Prezident Václav Klaus minulou sobotu 31. března pozvedl svůj varovný hlas v komentáři Hra s ohněm proti „současným zpravodajsko-mediálním hrám, skandálům a kauzám namířené na likvidaci podstaty našeho politického systému,“ a proti médiím, která "systematicky stupňují negativní emoce veřejnosti a prohlubují přirozenou frustraci různých skupin naší společnosti… To se stalo hlavním nebezpečím dneška.“ Na tuto kritiku médií odpověděl na stejné stránce šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský glosou s titulkem „Prezidentův oheň noviny nezapálily“.

Konstatuje v ní, že „Václav Klaus však ve své analýze dnešních poměrů zcela zásadně převrací příčiny a následky,“ neboť „nebyla to média, kdo zapříčinil nynější stav české politiky.“ Zjednodušeně řečeno – Čásenský ve své filipice použil oblíbený vzkaz novinářů politikům: Nechcete-li, abychom o tom psali, tak to nedělejte.

Přestože v této debatě stojím na straně Roberta Čásenského, myslím, že je třeba zamyslet se i nad argumenty prezidenta Klause, bez ohledu na jeho zavádějící nadsázky typu „protizákonné denunciace“, „mediální revoluční tribunály“ nebo „mediokracie pohlcující demokracii.“

Vzpomínám, jak velké naděje se po listopadu 1989 vkládaly do svobodných médií, od kterých se očekávalo, že budou jedním z hlavních nástrojů transformace politického systému, že budou řešením problémů demokracie. Již delší dobu politologové upozorňují, že některá východoevropská média přestávají být řešením problému, ale stávají se problémem. Zastáncům tohoto názoru v domácích poměrech jsem řadu let oponoval, neboť se mi zdálo, že klady českých médií stále převažují nad jejich zápory.

Jestliže budou pro nás srovnávacím měřítkem média totalitního „reálného“ socialismu, pak samozřejmě můžeme i nadále jásat nad pokrokem, ke kterému od té doby došlo. Jestliže však naše hodnocení bude vycházet z pojetí masové komunikace a médií jako subsystému, který podporuje fungování systému politické demokracie, pak se v poslední době nemohu ubránit otázkám, zda funkce tohoto subsystému se nestává občas dysfunkcí, tedy něčím, co bezproblémové fungování demokratického politického systému spíše brzdí.

Kvalita výrobku, služby nebo i charakteru člověka se nejlépe poznává v krizových a zátěžových situacích. Když přijde bouře či vichřice, střecha, která nám za dobrého počasí docela dobře sloužila, se ukáže být netěsná nebo nepevná natolik, že nás přestane chránit. Když do života společnosti přijde nepohoda a s ní spojené konflikty, může se stát, že způsob zobrazování okolního světa masovými médii, který nám do té doby nevadil nebo dokonce vyhovoval, se ukáže být nedostatečným. A to je právě stav, ve kterém se podle mého názoru teď nacházíme.

Není pochyb o tom, že ta nepohoda k nám přichází, protože „doba je neklidná“ a „celý západní svět se zmítá v problémech“ – abych použil prezidentova slova. Projevuje se to kromě jiného v celospolečenské frustraci nad stavem ekonomiky, politiky, úrovní veřejného života. V takové chvíli více než jindy stoupá hodnota informací, které potřebujeme k tomu, abychom se v nastalých situacích dokázali dobře orientovat a reagovat na ně.

Rád v této souvislosti cituji Norberta Wienera, který v knize Kybernetika a společnost uvádí: „Informace je název pro obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním.... Aktivně žít znamená žít s přiměřenými informacemi. Living actively means living with sufficient information.“ (str. 32, vydání ČSAV, Praha 1963)

Otázka tudíž zní: Jsou informace, kterými nás média hlavního proudu zásobují, dostatečné či přiměřené současné situaci, tedy takové, aby přispěly k pochopení hlavních problémů, jež před námi stojí? Nebo se k nám dostává jen nahodilý výběr událostí a kauz, jejichž výběr je podmíněn jediným hlediskem: schopností přitáhnout pozornost čtenářů, posluchačů a diváků hned, teď, za každou cenu, tedy i za cenu padání do pastí manipulací, nastražených těmi, kteří skandalizující informace do médií dodávají. A to nemluvím o zkreslujících interpretacích, které mají zprávu učinit více přitažlivou, o manipulacích se zavádějícími titulky nebo o nahrazování zpravodajství infozábavou na úkor věcného obsahu zpráv a jejich výběru.

Co si myslet o seriálovém dávkování odposlechové aféry Bém-Janoušek na stránkách MF Dnes, aféry, která sice poodhaluje nepěkné zákulisí našeho politického života, ale z její prezentace jako sláma z bot vyčuhuje snaha bulvárně hrotit zjištěné skutečnosti, jakož i záměr prodloužit životnost aféry v zájmu odbytu MF Dnes na co nejdelší dobu. V této souvislosti vyznívá poněkud pokrytecky vyjádření šéfredaktora Čásenského, že „zveřejňování odposlechů není nic, v čem by si média libovala.“ Z podobného neupřímného soudku je i prohlášení Jaroslava Kmenty, který na otázku bývalého premiéra Mirka Topolánka „proč to uniklo zrovna teď?“ odpověděl: „To je jednoduché: protože jsme to vypátrali.“ (MF Dnes 28.března 2012)

Z povahy věci je celkem přirozené, že ostatní média aféru převzala a vyjadřovala se k ní. Ovšem namísto, aby ji zasadila do proporcí, které si zaslouží, některá periodika se snažila přebít MF Dnes vlastními sólokapry na dané téma, čímž došlo i k některým trapnostem. Mám na mysli omyl týdeníku Euro, který v přepisech tajné nahrávky rozhovoru Romana Janouška s příslušníkem BIS přehodil jména tak, že pro čtenáře nikoli Janoušek, ale BISka úkoluje fotografy, aby za padesát tisíc šmírovali VIP tribuny s politickými celebritami. (Článek na internetu je již opraven, nicméně v monitoringu Newton bude navždy uložen v chybné verzi a jsem zvědav, kdo tento omyl za nějaký čas spolkne i s navijákem).

Ostatně ani články Sabiny Slonkové v placeném internetovém deníku Insider nejsou žádnou investigativní perlou, neboť hlavní dokument, ze kterého reportérka čerpá, jsou telekomunikační výpisy hovorů z Janouškova telefonu z let minulých, které směřovaly k osobám českého politického života. Čtenář zde opět dostává informace po dnech a po dávkách – nejdříve se upozorní na ministra Bendla, později i na premiéra. Informační hodnota téměř nulová, zdroj výpisů neznámý

Chápu, že dnes více než kdy jindy dochází ke komodifikaci médií, tedy k tomu, že informace se stává zbožím, které se snaží její majitel co nejvíce zhodnotit. Stále se však nemohu smířit s myšlenkou, že by se hlediska ziskovosti, prodaného nákladu, co nejvyšších procent poslechovosti či sledovanosti měla stát jediným a rozhodujícím měřítkem úspěchu či kvality daného média. Podle mého názoru kvalita médií spočívá v pravdivosti a podstatnosti informací, které nám zprostředkovávají. Tu podstatnost bych rád zdůraznil, i když je to kategorie relativní, proměnlivá ve vztahu k době a okolnostem.

Také proto způsob prezentace aféry Janoušek/Bém ve mně zanechává nepříjemný pocit, že mnoho věcí zůstalo nedořečeno, že média zůstala svému publiku mnohé dlužna, že veřejnosti byli předhozeni nikoli kmotři, ale loňským převratem na pražské radnici od moci odstavení kmotříci. Jestliže deník MF Dnes ohlašuje palcovým titulkem na první straně „Soumrak kmotrů,“ pak uvádí v omyl čtenáře, kteří by po jeho přečtení snadno mohli dojít k závěru, že zveřejnění aféry vedlo k očistě českého politického života od korupce.

A co hůře: Média svým selektivním a kampaňovitým způsobem informování o aférách vyvolávají v široké veřejnosti dojem, že korupce je pouze morálním selhání jednotlivců, navíc těch "tam nahoře", stačí je najít a potrestat a bude zase dobře. Přitom situace je vážnější, než jakou nám média zobrazují. Korupce se stala systémovým problémem. Bez úplatků, provizí, pozorností, vzájemných protislužeb dnes u nás nelze téměř nic zařídit či vybudovat nad rámec každodenní rutiny soukromého života. Jak rozrušit tento systém, z něhož profituje nejen několik málo odhalených korupčníků, ale podstatná část naší společnosti, bankéři, advokáty a notáři počínaje, státními úředníky a soukromými podnikateli a živnostníky konče? Systém, který se navíc kryje legalitou smluvní volnosti a právoplatně uzavřených dohod?

Jak zrušit tento začarovaný kruh, do kterého často spadnou i ti, kteří vstupují do systému s čistými úmysly? Nevím. Ale jedním jsem si jist. Bude to proces dlouhodobý. Na jeho počátku by mělo být narovnání hodnotového systému, v němž zájem celku, zájem veřejný, by měl být přinejmenším roven zájmům individuálním, systému, v němž svoboda musí být provázena odpovědností přímo úměrnou angažovaností ve veřejném dění. Média bezesporu mezi takové subjekty patří.

Jednou z uznávaných funkcí masové komunikace je přenos kulturního dědictví společnosti napříč sociálními vrstvami a generacemi, včetně společně sdílených hodnot. Média k tomu přispívají nejen svými komentáři, ale také přístupem k výběru událostí a ke způsobu, jakým o těchto událostech společnost informují. Nemyslím si, že média jsou silou, která je schopna zásadně a dlouhodobě měnit běh světa a událostí. Přesto však jejich vliv nelze ignorovat, protože se na tomto životaběhu podílejí také tím, jak se chovají.

Také média a novináři jsou "věcí veřejnou" svého druhu (viz Nález Ústavního soudu 453/03), také oni mají odpovědnost ve vztahu k veřejnosti. Vyčítají-li média politikům, že zanedbávají své povinnosti a závazky vůči veřejnosti a ve svých funkcích se starají v první řadě o svůj soukromý zisk, měla by někdy podobný postoj uplatnit také vůči sobě.

Například tím, že při informování o korupci a jiných nepravostech našeho veřejného života nezůstanou u jednorázových odhalení zaměřených na okamžitý efekt a z toho plynoucí profit ze zvýšeného odbytu, ale že se budou snažit přijít na kořen nepravostí soustavným a kvalitním zpravodajstvím, podloženým vlastní investigativní prací a nejen dodanými materiály, jež mohou být cinknuté partikulárními zájmy.

Jak by takové zpravodajství mělo vypadat? To by bylo na další dlouhý komentář.

P.S. Citát na závěr jako důkaz, že ve svém kritickém pohledu na média nejsem sám::
"Politická moc má v liberální demokracii tři hlavní společenské korektivy. Sebevědomou veřejnost, svobodná média a tlak elit. Bez nich degeneruje. Veřejnost sebevědomá prostě není. Média máme sice svobodná, ale po pravdě řečeno nevěnují se těm opravdu podstatným věcem. A elity jsou zatím slabé a deprivované. Proto politika vypadá tak, jak vypadá."
sociolog Jan Hartl v rozhovoru pro Lidové noviny 31. března 2012 "Slábne víra, že vnoučatům bude lépe"