Můj rozhovor s Radkem Pernicou, ředitelem Univerzitního kina Scala

Určitě nepřeháním, když napíši, že kino Scala (dnes Univerzitní kino Scala) patří k největším chloubám města Brna. Vzniklo v roce 1929 (jako kino Bio Dopz), je tedy jen o málo mladší než naše republika. Přežilo dvě totality a nezaniklo ani v roce 2011, kdy k tomu mělo z provozních a programových důvodů nejblíže. Od roku 2013 jej provozuje Masarykova univerzita, což se ukázalo jako mimořádně šťastné rozhodnutí. Scala se více otevřela svým návštěvníkům a vrátila na plátno filmy, na nichž vyrostla celá jedna generace diváků. Nyní se toto krásné kino opět dostalo do problémů a jeho budoucnost je nejistá. Čím je výjimečné a nenahraditelné? A jak mu mohou pomoci jeho věrní návštěvníci? Nejen na toto jsem se zeptal pana Radka Pernici (*1977), ředitele Univerzitního kina Scala.


Když jsem se díval na historii kina Scala, narazil jsem na spoustu zajímavých věcí. Scala byla založena v roce 1929, tedy ještě za první republiky. Původně se jmenovala Bio Dopz, své současné jméno získala až v roce 1935. Po roce 1948 byla přejmenována na Moskvu a tou, s výjimkou let 1968 a 1969, zůstala až do sametové revoluce. Svým způsobem by se tedy dalo říci, že Scala „zosobňuje“ dějiny našeho státu. Jaký je to pocit stát v čele tak unikátní kulturní instituce?

To je zajímavá otázka. Musím však uvést na pravou míru jednu zásadní věc: Nepocházím z Brna, nýbrž z Boskovic. V Brně jsem nikdy předtím nepůsobil, ani jsem zde nestudoval. Do Brna jsem přišel v roce 2013 jako kinař, abych se s kolegy z Masarykovy univerzity postaral o obnovení kina Scala. Takže má osobní historie spojená s tímto kinem se píše až od onoho roku 2013. Osobně tedy vnímám Scalu jako desetiletou. Samozřejmě, když se tady pohybuji a vnímám atmosféru těch prostor a vidím vše, čím se Scala odlišuje od jiných kin, pociťuji velkou odpovědnost. Odpovědnost za mnohaletý provoz, na nějž mohu navazovat, abych jednou Scalu předal mladší generaci.

Jak je vůbec možné, že Scala v roce 2011 málem definitivně skončila? Přece se jedná, jak už bylo řečeno, o důležitou součást kulturního dědictví města Brna…

Na tuto otázku je obtížné odpovědět. Museli bychom se podívat do zápisů z jednání zastupitelstva a rady města Brna. Každopádně kino Scala dovedli ke krachu, a to jak po stránce technické, tak programové. Za těch deset let, co Scalu provozujeme, řešíme stále technické „dluhy“ z minulosti, jako jsou odpady, elektřina a další problémy spojené s vnitřní infrastrukturou. Když jsme s Masarykovou univerzitou Scalu v roce 2013 přebírali, byla de facto vybydlená. A právě její neutěšený technický stav byl jedním z důvodů, proč byl provoz kina tehdy zastaven. Další problém spočíval v tom, že jeho původní provozovatelé nevyužili možnost jeho digitalizace. A třetí důvod spočíval v nezájmu vedení města o zachování kina Scala. Pokud by tam ten zájem tehdy byl, bylo možné Scalu zachovat. To nebylo tak, že kinu zkrátka spadla střecha, problém byl v tom, že bylo programově a technicky dlouhodobě poddimenzované. Tak dlouho umíralo v bolestech, až umřelo.

To, co říkáte, je v souladu s mojí návštěvou Scaly začátkem roku 2009. Před projekcí filmu přišel uvaděč a omluvil se, že každých dvacet minut bude krátká přestávka, protože odešla jedna promítačka. A tehdy mi došlo, že se se Scalou něco nepěkného děje. A přitom si pamatuji dlouhé fronty diváků, které se tu před promítáním stávaly…

Ještě bych doplnil něco k tomu dočasnému uzavření. Někdy okolo roku 2010 začala velká digitalizace kin, jak už bylo naznačeno. A to byl moment, kdy se mnoho kin mohlo pořádně nadechnout. Protože se do nich najednou začalo hodně investovat. Když už se digitalizovalo, tak se třeba při té příležitosti vyměnily sedačky. A digitalizace také umožnila, aby si klasická kina „sáhla“ na premiéry ve stejné době jako multiplexy. Něco takového předtím nebylo možné. S dokončením digitalizace zaznamenala návštěvnost klasických kin velký nárůst. Scala tedy byla paradoxně zavřena v době, kdy se mohla nadechnout.

Scalu si pak vzala pod ochranná křídla Masarykova univerzita. Odkud vzešel tento nápad?

Celý ten proces byl poměrně komplikovaný, byl jsem u něj přítomen od samého začátku. Když se začala šířit informace, že provoz kina Scala bude ukončen, tehdejší vedoucí filmové katedry na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, pan profesor Jiří Voráč, svolal protestní akci v kavárně Pod Obrazy. Byl vyjádřen jasný nesouhlas s tím, aby se zavřelo poslední velké jednosálové kino v centru Brna. A tehdy z úst politických představitelů města padlo: „Když jste tak chytří, tak si to dělejte sami.“ K čemuž nakonec došlo. Začal maratón jednání a hledání možností, jakým způsobem by Masarykova univerzita mohla provozovat nejen filmový sál, ale také veřejné prostory, kde dnes probíhají nejrůznější přednášky. A tehdy jsem do toho vstoupil já se svými kolegy, kteří v Praze provozují například slavné kino Aero. Po roce intenzivních příprav vše vyústilo ve slavnostní otevření Univerzitního kina Scala. Město, Masarykova univerzita a my, kinaři, jsme našli způsob, jak provozovat kino a současně v jeho veřejných prostorách pořádat univerzitní a společenské akce.

Nakolik náročný byl tehdy proces digitalizace kina Scala?

Pravdou je, že daleko více práce nám dala oprava vnitřní infrastruktury celé budovy. Elektřina, čerpání spodní vody, odpady atd. Toto vše představovalo mnohem větší problémy.

Přiznám se, že jsem se formátu 3D dlouho vyhýbal. První film v tomto formátu jsem viděl právě zde, a to před nějakými pěti lety. A musím říct, že to byl opravdu zážitek, že tu ten formát máte udělaný výborně…

Měli jsme trochu dilema, zda tu tento formát máme vůbec zavádět, protože jsme byli přesvědčeni o tom, že dříve nebo později vyjde z módy. A to se potvrdilo. Nedávno sice zažil malé zmrtvýchvstání díky pokračování Avatara, je ale otázkou, jak dlouho se udrží. Formát 3D tedy není naší prioritou.

Zmínil jste pražské kino Aero. Zaznamenal jsem, že probíhá spolupráce mezi jím, Scalou a filmovým portálem Moviezone.cz. Výsledkem je unikátní cyklus Popkulturní milníky, jenž zahrnuje filmy, které naše generace v kině předtím vidět nemohla, protože jsme ještě buď nebyli na světě, nebo jsme na ně byli příliš malí. Jak vznikl tento unikátní nápad?

To je jednoduché. Původní model založil Jiří Flígl, ředitel kina Aero. A to ve spolupráci s kluky z Moviezone.cz. Jelikož jsme s redaktory z Moviezone.cz ze stejné generace, tak nás formovaly stejné filmy. Když jsem viděl programovou nabídku kina Aero a seznámil se pak s diváckými ohlasy, tak jsem začal jednat s Jiřím Flíglem a Petrem Cífkou z Moviezone.cz a uzavřel s nimi trojstrannou dohodu. Byl jsem totiž přesvědčen, že by zájem o filmy, na nichž jsme vyrostli, mohl být také v Brně. Ta programová nabídka je ovšem dílem redakce Moviezone.cz. Nabídka Scaly je každopádně díky těmto filmům mnohem pestřejší, a co je na tom nejúžasnější, tak to, že na tyto filmy chodí i diváci, kterým je třeba o dvacet let méně než nám.

Mladí diváci se tak mohou s těmito filmy seznámit…

Ano. Pro ně už je to historie, jako je pro nás třeba československá nová vlna.

Já jsem dokonce slyšel, že je o tyto filmy největší zájem…

To bychom se museli podívat do statistik. Popkulturní milníky promítáme jednou měsíčně a o ta představení je bezprecedentní zájem. Starší filmy ale uvádíme i v rámci dalších sekcí, jako je třeba Studentské kino. A pak tu jsou ještě občasná solitérní uvedení. Když se ale podíváme na aktuální nabídku českých a hollywoodských filmů, mezi nimiž se najdou i snímky, které ze zásady nehrajeme, protože nám jejich estetika není blízká, zjistíme, že ta postcovidová bída ještě neskončila. Díky tomu o to více vynikne kvalita těch starších filmů, které jsou už tak daleko lepší. A pokud člověk není fanouškem evropských artových filmů, musí si na velký inteligentní film dlouho počkat. V červenci nás čeká Oppenheimer od Christophera Nolana, v listopadu druhá Duna, ale jinak je to slabota. Co se týče multiplexů, nijak se proti nim nevyhraňuji, svoji roli plní, respektují nás a my respektujeme je. A když se lidé „rozchodí“ do kin, mají pak docela slušný výběr.

Další věcí, která je na Scale unikátní, je její spolupráce s Metropolitní operou. Kdo vlastně přišel s tímto nápadem?

Ono to zase tak unikátní není. Dříve se opery promítaly v Redutě a aktuálně je hraje okolo dvaceti kin v ČR. Nehrají je samozřejmě všechna česká kina, protože je to poměrně drahá záležitost, ale kam jinam by na ně diváci měli chodit než do Scaly. Scala je pro tyto projekce vhodná svojí atmosférou.

Měli jsme tu dvě situace, kdy panovaly určité obavy o budoucnost kin. Tu první vyvolal nástup streamovacích služeb, tu druhou pandemie čínského koronaviru. Já ale získal dojem, že to nejhorší už mají kina za sebou a diváci se do nich ve velkém vrací. Je to tak, nebo se pletu?

Ta čísla rozhodně narůstají. Vrcholu se dosáhlo v roce 2019 a my jsme se po tom covidovém období dostali už na čísla z roku 2017. Pokud ale sledujete box office, zjistíte, že před covidem i po něm se zvýšily ceny vstupného. To znamená, že tržby rostou rychleji než návštěvnost. Obecně ale souhlasím s tím, že diváků v kinech přibývá, což je dobře. Protože kino je nenahraditelné. Co se týče streamovacích služeb, ty tu fungovaly už v roce 2015, naplno se ale rozjely až během pandemie. A já je nevnímám jako hrozbu. Máme tu díky nim generaci „rozkoukaných“ diváků, kteří shlédli několik seriálů. A když se pak hvězda některého z nich objeví i ve filmu, tak na něj tito diváci přijdou. Stejně tak přijdou na film, který z nějakého jejich oblíbeného seriálu vychází. Nabídka kin je každopádně daleko přehlednější než nabídka streamovacích služeb, ty jsou doslova zahlceny. A ještě jednu věc bych rád zmínil: film, který neprojde kiny, je „mrtvý“. Takový film má v podstatě jepičí život. Ale film, který projde kiny, postupně rezonuje a může se do nich po nějaké době zase vrátit. Filmu, jenž se do kin nedostane, si mnoho diváků ani nevšimne. Ale většina producentů už na to naštěstí přišla.

Mně je třeba sympatický Steven Spielberg, který točí výhradně pro kina a nesouhlasil ani s tím, aby se filmy uváděné na streamovacích službách mohly ucházet o Oscara. Já s tím souhlasím, jsou to filmy, které neprošly oním křtem, diváci na ně nemuseli nikam chodit…

Souhlasím. A ještě připomínám onu strategii, podle níž měl být některý z těch filmů uveden do kin alespoň na tři týdny, aby splnil určitá kritéria. Streamovací služby každopádně kina nezničily, stejně tak je dříve nezničil ani nástup televize, DVD, internet nebo covid. Zážitek z kina je zkrátka nenahraditelný.

Nyní jsme se dostali do situace, kdy Scala přestane na nějakou dobu promítat. Jak vlastně tato nešťastná situace vznikla? A jakým způsobem by se dala řešit? Vím, že je obrovská spousta lidí, kteří na Scalu nedají dopustit, protože je pro ně srdeční záležitostí. Navíc se tu bavíme o jednom z nejnavštěvovanějších jednosálových kin v České republice, nemluvě o tom, že se v něm pořádají i jiné kulturní akce. Teď tedy nejspíš budou probíhat nějaké opravy, které zaberou spoustu času. Co by to pro Scalu znamenalo, kdyby třeba rok nemohla fungovat?

Na to je velmi těžké odpovědět. Trochu si to ale upřesněme. Scala se nachází v podzemních prostorách, tam začíná nějaká nadzemní stavba, kterou využívá Divadlo Bolka Polívky a má špatnou střechu. Statik má problém povolit provoz celého komplexu. Je důležité říci, že majitelem nemovitosti je město Brno, zatímco Masarykova univerzita a kinaři jsou, jak již bylo řečeno, podnájemníci. Míč je tedy na straně města a rozhodne způsob, jakým k celému problému přistoupí. Je téměř jisté, že po dobu letních prázdnin bude probíhat stavebně diagnostický průzkum, který zjistí reálný stav budovy. To je něco, co nelze dělat za provozu. A je to v pořádku, protože hrozí-li nějaké riziko, je třeba mu předejít. A tento průzkum ukáže, co bude dál. Samozřejmě to ještě může dopadnout tak, že se provoz kina na pár měsíců zastaví, žádné větší vady se nenajdou, střecha se opraví, divadlo zase začne hrát a kino promítat. To by bylo skvělé! A pak už jsou jen horší varianty.

Takže pořád ještě můžeme doufat…

Určitě. Dokonce musíme doufat. Protože stále ještě je tu ta varianta, kdy se ukáže, že kino je v ještě horším stavu, než se čekalo.

A kdybychom se přiklonili k té horší variantě, aniž bychom chtěli něco přivolávat, pomohlo by Scale, kdyby se jí poskytly náhradní prostory?

Určitě. I když ne přímo Scale, protože ta je nepřenositelná. Pomohlo by to ale kinům a divákům. Otázkou ovšem je, zda město bude mít zájem na tom, aby se celý dům, pokud se zavře, opravoval. Ale zatím nic nevíme. Od zastupitelstva žádné zprávy nemáme. Pak je tu varianta, že se budova zavře, opraví a prodá. Takže abych to shrnul: Nejprve proběhne průzkum a na základě jeho výsledků se rozhodne, co bude dál. Zastupitelstvo zasedá 16. května a já momentálně nemám žádné zprávy o tom, že by se tam mělo jednat o situaci kina Scala.

Jakým způsobem mohou být Scale nápomocni její fanoušci?

Mohou napsat radním nebo paní primátorce, co přesně pro ně kino Scala znamená. Mohou podepsat petici. Ale hlavně se musí o Scale mluvit, musí se vyvíjet společenský a mediální tlak. Aby všichni pochopili její důležitost.

Za těch deset let Vám Scala asi hodně přirostla k srdci, že?

Určitě. Jinak se to ale ani dělat nedá. Scala významným způsobem utváří kulturní život v Brně a její dosah je obrovský. Navíc se na jejím chodu výrazně podílí i mladí lidé, v čemž spatřuji obrovský benefit. Konec Scaly by znamenal obrovskou ztrátu pro českou kulturu a negativním způsobem by ovlivnil její další vývoj.

Pane řediteli, děkuji Vám za rozhovor a věřím, že vše nakonec dobře dopadne. A já si pak budu adoptovat další sedačku!