Až příliš rychle opustila média téma svobody projevu, které v pondělí nakousla v souvislosti se zveřejněním dvou nálezů Ústavního soudu I. ÚS 1586/09 a I. ÚS 823/11. Ten první se týká Michala Viewegha, kterému se zdálo odškodnění bulváru za nemajetkovou újmu ve výši 50 a 200 tisíc příliš nízké a žádá jeho zvýšení. Ten druhý reaguje na stížnost Martina Michala, kterému soud přikázal omluvu Kateřině Brožové za to, že ji poškodil svým vystoupením v rádiu Frekvence 1, když prohlásil, že Brožová je Trabantem ve srovnání s Rolls Roycem Heleny Vondráčkové. Oba nálezy ve prospěch stěžovatelů totiž nabízejí řadu odpovědí na otázky, které si lidé dnes v souvislosti s českými médii kladou.

Jeden z mála komentářů se objevil v úterní MF Dnes s titulkem „Kolik dá bulvár Vieweghovi?“ Martin Komárek v něm kromě jiného napsal: „Svoboda sdělovacích prostředků nesmí být omezena. Nesmí být omezena ani jejich svoboda šířit pomluvy, nepravdy, ba i lži a pornografii. Neměla by být omezena ani jejich možnost šířit odporné názory.“

Myslím, že tato země má dostatek zkušeností s intelektuály, kteří dogmatickým uplatňováním původně dobrých a ušlechtilých myšlenek nakonec způsobili více škody než užitku. Podobné to je i s Komárkovým přístupem ke svobodě médií. Nikdo nepochybuje o prospěšnosti co největší svobody tisku pro fungování demokratické společnosti, ale požadavek její absolutní, ničím neohraničené platnosti se zpěčuje zdravému rozumu a principům slušného a bezpečného společenského soužití.

Proto v tomto ohledu s Martinem Komárkem hluboce nesouhlasím, i když jsem si vědom, že z jeho strany může jít o dobrý úmysl hájit zájmy novinářské obce za každou cenu, tedy i za cenu toho, že tím vystaví na odiv svoji pošetilost. Svědčí o tom i pokračování uvedeného citátu: „V Americe je to zaručeno prvním dodatkem ústavy, avšak v Evropě po zkušenostech s holokaustem jsou některé názory zakázány.“

Že každá svoboda v demokratické společnosti má své meze, většinou dané ústavně zaručenými právy a svobodami ostatních, není pochyb ani v zemi prvního dodatku. Existuje tu řada situací, při nichž svoboda projevu ztrácí někdy částečně, jindy úplně ochranu, kterou jí první dodatek Ústavy poskytuje. Skutečnost, že americká Ústava ve svém prvním dodatku zakazuje jakoukoli předběžnou cenzuru, neznamená, že tím automaticky otevírá bránu pro beztrestné šíření „pomluv, nepravd, ba i lží a pornografie" podle Martina Komárka. Jenom se tady volí jiné cesty k tomu, aby tato svoboda nezasahovala do práv a svobod ostatních, a to většinou následným potrestáním šiřitelů „pomluv, nepravd, ba i lží a pornografie". Na tom nic nemění ani výrok Nejvyššího soudu USA ve sporu Hustler Magazin vs. Falwell, který naši bulvární novináři tak rádi citují. Soud zde totiž akceptoval, že parodie, jež navíc nebyla ani pravděpodobná, má daleko od lži a nepravdy, které by se potrestání zcela určitě dostalo.

Nejsem si také jist, zda Martin Komárek je obeznámen s tím, jak se stanovují limity svobody projevu v Evropě, když zmiňuje „zákaz některých názorů… v Evropě po zkušenostech s holokaustem“. Nejde totiž jen o holokaust, vždyť právní řády všude v Evropě trestají pomluvu a řadu dalších činů založených na lži a nepravdě (přičemž v zájmu objektivity je třeba dodat, že tento nástroj umravňování médií může být náchylný ke zneužití, a také proto by pomluva měla být dekriminalizována a přeřazena z trestního práva do práva občanského). Limity svobody projevu a tedy i médií explicitně vyjadřuje druhý odstavec článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což jest jakási evropská obdoba amerického prvního dodatku Ústavy, a konec konců i čtvrtý odstavec článku 17 naší Listiny základních práv a svobod.

Zatím jsem se v žádných dokumentech, rozhodnutích, nálezech či stanoviscích štrasburského Soudu pro lidská práva, ale i našeho Ústavního soudu, nedočetl, že by „pomluvy, nepravdy, ba i lži a pornografie“ byly tolerovány bez jakéhokoli omezení či postihu. To všechno by mohl Martin Komárek vyčíst nejen z judikatury štrasburského soudu, ale také ze dvou nálezů našeho Ústavního soudu, které jsem v úvodu citoval.

Leč ruku na srdce – který z novinářů si je asi přečetl, přestože by mohly být svým způsobem pro jejich práci normotvorné? Vždyť mnohem pohodlnější je v komentářích prezentovat silácká a populistická vyjádření o svobodě bez hranic.

---

P.S. Je zajímavé, jak se posunulo vnímání a používání úsloví „lže, jako když tiskne.“ Akademický Slovník jazyka českého před padesáti lety k frázi „lhal, jako když tiskne“ přidává charakteristiku „přesvědčivě,“ což se dá vyložit jako ocenění tištěného slova, o kterém se předpokládá, že je pravdivé, a také jako ocenění lháře, který dokázal svoji lež přestrojit do tohoto pravdivého tištěného hávu.

Když dnes o někom řekneme, že „lže, jako když tiskne“, pak tím označujeme spíše lhaní nehorázné, v podvědomí srovnatelné s tím, co se objevuje v novinách. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když tento významový posun přisoudím dlouhému údobí, v němž masmédia z ideologických důvodů záměrně překrucovala realitu, na což lid obecný reagoval jedním ze sloganů listopadové revoluce: „Televize lže, jako když Rudé právo tiskne.“

---

První dodatek americké Ústavy

Congress shall make no law respecting an establishment of religion, or prohibiting the free exercise thereof; or abridging the freedom of speech, or of the press; or the right of the people peaceably to assemble, and to petition the government for a redress of grievances.

Kongres nepřijme žádný zákon týkající se vyznávání náboženství nebo zakazující svobodný výkon tohoto práva; nebo omezující svobodu projevu nebo tisku; nebo právo lidu pokojně se shromažďovat, a žádat vládu o nápravu křivd.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Článek 10

Svoboda projevu

1 Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

2 Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Listina základních práv a svobod.

Článek 17

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná.

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Citace z nálezu Ústavního soudu I. ÚS 823/11:

Svoboda projevu není a v demokratické společnosti ani nemůže být neomezená, ale naopak každý si musí být vědom toho, že tato svoboda neznamená, že si může, bez jakéhokoliv postihu, říkat, co se mu zlíbí. Tam, kde začíná právo jednoho, je i právo druhého. Právo každého je omezeno, jednak stejnými právy druhých osob, jednak právy jinými, zde zákonem stanovenými, zejména, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých.