Protože k němu dochází právě teď!

A jsme zase u toho, co někdy v roce 2010 řekl můj kamarád Honza Petránek: „Pokrok bude iluzí do té doby, do kdy se člověk nebude chovat lidsky.“ Právě s tou lidskostí to dnes není tak úplně slavné. Čímž nenarážím pouze na skutečnost, že v Evropě už zase zuří válka, ale také na to, k jak velkému odcizení v naší společnosti za několik posledních let došlo. Vždyť i naši politici připomínají spíše roboty: buď se uchylují k bezduchému rozdávání, nebo naopak k tupým škrtům. Jak má potom obyčejný člověk fungovat mezi takovými dvěma extrémy? Vzpomínám si, jak režisér Oliver Stone označil za robota někdejšího prezidenta George W. Bushe. Mýlil se. Bush je dnes vyzdvihován jako soucitný člověk, který vedl válku nejen proti terorismu (částečně úspěšnou, částečně tragickou), ale také proti epidemii AIDS (jednoznačně vítěznou).

Sedíte v kavárně a u protějšího stolu spatříte mladou rodinu. Muže, ženu a dvě děti. Nepovídají si spolu, protože všichni hledí na obrazovku svého mobilního telefonu. A když už si něco přece jen řeknou, nedívají se jeden druhému do očí. Přitom oční kontakt je nesmírně důležitý, sám patřím k těm, kteří se jej během rozhovorů snaží udržovat. Dochází-li ale často k situacím, že si lidé nemají co říci, může to být způsobeno tím, že jsou zahlceni nejrůznějšími informacemi a okolními vjemy. Kupříkladu Brno, ve kterém žiji, je městem hluku. Zvonění telefonu tam na ulici mnohdy neuslyšíte. A během léta je tak rozkopané, že se cesta jeho ulicemi mění v divokou únikovou hru. Ano, Brno mi je jaksi cizí, doma se už dnes cítím spíše ve Vranově nad Dyjí. Již dlouhá léta tam mají stejného starostu. Proč by ho měnili, když je za ním takový kus dobré práce?

Mohl bych tu také napsat, že za ono odcizení může do velké míry nedávná pandemie čínského koronaviru. Jenže k této nemoci, která si vyžádala spoustu lidských životů a některé přeživší doživotně poznamenala, jsem se už vyjádřil více než dost. K odcizení mezi lidmi však dochází také v důsledku prosazování woke politiky, která doslova zpochybňuje hodnoty, na nichž byly položeny základy západní civilizace. Občanská válka ve Spojených státech, která tam probíhala v letech 1861–1865, nepředstavovala klasický střet mezi dobrem a zlem, ale spíše ekonomický boj mezi průmyslově vyspělým Severem a agrárně dominantním Jihem. Je hezké, že Indie získala na sklonku 40. let minulého století nezávislost, ale co poté? Rozpadla se na dvě znesvářené jaderné mocnosti, přičemž v Indii stále vládne nespravedlivý kastovní systém. Označuje-li někdo Winstona Churchilla za kolonialistu, měl by si v prvé řadě uvědomit, že to byl především největší antifašista v našich novodobých dějinách.

Redigují se klasická literární díla, píší se seznamy morálně závadných filmů. Neustále se řeší, kolik druhů pohlaví na světě existuje. Vedou se hádky kvůli nejrůznějším konspiračním teoriím, odpůrcům již zmíněné woke politiky je spíláno do rasistů a fašistů. Vedoucí manažeři podléhají iluzi, že deinstitucionalizace vyřeší všechny zdravotní a sociální problémy. A mezitím za humny zuří válka, mladí lidé se marně snaží dosáhnout na vlastní bydlení a skloubit profesní život s rodinným a vypukne-li v budoucnu nějaká další pandemie, nikdo na ni nebude připraven. Ať už jsme v posledních letech čelili jakékoliv krizi, výsledek byl vždy stejný: na chvíli nás stmelila, aby nás pak o to více rozdělila.

Tématem lidskosti se ve svých románech opakovaně zabývá Kazuo Ishiguro. Tento geniální autor má na svém kontě díla jako Malíř pomíjivého světa, Neopouštěj mě či Klára a Slunce. Poslední uvedené vyprávělo o odcizení mezi osamělou matkou a její nemocnou dcerou. Do jejich stereotypního života posléze vstoupila robotka Klára, která se ve finále ukázala být daleko empatičtější než většina lidí. Ano, umělá inteligence se začíná prosazovat právě teď, v době, kdy si lidé jsou tak cizí, zapomínají, že mají srdce a pozbývají schopnost kriticky myslet. Tak se pak ničemu nedivme.

Jednu radu bych ale na závěr přece jen měl: Zkusme tu cestu k sobě znovu najít.