Malá osvěta nikdy neuškodí...

„Neberte si problémy do postele.“ „Nebuď cíťa.“ „Jaké si to kdo udělá, takové to má.“ Nevím, jak vy, ale já podobné rady zásadně nikomu neuděluji. Protože nemám rád, když je někdo uděluje mně. Člověk není stroj, nemůže se jen tak „přepnout“. A každý z nás je – ať chceme, nebo ne – utvářen nejen svým prostředím, ale také svými životními zkušenostmi. Jsou lidé, kteří se tváří, že mají vše „na háku“, ve skutečnosti se ovšem kvůli něčemu trápí a užívají antidepresiva. A jsou lidé, kteří by se tak tvářit chtěli umět, ale nejde jim to. Každý je zkrátka nějaký, někdo o svých problémech mluvit chce, někdo zase ne.

Pandemie čínského koronaviru obnažila lidské charaktery a ukázala, jak moc jsme zranitelní. S jejím příchodem vzrostl také zájem o téma duševního zdraví. O depresích se mluvilo vždycky, což o to, ale dnes už se také konečně mluví o posttraumatické psychické poruše či syndromu zlomeného srdce. Původcem těchto nemocí však nemusí být pouze covid-19. Posttraumatická stresová porucha je opožděnou reakcí na nějakou traumatickou událost a může se objevit zcela nečekaně. Často ztěžovala život válečným veteránům (své o tom věděl i slavný herec James Stewart, který se zúčastnil bojů druhé světové války), ale nejen jim. Když utečete hrobníkovi z lopaty, načež vám někdo řekne, že jste zklamali, protože jste neumřeli, nikdo se nemůže divit, otřese-li se vaše psychika v základech. Stejné následky může mít i ztráta blízkého člověka, přičemž ona ztráta může spočívat také v tom, že vás někdo, na kom vám velmi záleželo, zklame.

O zlomeném srdci se většinou mluvilo v souvislosti s nešťastnou láskou. Bodejť by ne, když jsme národem Karla Hynka Máchy. Jenže syndrom zlomeného srdce mívá podobné příčiny jako posttraumatická psychická porucha. Dokonce za ním může být i nějaká nepěkná hádka s milovanou osobou. Nebo ztráta zaměstnání. Těch důvodů může být celá řada. Je ale třeba si uvědomit, že čím více smutku se na člověka nahrne, tím křehčí bytostí se stává. A nejhorší na tom je, že psychická bolest bývá nezřídka ještě větší než ta fyzická. Podceňovat ji by bylo hrubou chybou. Jak se jí ale zbavit?

Tak třeba můžete:

-více vyhledávat společnost lidí, s nimiž se cítíte dobře a před nimiž nemusíte nic předstírat

-věnovat se častěji svým zálibám

-pokusit se svůj smutek přetavit v nějakou tvůrčí činnost

-využít možností psychoterapie

Ale ono je to velmi individuální. Někdo se se svými bolístky vyrovná rychleji, někdo pomaleji. Je ovšem důležité jim čelit a mít ve své blízkosti někoho, s kým o nich můžete mluvit. A věnovat místo ve svém srdci těm, kteří jsou toho opravdu hodni. Ne nadarmo se říká, že čím více milujete/máte rádi někoho, kdo vás ne, tím rychleji umíráte. Leč znovu opakuji, je to hodně individuální a člověk není stroj.