florida totiž propásl jedinečnou příležitost stát se Trumpovou protiváhou. Převzal jeho postoj k válce na Ukrajině, nechává se jím opakovaně dehonestovat a trestní stíhání, které je proti němu vedeno, označuje za politicky motivované. Je pravda, že údajný úplatek pro pornoherečku Stormy Daniels patří k těm nejmenším důvodům, kvůli nimž by měl Trump stanout před soudem, ale to neznamená, že by DeSantis udělal daleko lépe, kdyby se za svého potenciálního soupeře tak nestavěl. Takhle jej mnozí republikánští voliči budou považovat za Trumpovu „light verzi“. A až dojde na lámání chleba, dají raději přednost originálu.
Obětavý Joe
Vše, co bylo zmíněno v předchozích dvou odstavcích, si Joe Biden jistě velmi dobře uvědomuje. Těšil-li se ještě nedávno na poklidný důchod, pak na něj může rovnou zapomenout. Demokraté měli dost času na to, aby si „vychovali“ silného prezidentského kandidáta pro příští volby. Jenže ho nevyužili. A selhala i viceprezidentka Kamala Harrisová, která si dodnes nedokázala najít téma, na němž by se mohla jasně vyprofilovat. Nedávno oznámená prezidentská kandidatura Roberta F. Kennedyho Jr. je spíše úsměvná. Notorický antivaxer zaštiťující se slavným jménem? O to drtivá většina Američanů nestojí. Obavy, že by Biden mohl dopadnout stejně jako svého času Jimmy Carter, jehož oslabila rivalita s Edwardem Kennedym, jsou tedy liché. Už proto, že mladší bratr bývalého amerického prezidenta Johna F. Kennedyho představoval úplně jinou váhovou kategorii.
Je tedy vysoce pravděpodobné, že se prezidentský duel Biden vs. Trump v roce 2024 zopakuje. Poprvé od roku 1892 proti sobě stanou úřadující prezident a jím již jednou poražený vyzyvatel s prezidentskou minulostí. Trump doufá, že se stane druhým Groverem Clevelandem, který strávil v Bílém domě dvě na sebe nenavazující funkční období. Daleko blíže má ovšem k Benjaminu Harrisonovi, jemuž Cleveland svoji porážku dokázal vrátit. Harrison totiž zastával silně protekcionistickou politiku a vedl válku se Siouxy (za jeho vlády došlo k masakru u Wounded Knee). Je tu ale jeden podstatný rozdíl: Joe Biden bude mít příští rok 82 let a Donald Trump „pouze“ o čtyři roky méně. To je něco, co Amerika dosud nezažila. Jistě, otázka spojená s věkem je ryze individuální, ale opravdu americká politika dospěla do fáze, kdy ji už nechtějí vést mladší lidé? To by bylo vážně smutné.
Jak už bylo řečeno, Joe Biden patří k nejúspěšnějším americkým prezidentům posledních let. A k tomu, aby svůj úřad příští rok obhajoval, ho jistě nikdo nemusel dlouho přemlouvat. Ne nadarmo se říká, že s jídlem roste chuť. A ta Bidenovi nedochází, neboť se mu během pouhých dvou let mnohé podařilo. Takže se jen můžeme modlit, aby mu zdraví i nadále sloužilo. Druhé Trumpovo vítězství by nebylo tragédií jen pro Spojené státy, ale pro celý západní svět. Zatímco Biden to moc dobře ví, republikánům to očividně nedochází. Kdyby byli co k čemu, tak se Trumpovi, který nikdy žádným republikánem nebyl, postaví, a to i za cenu, že prohrají další volby. V roce 2028 by si to přece mohli bohatě vynahradit. Leč touha po moci je silná. A Bidenova šance, že i tentokrát uspěje, nemalá. Díky za to. Na Bidenově vítězství závisí i budoucnost našich dětí a vnoučat.
Rok 2020. Joe Biden poráží úřadujícího prezidenta Donalda Trumpa o sedm miliónů hlasů. Ten svoji prohru odmítá uznat, ale poté, co dav jeho příznivců zaútočí na budovu Kongresu, mu nezbývá nic jiného než vyklidit pole. Zatímco Biden úspěšně plní své předvolební sliby, Republikánská strana se od Trumpa postupně distancuje. V polovině svého funkčního období předstupuje Biden před americkou veřejnost a potvrzuje to, o čem mluvil už během předvolební kampaně: v dalších volbách už kandidovat nebude. Současně vyjadřuje podporu svoji viceprezidentce Kamale Harrisové. Republikáni mezitím vedou vzrušenou debatu o tom, jestli do boje o Bílý dům vyšlou Nikki Haleyovou, bývalou velvyslankyni USA při OSN, nebo floridského guvernéra Rona DeSantise. A najednou se na scéně objevuje Jonathan Frakes, moderátor pořadu Věřte nevěřte, aby řekl: „Máte pravdu, to se nestalo.“
A Joe Biden je tím posledním, koho z toho můžeme vinit. Navzdory svému věku patří k nejúspěšnějším americkým prezidentům. Podporu obou komor Kongresu získal hned pro několik klíčových zákonů, které jeho zemi posunou o notný kus dopředu. Jejich pozitivní dopad by se mohl naplno projevit už v příštím roce, kdy Ameriku čekají další prezidentské volby. Na rozdíl od Donalda Trumpa navíc není Biden politikem, jenž by společnost výrazněji polarizoval. Ve Spojených státech existuje nemalá skupina voličů, kteří se pohybují ve střední části politického spektra. O tom, zda se přikloní k demokratům nebo republikánům, většinou rozhoduje naturel konkrétního kandidáta. Právě to zachránilo demokraty během loňských kongresových voleb. Sněmovnu reprezentantů sice o vlásek ztratili, ale v Senátu dokonce posílili. Většina republikánských kandidátů, kteří se opírali o Trumpovu podporu, totiž splakala nad výdělkem. A dobře jim tak! Svoji kampaň postavili na šíření strachu a konspiračních teorií. Vše, co říkal jejich guru Trump, jim bylo svaté.
V zajetí strachu
Účastný konzervativec. To je přezdívka, kterou si vysloužil předposlední republikánský prezident George W. Bush. Byť mu stále ještě někteří vyčítají válku v Iráku, od jejíhož vypuknutí nedávno uplynulo dvacet let, zanechal po sobě leccos dobrého. Za jeho vlády se podařilo zastavit epidemii AIDS, prosadit vzdělávací program Žádné dítě nezůstává pozadu a zvýšit dostupnost lékařské péče. To Trump nadělal velké zmatky v americké zahraniční politice (mimo jiné podlézal nejrůznějším diktátorům), podněcoval rasovou nenávist a během pandemie čínského koronaviru se choval krajně nezodpovědně. A přesto je to právě on, kdo dnes udává směr Republikánské straně. Ač ji vede od porážky k porážce, zůstává jejím neoficiálním lídrem. Jak je to možné? První důvod: Trump má mezi republikány mnoho oddaných příznivců, kteří se rekrutují zejména v oblasti tzv. rezavého pásu (v originále Rust Belt). Ta zahrnuje státy New York, Pensylvánie, Západní Virginie, Iowa, Wisconsin, Illinois, Ohio, Indiana a Michigan (někdy mezi ně bývá řazena i Nová Anglie). S příchodem 80. let se stala symbolem ekonomického a demografického úpadku způsobeného útlumem těžkého průmyslu. A právě Trumpovi se podařilo mistrně využít naštvanosti americké pracující chudiny, která jej nyní považuje za svého velkého ochránce.
Druhý důvod: Republikánská strana je stranou zbabělců. Trump sice není jediný, kdo se jejím jménem uchází o prezidentskou nominaci, šance jeho oficiálních protikandidátů se však pohybují v čistě teoretické rovině. Ron DeSantis svoji kandidaturu zatím neoznámil, je však otázkou, zda ještě má nějaký smysl. Úřadující guvernér státu Florida totiž propásl jedinečnou příležitost stát se Trumpovou protiváhou. Převzal jeho postoj k válce na Ukrajině, nechává se jím opakovaně dehonestovat a trestní stíhání, které je proti němu vedeno, označuje za politicky motivované. Je pravda, že údajný úplatek pro pornoherečku Stormy Daniels patří k těm nejmenším důvodům, kvůli nimž by měl Trump stanout před soudem, ale to neznamená, že by DeSantis udělal daleko lépe, kdyby se za svého potenciálního soupeře tak nestavěl. Takhle jej mnozí republikánští voliči budou považovat za Trumpovu „light verzi“. A až dojde na lámání chleba, dají raději přednost originálu.
Obětavý Joe
Vše, co bylo zmíněno v předchozích dvou odstavcích, si Joe Biden jistě velmi dobře uvědomuje. Těšil-li se ještě nedávno na poklidný důchod, pak na něj může rovnou zapomenout. Demokraté měli dost času na to, aby si „vychovali“ silného prezidentského kandidáta pro příští volby. Jenže ho nevyužili. A selhala i viceprezidentka Kamala Harrisová, která si dodnes nedokázala najít téma, na němž by se mohla jasně vyprofilovat. Nedávno oznámená prezidentská kandidatura Roberta F. Kennedyho Jr. je spíše úsměvná. Notorický antivaxer zaštiťující se slavným jménem? O to drtivá většina Američanů nestojí. Obavy, že by Biden mohl dopadnout stejně jako svého času Jimmy Carter, jehož oslabila rivalita s Edwardem Kennedym, jsou tedy liché. Už proto, že mladší bratr bývalého amerického prezidenta Johna F. Kennedyho představoval úplně jinou váhovou kategorii.
Je tedy vysoce pravděpodobné, že se prezidentský duel Biden vs. Trump v roce 2024 zopakuje. Poprvé od roku 1892 proti sobě stanou úřadující prezident a jím již jednou poražený vyzyvatel s prezidentskou minulostí. Trump doufá, že se stane druhým Groverem Clevelandem, který strávil v Bílém domě dvě na sebe nenavazující funkční období. Daleko blíže má ovšem k Benjaminu Harrisonovi, jemuž Cleveland svoji porážku dokázal vrátit. Harrison totiž zastával silně protekcionistickou politiku a vedl válku se Siouxy (za jeho vlády došlo k masakru u Wounded Knee). Je tu ale jeden podstatný rozdíl: Joe Biden bude mít příští rok 82 let a Donald Trump „pouze“ o čtyři roky méně. To je něco, co Amerika dosud nezažila. Jistě, otázka spojená s věkem je ryze individuální, ale opravdu americká politika dospěla do fáze, kdy ji už nechtějí vést mladší lidé? To by bylo vážně smutné.
Jak už bylo řečeno, Joe Biden patří k nejúspěšnějším americkým prezidentům posledních let. A k tomu, aby svůj úřad příští rok obhajoval, ho jistě nikdo nemusel dlouho přemlouvat. Ne nadarmo se říká, že s jídlem roste chuť. A ta Bidenovi nedochází, neboť se mu během pouhých dvou let mnohé podařilo. Takže se jen můžeme modlit, aby mu zdraví i nadále sloužilo. Druhé Trumpovo vítězství by nebylo tragédií jen pro Spojené státy, ale pro celý západní svět. Zatímco Biden to moc dobře ví, republikánům to očividně nedochází. Kdyby byli co k čemu, tak se Trumpovi, který nikdy žádným republikánem nebyl, postaví, a to i za cenu, že prohrají další volby. V roce 2028 by si to přece mohli bohatě vynahradit. Leč touha po moci je silná. A Bidenova šance, že i tentokrát uspěje, nemalá. Díky za to. Na Bidenově vítězství závisí i budoucnost našich dětí a vnoučat.