Nové není vždy dobré

Že je něco v módě, nemusí to ještě nutně znamenat, že je to dobré. Deinstitucionalizace ve zdravotnických a sociálních službách je dnes sice „in“, přesto však lze o jejím smyslu, alespoň v některých případech, vážně pochybovat. Za minulého režimu to fungovalo tak, že každý, kdo se nějak vymezoval vůči vládnoucí elitě nebo odmítal nastoupit povinnou vojenskou službu, byl umístěn do psychiatrické léčebny. Dnes převládá filosofie, že by se všechna takováto zařízení měla zavřít, neboť jejich existence je v přímém rozporu s právem na důstojný život. A totéž si někteří myslí také o domovech pro osoby se zdravotním postižením. Pravda je však, jak už to tak bývá, o něco složitější.

Člověk se závažným duševním onemocněním může samozřejmě žít ve svém přirozeném prostředí, ale nemůže být zcela bezprizorný. Vždy bude potřeba někoho, kdo bude dohlížet na to, zda dodržuje předepsanou medikaci. Jinak se jeho zdravotní stav prudce zhorší. Ale kdo to bude dělat? Kde seženete dostatek terénních psychiatrů a zdravotních sester? Už tak jich nemáme nadbytek. V Itálii umírali duševně nemocní lidé jako bezdomovci na ulici. Ve Spojených státech nemají problém opatřit si střelnou zbraň. Právo na důstojný život by mělo jít ruku v ruce s právem na dostupnou lékařskou péči.

Před nějakými dvaceti lety vyvolala velké pozdvižení anglická spisovatelka J. K. Rowlingová, když se vydala na svoji „křížovou výpravu“ proti klecovým lůžkům. Nedošlo jí, že klecové lůžko může sloužit jako ochrana před tím, aby si pacient vážně ublížil. Jistě, vypadá to nehezky, ale ještě smutnější je pohled na nemocného člověka, který si zbytečně přivodil další zranění. Přijde mi to, omlouvám se za to přirovnání, podobné, jako kdyby někdo brojil proti tomu, že cyklisté musí povinně nosit helmy. Možná jim pocuchají vlasy, ale ochrání je před vážnějšími zraněními hlavy.

Nic špatného není ani na existenci domovů pro osoby se zdravotním postižením. Ty přece mají svého odpovědného zřizovatele a jejich provoz musí odpovídat předepsaným standardům kvality. Současně poskytují sociální služby a ošetřovatelskou péči lidem, kteří z nějakého objektivního důvodu nemohou žít ve svém přirozeném prostředí. Kdyby mohli, tak by tam jistě žili. Jejich zdravotní stav je ovšem natolik vážný, že jim to neumožňuje. Rodiče jsou buď v seniorském věku, nebo musí chodit do zaměstnání, navíc nejsou profesionálními zdravotníky. Ano, mohou jim v některých případech zaplatit pečovatelskou službu, její kapacita však není neomezená. A někteří lidé se zdravotním postižením opravdu potřebují nepřetržitou (čtyřiadvacetihodinovou) péči.

K tragédii může dojít prakticky kdekoliv. A dojde-li k ní v nějaké psychiatrické nemocnici nebo v nějakém domově pro osoby se zdravotním postižením, neznamená to, že psychiatrické nemocnice a domovy pro osoby se zdravotním postižením jsou ze své podstaty špatné. Mnohdy jsou ale bohužel podfinancované a potýkají se s akutním nedostatkem personálu. Určitě to nejsou žádná vězení. Ano, mají své nedostatky, ale jsou to nedostatky, které je možné napravit. Určitě nejsou tak závažné, aby docházelo k jejich rušení. Jestliže však nakonec přece jen zvítězí politika plošné deinstitucionalizace, může se znovu potvrdit stará pravda, že cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Nerad bych se něčeho takového dožil.