V polovině března se Lidové noviny zeptaly Václava Klause: "Během volební kampaně jste aktivně pomáhal AfD - hodláte s ní dlouhodoběji spolupracovat?" Václav Klaus odpověděl: "AfD jsem pomáhal vědomě a rád a pokud o to bude z jejich strany zájem, budu to dělat i nadále. Německo je dnes symbolickým „bojištěm“ o budoucnost Evropy. Jestli to někdo nechápe, tak dnešní svět vůbec nevnímá a žije ve svých utkvělých představách zděděných z minulosti."

Právě podpora krajně pravicové a nacionalisticky orientované strany AfD (Alternativa pro Německo) ze strany mého bývalého prezidenta mne vyprovokovala k tomu, abych přeložil a na web umístil jeden článek z týdeníku Die Zeit, který byl publikován ještě před zemskými volbami.

Jestliže podle Václava Klause je „Německo dnes symbolickým „bojištěm“ o budoucnost Evropy,“ bylo by dobré o tomto bojišti něco znát. Bohužel čeští novináři orientováni hlavně na anglosaský svět informace o Německu zanedbávají.

Čtenáře upozorňuji na nadstandardní délku textu a omlouvám se za kostrbatý a nepřesný překlad, který bohužel zaostává za stylistickou elegancí originálu. Doufám, že jsem neporušil copyright, jestliže článek je na webu k dispozici a já k jeho autorství odkazuji.

Jak jsem chtěl porozumět AfD
Malte Henk, 13. März 2016 DIE ZEIT Nr. 12/2016, 10. März 2016

Dalo by se to, co se s touto zemí právě děje, převést na jednoduchý matematický vzorec? Profesor chemie Thomas Rödel (48), expert na syntézu aromatických a vonných látek, se o to pokusil. Po večerech Rödel vysedával ve své kanceláři a přemýšlel. Pak tento muž, který nikdy nebyl na žádné demonstraci, napsal výsledek svého hloubání na protestní plakát.

Rödel pracuje na Merseburgské vysoké technické škole v Sasku-Anhaltsku. Každý víkend jezdí domů ke své manželce a dětem do Fränkische, do vesnice, ve které vyrůstal. Jeho rodiče byli pekaři a Rödel na tento jednoduchý svět, z něhož pochází, nikdy nezapomněl. Když se s ním bavíte delší dobu, pociťujete jeho vděčnost za život úředníka, který vede. V poslední době však jeho spokojenost zastiňují starosti kvůli přílivu uprchlíků. Kancléřka podle Rödela „ztratila kontakt s občany.“

Když se jednoho dne v lednu Rödel rozhodl s Angelou Merkelovou tento kontakt znovu navázat, stála deset metrů před ním a četla zde připravený projev. Kancléřka přijela do Saska-Anhaltska, aby zde otevřela výzkumný ústav. Rödel, sucho v puse z rozčilení, chtěl protestovat tak zdvořile, jak jen to bylo možné, čekal na nějakou pauzu v projevu. Kancléřka však mluvila bez přestávky. A tak Rödel povstal, kravaťák mezi kravaťáky, s plakátem v ruce a odříkal věty, které si tucetkrát nacvičoval při joggingu, při jízdě autem: „Mám strach o budoucnost svých dětí…!“ Neklid v sále, hlavy se otáčejí, Merkelová mlčí, naslouchá. „Mé děti jsou ve věku dva, čtyři a devět let. A vy tady provádíte pokus a nevíte, jak ten experiment dopadne. Od vás jako badatelky v oboru fyziky bych očekával odpovědnější rozhodování. Děkuji.“

„OK, děkuji,“ říká kancléřka „Já své odpovědnosti dostojím.“

Pak už je po všem. Rödel bere svoji aktovku a odchází. To, co bylo na jeho plakátě, vidělo jen málo lidí v sále. Kdo ví, zda to někdo pochopil?

(D + EU) d HK = 1U
(D + EU) d AM = 0U
==> AM U(D) ^ AM U(EU)
==> Keine Experimente

Rödelovy rovnice měly znamenat přibližně toto:
Německo a Evropa v závislosti na Helmutu Kohlovi se rovná jednotě.
Německo a Evropa v závislosti na Angele Merkelové nedává žádnou jednotu.
Z toho plyne: Angela Merkelová není elementem jednoty Německa, a nenáleží ani k jednotě Evropy.
Z čehož následně vyplývá: „klasický Adenauer.“
(poznámka mš: Zde autor reportáže naráží na volební heslo „Keine experimente“ Konrada Adenauera při volbách v roce 1957, které přineslo jeho straně CDU úspěch)

Tak si představuje profesor chemie Thomas Rödel situaci země. Když převedeme jeho vzorce do hovorového jazyka, pak Rödel zřejmě chtěl říci: cosi by mělo probíhat zásadně jinak. Ale co by to přesně mělo být? A jde při tom skutečně jen o uprchlíky?

Na Thomase Rödela jsem narazil, když jsem se asi před šesti týdny přihlásil na Facebook. Přesněji řečeno, když jsem se přihlásil pod falešným jménem. Pod svým pravým jménem jsem na Facebooku už řadu let. Mám zde 460 přátel, mnoho novinářů, kolegů ze studií a zajímavé známosti ze zahraničí, vyhledané a posbírané jako kdysi poštovní známky. Jsou to lidé, kteří uvažují stejně jako já: Pokládáme politiku kancléřky Merkelové ve vztahu k uprchlíkům spíše za lepší než horší, chceme být „tolerantní“ a „otevření světu.“ Přičemž jsme, což musím doznat, jako skupina poměrně homogenní.

Chtěl jsem se dozvědět také něco o těch druhých. Jestli jsou výsledky průzkumů správné, pak tuto neděli bude asi jeden milion Němců volit AfD (Alternativu pro Německo). Nikdo nemůže říci, že bychom jako žurnalisté před ní nevarovali. Myslím, že jsme docela dobří v tom, jak dokážeme vystopovat antidemokratické myšlenky politiků AfD Fraucke Petryové a Björna Höckeho. A poté, co jsem přečetl řadu dalších článků a zhlédl mnohá vysílání, zjistil jsem, že stoupenci této strany štvou proti uprchlíkům a jiným menšinám. A zůstává tu ono číslo: jeden milion předpokládaných voličů, a to jen ve třech spolkových zemích.

Mohlo se to samozřejmě stát tak, že se tito lidé po vzniku uprchlické krize přes noc stali pravicovými radikály. Tomu já však nevěřím. Abych porozuměl, co se děje, vydal jsem se pátrat do prostředí milionů těchto lidí, kteří stojí za svými předáky. Začal jsem pátrat tam, kde se ozývají jejich hlasy, na facebooku.

x x x

Dal jsem si falešné jméno Matthias Weiss, jako profilové foto jsem si zvolil Friedricha Nietzscheho a poslal jsem pěti cizím lidem žádost o kontakt. Všech pět mělo svoji profilovou fotografii podloženo logem AfD, s tím elegantním rudým šípem na modrém pozadí; stejně jak to dělají ostatní se znaky svých oblíbených mužstev v bundeslize. Nebylo jasné, jak tito lidé přísluší k AfD: Považují ji za něco dobrého? Jsou jejím zapálenými stoupenci? Nebo přímo členové?

Všech pět se chtělo se mnou spřátelit. Jeden z nich pochválil profilovou fotografii Matthiase Weisse, napsal to stručně a úderně: „Spitzenmann.“ Brzy se vynořily první žádosti o kontakt, od přátel mých nových přátel. Na stránce jednoho z nich stálo velkými písmeny: „Nedej islámu žádnou šanci“. Kliknul jsem na „potvrzeno“.

Na facebooku nebylo možné Thomasi Rödelovi uniknout. Jeho čtyřiceti pěti sekundový výstup s kancléřkou byl natočen, a je z něho dnes na YouTube velký hit. Zhlédnuto možná milionkrát putuje toto video z jedné facebookové stránky na druhou s nadpisy jako tento: „Názorová diktatura v SRN, otec rodiny veřejně kritizoval Merkelovou – výpověď!“

Rozhodl jsem se Thomase Rödela navštívit. Pod svým pravým jménem, jako novinář. Několik dnů po svém výstupu sedí Rödel ve své kanceláři: jemný, poněkud uzavřený člověk, který věřil, že je povinován svému svědomí sdělit kancléřce svůj názor. Z údajných „právních kroků,“ které proti němu chtěla jeho vysoká škola podniknout, brzy nezbylo vůbec nic.

Ve svém e-mailovém programu má nyní složku se jménem „Merkelová“, ta nyní obsahuje 670 zpráv. Rödel si je proklikává, téměř všechny čte teď poprvé. Žasne a diví se.
Vážený pane profesore… Vysoce vážený pane kolego… Jako otec dvou dětí… můj nejhlubší respekt… s výrazem úcty… že ještě existují lidé s rovnou páteří… ukázal jste duchovně zlenivělé přizpůsobující se většině, co to je občanská odvaha… Akt občanské neposlušnosti… přejeme vám hodně síly k tomu, abyste přečkal kampaně ze strany médií, vědeckých institucí a politiků…. Podobně se museli cítit disidenti v Třetí říši nebo v Německé demokratické republice…

„Ach Rödele,“ povzdechne si Rödel. „Co sis to jen nadrobil!“

Téměř vždy volil CSU, nyní mu AfD už dvakrát nabídla vstup do strany. Rödel to odmítl, ale domnívá se, že AfD pokládá „ty správné otázky.“ Že si to myslí i ostatní, věděl. Ale že by tolik lidí o něm a o jeho plakátu mluvilo, to si nikdy neuměl představit. Mezi těmi, kteří mu napsali, jsou lékaři, soudci, podnikatelé, vědci, mezi nimi němečtí profesoři z Berkeley, Kolumbie a Rakouska, jeden významný evoluční biolog stejně jako děkani humanitních fakult. Desítky advokátů, kteří si myslí, že Rödel bude muset zápasit o svoji existenci, mu nabízejí bezplatnou pomoc.

Dá se předpokládat, že většina z těchto lidí jsou – podobně jako Rödel - inteligentními občany; se zajištěným postavením, se zdravými dětmi. Mají-li se brát jejich vyjádření vážně – což by se mělo bezpodmínečně dělat – pak z jejich výpovědí je vidět, že v Thomasu Rödelovi jakoby viděli Viléma Tella svého druhu ze Saska Anhaltska, hrdinu protestního hnutí. Hnutí zprava, hnutí občanů.

Věřím, že takové hnutí skutečně existuje. Je jen obtížné ho nějak zařadit, protože je poněkud chaotické. A protože, jako každý sociální protest, otřásá zavedenými zvyklostmi. Ve 20. století to byli studenti, kteří povstali proti establishmentu. Dnes tak činí profesor. Dříve vyšli do ulic spíše ti mladí, nemajetní, levicoví. Dnes tak činí spíše ti starší, již zavedení, konzervativci.

Nepovažují se za sobce nebo xenofoby – považují za svoji morální povinnost angažovat se. Zapojují se a zamíchávají se kamsi mezi hlasité online výkřiky a tiché offline starosti, mezi propagandistické lhaní a promyšlené jednání. Zajistili straně, která jejich protesty přeměnila v politiku, už před neděleními volbami tolik úspěchů, jakých žádná jiná nově založená politická strana v historii této země nedosáhla. S výjimkou jediné. Ale k tomu ještě dojdeme.

x x x
V Neuwiedu, městečku nedaleko Koblence, postává v recepci jednoho hotelu a potřásá mi rukou velký hubený muž s nakrouceným knírem, připomínající veselou dřevěnou postavičku louskáčka na ořechy. Hluboký hlas, muž z Porýní, tedy příjemný chlap. Uwe Junge, jak se tento muž jmenuje, mi vypráví, že byl 34 let členem CDU. Potom v roce 2009 vystoupil. Jak říká Junge, CDU se „přeorientovala“. Když to říká, představuji si muže, kterého po dlouholetém manželství překvapí coming-out jeho ženy. Při hledání pravé konzervativní strany skončil důstojník z povolání Junge v AfD. Nyní je předním kandidátem pro Porýní-Falcko.

Junge přichází do sálu, kde čeká téměř osmdesát občanů. Jsou tady i místní členové AfD, většinou starší pánové v pestrých bundách. Právě umisťují před pódium plakáty se slogany jako „Naše zem, náš domov,“ „Děti jsou vítány.“ „Tak pánové, posaďte se,“ volá Junge. „I ty Heriberte!“

V projevu, který pronáší Junge v Neuwiedu, se objevují starodávná slova. Píle. Houževnatost. Poctivost. Povinnost. Jsou to „dobré pruské ctnosti,“ které by Junge chtěl mít jako součást „ideologie establismentu.“ Zavřít hranice, odmítnuté žadatele o azyl odsunout, tuhle stranickou klasiku Junge pojedná krátce a rychle. On mluví o vymírání venkovských lékařů, od vzdělávací politiky žádá „více dobrých mistrů než zbytečně mnohých masterů“ a stěžuje si na „naše hanobení prostřednictvím médií – s výjimkou přítomného.“ Když to říká, otcovsky na mne mrkne: všechno nebude zas tak horké, mezi námi chlapy.

Ten večer s překvapující bezelstností se cosi se mnou děje. Náhle jsem zpátky ve světě svého dětství, začátku osmdesátých let ve staré spolkové republice, a z mých vzpomínek se vynořují muži, kteří tenkrát v naší vesnici žili. Když mluvili, tak spíše méně, než více, neuměli anglicky a svět mimo Evropu viděli jako místo plné nebezpečí, takže na dovolenou jezdili nanejvýš do Itálie nebo do Španělska. Konzervatismus těchto mužů se zdál být jakoby vrozený. Za nástroj ke zvládnutí života si zvolili to, čemu se říká zdravý lidský rozum. S jeho „teď si to řekněme na rovinu“ by Uwe Junge v klubovně našeho fotbalového klubu v roce 1984 byl super úspěšný, jinak řečeno: reprezentoval by většinu.

x x x

Můj rodičovský dům byl „levicově cinknutý“, jak se tenkrát říkalo, stáli jsem poměrně dost mimo. Z dnešního pohledu bych se viděl spíše ve středové pozici a jakoby mě mé demokratické smýšlení zrazovalo, když někoho z AfD, jako je Uwe Junge, shledávám docela sympatickým.

Tehdy CDU nominovala spolkového kancléře. Dnes se AfD dostává do pozice strany bojující proti hlavnímu proudu (Anti-Mainstream-Partei). Myslím, že se trefila do jednoho bodu. Nějak se stalo, že Uwe Jungeové byli vytlačováni na okraj, marginalizováni. Dalo se to cítit už v devadesátých letech, když jsem byl ještě na gymnáziu. Uhlazení lidé z Junge Union se svými černým aktovkami z koženky a s gelovanými vlasy se již tehdy stávali politováníhodnou menšinou. My, kteří jsme své batohy pomalovali mírovými znaky a kteří jsme chodili paradoxně v bundách Bundeswehru Uwe Jungeho, jsme nyní byli většinou.

Duchovně morální obrat Helmuta Kohla se uskutečnil, ovšem ne tak, jak si ho Kohl představoval. Z historických letopisů se dá vyčíst, jak liberální byla společnost staré spolkové republiky v osmdesátých a devadesátých letech. Když se Kohl dostal k moci, čtyři z pěti Němců souhlasili s výroky: „gastarbeitři“ by se měli „navrátit do své země,“ a tehdejší nová vláda oznámila: „Německo není žádná přistěhovalecká země.“

Země se však od té doby změnila, pod černožlutými i pod rudě-zelenými prapory. Změnily se strany, změnila se média, univerzity, změnilo se očekávání toho, jak se veřejně vystupuje, co se má či raději nemá říci, všechno to, co nazýváme společností. Uwe Jungeové se však nezměnili. Dalo se snadno zapomenout, že tady ještě existují. Zdáli se být pryč, vyřízení. Nyní jsou opět tady a AfD je jejich tlampačem, kterým nám o sobě dávají vědět.

Kdyby se dnes výzkumníci veřejného mínění ptali Němců, ve kterém desetiletí by nejraději žili, potom by většinou jmenovali osmdesátá léta. Uwe Jungeové tuto nostalgii přeměnili v politiku. Bouří se proti mocnému protivníkovi – proti uplynulým třiceti, čtyřiceti rokům. Dělají to docela odvážně. Cožpak odvaha není vlastností, kterou můžeme obdivovat?

Matthias Weiss, moje falešné internetové já, nachází na facebooku brzy přátele. Nemusí pro to nic dělat. Už první den dostává 72 žádostí o kontakt. Je okamžitě oblíbený, objímaný jedním společenstvím. Každý posílá na Matthiasův profil kytici květů. Jeden muž, zřejmě aktivní v nějakém krajském sdružení AfD, mi posílá zprávu:

Dobrý den, děkuji za vaše přátelství. Jsem naprosto vyděšen tím, co se dnes a denně v Německu děje. My teď musíme ještě více náš hněv a náš protest proti politice Angely Merkelové vykřičet do světa. Nyní je nesmírně důležité v těchto historických dobách stát pevně při sobě. Přeji vám i nadále hodně síly k našemu společnému boji. Milé pozdravy ti posílá Heinz.

Na Facebooku panuje jiný tón, než jaký byl na shromáždění AfD v Neuwiedu. Hrubější, tvrdší, mířící k pánským kabinám. Přátelé Matthiase Weisse, po týdnu je jich 238, neustále prohledávají nejrůznější zpravodajství, k tomu něco dopisují a sdílejí odkaz potom se svými přáteli. Sdílet, komentovat, sdílet, komentovat.

Zpráva: Švédsko: Nezletilý žadatel o azyl ubodal asistentku uprchlického zařízení.
Komentář: Dobrodějství se dá vskutku vyléčit. Ozdravný proces má však bohužel často fatální konce.

Tu a tam také já na facebooku cosi napíšu, čas od času také já sdílím nějakou zprávu. U mých přátel z mého pravého života bych se jinak dostal na vedlejší kolej; u přátel Matthiase Weisse se však dál už nezviditelňuji. Pro ně se točí téměř všechno kolem uprchlické krize, ale podle všeho se tato energie nevybíjí jen v konfrontacích s cizinci. Moji noví přátelé se s překvapující výdrží zaměřují především na „dobroděje“ (Gutmenschen), na „nádražní tlachaly“ (Bahnhofklatschern), na „levicové omezence.“ Při tom vykreslují obraz země, která je obklíčena příkazy „to nesmíš“, „to musíš“, jakoby byla v područí nějaké okupační mocnosti.

Přičemž ono to tak není docela pravda. Moji noví přátelé tento obraz nekreslí, oni na něj pouze vrhají světlo. Mluví o „diktátu počestnosti“ (Tugenddiktat), o „kartelu tvorby mínění“ (Meinungskartell), o „názorovém teroru“ (Gesinnungsterror), vždyť přece je jasné, o co jde. Ten obraz před nimi vytvořili jiní. Thilo Sarrazin ve svých bestsellerech, množství blogerů a sloupkařů, šéfová AfD Frauke Petryová se svým požadavkem, aby "politická korektnost“ byla vybrána za „falešné slovo (Unwort) desetiletí.“ Existence diktátu počestnosti je pro přátele Matthiase Weisse dnes tak nezpochybnitelná jako pro fyziky první hlavní věta termodynamická.

Smí se myslet, ale běda, když se to řekne nahlas!
Kdy se konečně bude smět říkat Negerkuss? (cukroví podobné našemu indiánku)
Kdo otevře svoji hubu a řekne svůj názor, bude odstraněn.
Až AfD získá 51 procent voličských hlasů, pak znovu ožije svoboda projevu a skončí stížnosti na diskriminaci ženského pohlaví.

Takhle uvažovat, to musí být psychicky nesmírně úlevné. Vzpomenu si na to, jak evoluční psychologové vysvětlují vznik náboženství. Ještě když byl člověk lovcem a sběračem, stál osamělý uprostřed přírody. V každém blesku a v každé bouři, možná i v každém šelestění stromu se skrývalo nebezpečí. Člověk je tvor, který potřebuje znát příčinu. Proto si vymyslel duchy a bohy: jako ty, kteří ovládají abstraktní svět. Pro všechno, co se přihodilo, bylo jen jedno jediné vysvětlení. Země se ocitla pod vodou nikoli z důvodů nějakého skrytého klimatického procesu. Povodeň přišla, protože tak chtěl Bůh.

Taková je logika, se kterou se Matthias Weiss setkává na Facebooku: Pro všechno, co se děje, existuje jedno jediné vysvětlení. Vždy to nejjednodušší. Ten, kdo už není schopen porozumět tomu, co se ve světě za posledních třicet čtyřicet let událo, snadno a rychle upadne do víry na božsky mocné vládce, kteří všechno řídí a každého manipulují.

Kancléřka sehrává v myšlení mých přátel prominentní roli, je nejvyšší bohyní na straně zla. A uprchlíci jsou tím nevětším z blesků, které na nás vypouští. Žijeme v éře vykřičníků, na facebooku jsou většinou rezervovány pro Angelu Merkelovou.

Z demokracie už nic nezbylo. Stala se z ní diktatura ovládaná jedinou vládkyní!!!!

Matthias Weiss se také dozvídá, že mateřským jazykem kancléřky je hebrejština. Ve spojenectví se sionisty plánuje zničení naší zemi prostřednictvím uprchlíků s využitím „migrační zbraně“. Když nahlédnu na facebookové profily těch, kteří takhle uvažují, vyskočí na mne fotografie Heinricha Himmlera a esesmanů.

Tedy nacisté. Zcela určitě. Ale to nejsou lidé z AfD, se kterými jsem začínal; jsou to jejich kontakty nebo kontakty jejich kontaktů.

x x x

Jestliže existuje nějaký kontinent s otevřenými hranicemi, pak je to facebook. Od pravice ke krajní pravici, od roku 1985 do roku 1935, tahle cesta se tady dá ujít několik málo kroky. Položil jsem si otázku, co to vypovídá o AfD. A tak jsem se dostal k Werneru Kaiserovi.

Kaiser žije se svoji životní družkou v malém městě u jedné velké řeky. Jejich dům stojí na hlavní ulici, vyniká tím, že jeho fasáda právě dostala nový nátěr. Píšu to takhle, protože Kaiser mne prosil, abych neprozradil jeho pravé jméno. Obává se, že kdyby se nějací výtržníci dozvěděli, co se za touto fasádou odehrává, pocákali by ji svými pytlíky s barvami.

Werner Kaiser je plnoštíhlý a přátelský čerstvý šedesátník, který má velmi, velmi náročný džob. Už téměř tři roky usedá po sedm dnů v týdnu v osm hodin ráno za psací stůl. Volné dny, sváteční večery, oslavy, něco takového Kaiser nezná, nesmí to znát. Skromná střízlivá pracovna, pokojové květiny, automat na kávu, Kaiser zapíná počítač a „sonduje náladu na síti“. Kaiser vede facebookovou redakci AfD. Přesněji, on je tou redakcí. Před krátkou dobou bych ho ještě pokládal za demagogického štváče. Po mé návštěvě už si tím nejsem tak jistý.

Nejdříve musím uvést několik faktů. AfD má na facebooku 240 000 přátel, víc než dvakrát tolik jako CDU. Dvakrát denně si Werner Kaiser promýšlí u svého psacího stolu stručné politické poselství, které pak s pomocí jednoduchého grafického programu přemění v jakýsi plakát, jenž umístí online. Tímto způsobem se Kaiser dostane až ke čtyřem milionům lidí, což je téměř polovina diváků veřejnoprávního televizního zpravodajství Tagesschau. „Už je pro vás paní Merkelová Německo dostatečně „pestré a otevřené světu“?“ Když tuhle triumfální otázku Kaiser zveřejnil po silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem, dostal 26 089 lajků. Celé jedno malé město s ním vyjádřilo souhlas.

Vláda o sobě podává ubohý obraz.
Uprchlický koncept balkánských států – vlakem přímo do Německa!
Angela Merkelová dělá politiku pro EU. My děláme politiku pro Německo.

Za Wernerem Kaiserem nestojí žádný velký aparát, který by ho mohl kontrolovat, centrála AfD má jen dvanáct spolupracovníků. Kaiser rozhoduje zcela sám, jak bude AfD lidi na facebooku oslovovat. Tahle naprostá nezavázanost a kritický postoj k institucím dobře zapadá do prostředí sociálních médií. A to činí novou pravici na síti tak úspěšnou. Pro Wernera Kaisera v tom vězí také jedno nebezpečí.

Dalo by se očekávat, že Kaiser každé ráno spustí síť a začne propojovat rasisty z Kielu s rasisty z Chemnitz, ale tak to nefunguje. Toho rána mu jeho program oznámil, že ho čeká 19 270 úloh k vyřízení. Ano, tolik komentářů, příspěvků a zpráv od uživatelů musí Kaiser přečíst, a on čte všechno, každé slovo, které se na jeho straně objeví. Během vteřin musí rozhodnout: smazat nebo nesmazat? Werner Kaiser maže hodně. Nejméně deset, u mnohých témat až padesát procent všech příspěvků. Nejhorší, jak říká, jsou videa, která musí vždy zhlédnout až do konce. Mohlo by se stát, že se na konci objeví hákový kříž.

Je to obtížné udržet stránku AfD čistou od radikálů a pošuků všeho druhu, ale jak se zdá, Kaiser se o to upřímně snaží. Někdo píše o tom, že by mohl dosvědčit nárůst krádeží v obchodních domech spáchaných uprchlíky – klik, smazáno. Jiný si myslí, že vlakové neštěstí v Bavorsku bylo inscenováno státem – klik. Uživatel zablokován. A tak to jde dál, názorový proud vědomí této země protéká Kaiserovým počítačem, sedm dnů v týdnu. Jako křivky na obrazovce badatele zkoumajícího lidský mozek. Tady je příspěvek od jednoho muže se jménem Matthias Weiss. Umístil jsem ho na stránku AfD před tím, než jsem zazvonil na domovní dveře Wernera Kaisera.

AfD! Pouze AfD.
PROTI: lživému tisku, dobrodějům, starým stranám, kebabu, köfte (turecký karbanátek), rasismu namířenému proti Němcům
PRO: hlas rozumu.

„To je ale nesmysl,“ zamumlá Kaiser. „Tohle není žádný opravdový příznivec AfD.“ Ještě jednou se podívá a obrátí oči v sloup. Příspěvek dostal vícero lajků, také od jedné ženy, spřátelené s místopředsedkyní AfD Beatrix von Storchovou. Klik, smazáno.

Mise Wernera Kaisera má v sobě cosi heroického. Také protože ji prosazuje proti části své vlastní strany. Stále se v předsednictvu najdou lidé, pro něž je Kaiser příliš přísný. Zablokoval dokonce poslance zemského sněmu. Musím si to ujasnit. Takže každý libovolný člověk smí na nejdůležitější stranické fórum AfD, její facebookovou stránku něco napsat. Ale ne každý, který sedí za AfD v parlamentu.

Můj levicově liberální varovný systém signalizuje: je to politický kalkul. Možná, že Kaiser chce udržet AfD volitelnou pro normální občany, ale ve skutečnosti uvažuje stejně jako jeho straničtí přátelé, které na facebooku blokuje.

Werner Kaiser mi vyprávěl svůj životní příběh, spíše váhavě a nikoli jako obhajobu. Kaiser se neustále zasazuje o uspořádání věcí tohoto světa, ale co se jeho vlastní osoby týká, je dojemně zdrženlivý. Kdysi byl idealistickým mladým sociálním demokratem, v oné již zapadlé epoše počátku osmdesátých let, do níž vstupovali také Uwe Jungeové. V podniku, kde pracoval, vybojoval úspěšný pracovní spor, a získal zaměstnání u odborů. Tam došlo k rozčarování jeho ideálů. Všechno se točilo jen kolem dohod a potřásání rukou se zaměstnavateli, říká Kaiser. Jeho kolegové chtěli sedět v dozorčích radách a létat první třídou. Kaisera tento model společenské dohody a sebeobelhávání staré SRN rozčiloval natolik, že dal výpověď, ze zklamané lásky opustil SPD a přestal číst Spiegel.

Stal se nevoličem, osamoceně driftoval až do doby, než objevil síť. „Tam jsem si všiml: nejsem sám. Nejsem žádný podivín.“ Zní to, jako když nesmělý outsider z provincie zažije pocit velkého osvobození, když na internetu narazí na podobně smýšlející osoby. U Kaisera to byli lidé, kteří sdíleli „ideje slušnosti, důstojnosti, tradice“ a odmítali „politiku namířenou proti občanům“. Pro Kaisera to byl rozhodující okamžik. Konečně opět nějaká možnost se zapojit, angažovat. Před dvěma lety podepsal pracovní smlouvu u AfD.

Dnes vede Werner Kaiser svůj boj za spravedlnost na facebooku. „To, co mne nejvíce vzrušuje: že jsme těmi pravými podněcovateli.“ Když sledujete Kaisera, pak on vyciťuje nezpracované nálady poměrně velké části lidí v této zemi, čistí je od špíny, brání je proti nepřátelskému převzetí krajní pravicí – a na konci je začleňuje do demokratického procesu.

90 procent Němců odmítají rozhlasový a televizní poplatek. MY TAKÉ!
Referenda – Chceme, abyste VY rozhodovali!
Posilujme naši policii!
Hotové peníze jsou svoboda.
Nastal čas boje proti levici!

Jako nějaký diskžokej ovládá Kaiser úroveň pocitů svého publika, občas vytočí zvuk tak hlasitě, že se mezitóny ztrácejí. Potom zas „ubere páru“, a napíše „něco neškodného“, například něco proti evropsko-americké dohodě TTIP, i když ví, že se pod tímto textem tak jako tak všichni znovu rozeřvou k otázce uprchlíků. Jsou dny, kdy se Werner Kaiser cítí jakoby ho AfD pronásledovala. Jsou dny, jak mi vypráví, kdy je z celé té nenávisti na síti tak vyčerpaný, že nechá počítač stát a vydá se se psem na procházku kolem řeky. Někdy Kaiser se smutkem vzpomíná na kolotoč v době krize eura. Jak uvolňující to tenkrát bylo.

x x x

Večer sedím v hotelovém pokoji, zapnu televizi a divím se. Nepřicházejí snad z mocenského centra AfD stále ostřejší a nepřátelštější tóny? Frauke Petryová pokládá za hodné ke zvážení „v případě nouze použití střelné zbraně“ na německé hranici. Její náměstek Alexander Gauland se nenechá při sledování zpráv „vydírat dětskými pohledy“. A Björn Höcke se do „tisíciletého Německa“ tak zamiloval, že se ho „nikdy nevzdá“.

Jak se proboha tohle hodí k neškodně vyhlížejícím starším mužům, jak se to srovnává s facebookovým člověkem Wernerem Kaiserem?

V berlínské centrále strany zvoní v těchto týdnech každou chvíli telefon. Mnoho volajících chce mluvit s Frauke Petryovou, a když se dozvědí, že ani ona, ani její spolupředseda Jörg Meuthen jednoduše nemají dost času, pak se rozčilují: Nejste také jako ti ostatní? Také již zavedení? V poslední domě se o občanský telefon starají na plný úvazek tři z dvanácti spolupracovníků. „Jsme psychosociální službou, něco jako horké linky pro těhotné a alkoholiky,“ říkají v centrále. Otázky se točí kolem nebezpečných virů a bacilů a kolem přídavků k penzím, a často chtějí lidé vědět, proč „ta Merkelová“ se pořád obléká do rudého. Není snadné z hnutí vytvořit stranu. Sociální hnutí jsou žhavá, chaotická; je to politická prapolévka svého druhu. Etablovaná strana je vychladlou prapolévkou: hlasitější části se připojily k planetě. Poslední stranou, která povstala z tohoto ochlazujícího procesu, jsou dnes Zelení.

Když vznikla začátkem roku 1980, chodil jsem do mateřské školky „Jsme alternativou stávajících politických stran,“ hlásali Zelení ve svém prvním programu. Tehdy uplynulo třicet let od založení spolkové republiky, stejně jako k založení AfD měla uplynout tři další desetiletí. Možná, že jde o něco víc, než o náhodnou shodu čísel. Možná existují generace nejen v biologické říši, ale také ve stranické politice. (Levice Die Linke je zvláštním případem, protože povstala ze dvou již existujících stran, je tedy čistým produktem jejich rozpadu.)

Tehdy vládla SPD s kancléřem Helmutem Schmidtem, a nalevo od ní bylo prázdno.

Dnes vládne CDU s kancléřkou Angelou Merkelovou, a napravo od ní je prázdno.

Tehdy platili ti noví za obtížně integrovatelné: „Každý ze zelených šéfů přináší sebou zásobu příhodných agresivních sloganů,“ napsal jeden sociálně demokratický politik v roce 1982 do týdeníku Die Zeit, a tak byl vytvářen obraz nepřítele o každém jinak smýšlejícím.

Dnes platí ti noví za obtížně integrovatelné: „Obrazy nepřátel, které se zde hlásají, se mezitím staly tím hlavním nebezpečím,“ prohlásil šéf SPD Sigmar Gabriel před kamerami.

Podíval jsem se na obrázky protestních pochodů. Jsou tu vidět lidé, kteří zvedají své plakáty: „Nejsme žádní pokusní králíci“ – „Chceme spolurozhodovat“ – „Lid pak musí platit útratu!“. Dlouhé vlasy, kalhoty do zvonu, černo-bílá aura staré spolkové republiky. Minulost může působit neškodně, jestliže známe, co se stalo pak. Lidé na těchto fotografiích se přirozeně nebránili výstavbě domovů pro uprchlíky, i když bychom si to mohli myslet, když si přečteme, že se na těchto demonstracích vykřikovala hesla jako „Uctívat vlast a zde ji bránit!“ (Die Heimat ehren, hier sich wehren!) Tehdy šlo o stavbu atomových elektráren a úložišť jaderného odpadu.

Ve vzrušeném chaotickém hnutí za ochranu životního prostředí, z něhož povstala strana Zelených, se viděli mnozí lidé jako bojovníci za tradiční starodávné prostředí. Bez tohoto konzervativního počátku by strana Zelených nikdy nevznikla. Budoucnost našich krásných měst a vesnic se zdála být ohrožena, byla ve hře těch „etablovaných“, „mocných“, „státofašistů“. Oni měli zbraň, jadernou energii, a využívali ji k utlačování vlastního lidu.

Protivník tenkrát: „totální atomový stát“.
Protivník dnes: „totální azylové právo“.

Člověk žasne, jak se tyto pocity a motivy navzájem podobají. Spiklenecké teorie, zmatené přehánění, snaha představit sama sebe jako oběť. Také tenkrát tu byla nenávist proti veřejnoprávnímu vysílání, které přináší lidu jen sdělení elit, také tenkrát se zakládala média, co byla proti vládě. Ekologické hnutí mělo pirátský vysílač, alternativní časopisy, deník die tageszeitung. AfD má Wernera Kaisera.

Tenkrát byla na mnoha plakátech věta „Tuto zemi jsme si od našich dětí jen půjčili.“

Dnes mi říkají četní noví pravičáci, že Angele Merkelové vůbec nezáleží na budoucnosti země, protože nemá žádné děti.

Claudia Rothová sedí ve své kanceláři v Berlíně a vrtí hlavou. Když na ní testuji svoji tezi, místopředsedkyně spolkového sněmu a bývalá šéfka Zelených nechce o ničem takovém slyšet. Historické paralely mezi AfD a Zelenými? Nevidí je, nechce je vidět. „Ne! Měli jsme a máme zcela odlišné představy o životě. U nás šlo o otevřenou, rozmanitou rovnoprávnou a solidární společnost. Od začátku jsme bojovali za feministické hnutí, za nové zhodnocení nacistické éry…“

K tomu je třeba říci, že Claudia Rothová je vedle Angely Merkelové nejvíc uráženou političkou této doby. Pro novou pravici je Claudia Rothová Darthem Vaderem dobrodějství (Gutmenschentums). Možná se její protivníci zaměřili na ni jako na aktivistku občanského hnutí, outsidera, který to dotáhl do establishmentu: „Zúřednění protestu“, tak pojmenoval politický vzestup Zelených politolog Franz Walter, kterého pravičáci za Claudii Rothovou osobně obviňovali. Zcela určitě je na síti napadána také proto, že je žena.

Nejen já jsem si připomněl osmdesátá léta, také Rothová si na ně zavzpomínala. Tehdy dostávala mladá politička dopisy, ve kterých stálo, že by měla být „pořádně přefiknutá“, potom snad přijde k rozumu. Pak už „dalších třicet let bylo klidnějších“. Dnes se musí potýkat s lidmi, jako je šéf mládeže AfD. Před několika týdny umístil na facebook fotografii Rothové, vedle jejíž hlavy bylo napsáno: „Ach, kéž bych na Nový rok cestovala do Kolína…“ Poselství této věty si přečetla Rothová stejně jako já: Tuhle ženskou by měli arabští vetřelci pořádně…

Za vší touto sprostotou Claudia Rothová vidí ideologické jádro, a to má být zcela jiné než u Zelených „Tímto jádrem je přání po homogenním a autoritářském Německu.“

x x x

V posledních týdnech jsem cestoval také na Východě a zažil jsem náladu pogromů, která tu zachvátila řadu míst. Na jednom „fóru občanů“ s odpůrci uprchlíků v Duryňsku teoretik spiknutí Jürgen Elsässer burcoval proti „režimu“ Angely Merkelové, nazval ministra spravedlnosti Heiko Maase „novým říšským ministrem spravedlnosti“ a dodal: „ten vypadá jako jeden z těch od Volksgerichthofu.“ A pět set občanů města Altenburg aplaudovalo.

"Stůjte při Německu! Bojujte za Německo! Přijďte k nám!" vyřvával Elsässer, absurdní postava se svou ofinou, lehkým švábským dialektem a touhou po aplausu.

Lidé se mu smějí, to také. Možná, že tyhle karnevalové výstupy k té vřavě zkrátka patří. Ale ve vzduchu je cítit chtíč a touha po překračování hranic. Sál vibroval energií a všichni jakoby cítili kouzlo jednoty. Heslo: národ/lid (das Volk). Národ/lid se brání. Suverénní národ/lid je nejvyšší instancí. V národě jsme si všichni rovni. Národ/lid je demokratický. My jsme národ/lid. Až jsem z toho dostal husí kůži.

Jakoby ti lidé na Východě byli chyceni do časové smyčky. Teď je tu opět rok 1989, čas revoluce. Skutečně mnozí, kteří dnes povstali proti uprchlíkům, mi vyprávěli, že už tenkrát byli v odboji. A prý by se mělo vědět, že Merkelová byla u Stasi… Oni tomu skutečně věří. Také na Východě by si svým způsobem přáli, aby se navrátila osmdesátá léta.

Možná je to ten nejdůležitější rozdíl mezi Zelenými tenkrát a novou pravicí dnes. Pravičáci setrvávají v odporu, Zelení rozvíjeli vize, společenské koncepty, představy o lepším světě. Mysleli dopředu. Nové sociální hnutí myslí dozadu.

„Musíme všichni volit AfD!“ volá Elsässer. „Vy jste tou holí, kterou budeme mlátit koaliční strany.“

Jeden muž z publika se hlásí o slovo, starší muž s brýlemi a pestrým svetrem. Navrhuje obžalovat kancléřku podle paragrafu 6 trestního zákona kvůli genocidě na vlastním národu. Později, na zpáteční cestě v taxíku se mi ptá řidič, kde jsem byl.

„Na shromáždění o uprchlících.“

„Pro nebo proti uprchlíkům?“

„Spíše proti.“

„To je dobře,“ řekl řidič a pak mi vyprávěl vtipy o cizincích.

Napadlo mne, zda tohle bude cesta, kterou se bude nové občanské hnutí ubírat. Jürgen Elsässer není členem AfD, ale lidé jako on mají přesto vliv na budoucnost této strany. Podaří-li se radikálům AfD ještě více odklonit doprava, pak se od něj měšťanští občané odvrátí. Pak Werner Kaiser na své facebookové stránce zabředne do hnědé špíny. Potom bude mít země druhou NPD, a toto sociální hnutí se nikdy nezpevní do podoby státotvorné strany schopné fungovat ve spolkovém sněmu.

Všichni lidé, s nimiž jsem pro článek hovořil, o tomto riziku uvažují. Mnozí se rozčilují nad fantaziemi a řečmi o národním těle (Volkskörper) z úst radikálů, téměř každý pak utrousí větu: „Ti Höckeové“ musí ze strany vypadnout.
(poznámka mš: Národní tělo - Volkskörper – za nacismu používané jako označení národa podle rasově biologického hlediska)

x x x

Alice Weidelová, kandidátka AfD u Bodamského jezera měla nedávno ve svém volebním okrsku jako hosta Alexandra Gaulanda. Předtím ho důrazně poučila, aby v žádném případě nepoužíval slovo Volkskörper. Gauland to nedodržel. Weidelová byla mrzutá.

Alice Weidelová, 37 let, ekonomka, bláznivý životopis. Badatelka se zaměřením na Čínu, pro firmu Goldman Sachs pracovala v Hongkongu, Hamburku a také jinde rozjížděla start-upy. Lesbická, žije s družkou, má malé dítě. Sama sebe označuje za „skalního liberála“ „praliberála“. Sedí v předsednictvu AfD s lidmi jako je Gauland, Petryová a von Storchová, ve druhé řadě, ale přece jen. Musím přiznat, že mne to překvapuje.

Strávil jsem s Alicí Weidelovou nádherný večer, v jedné hospodě jejího rodného města Überlingen. V dálce byly vidět stínové obrysy švýcarských hor. Odtamtud pochází Weidelové životní družka, tam se v 19. století prosadil liberalismus, zatímco v Německu, jak známo, autoritářský nacionalismus měl před sebou velkou budoucnost. Sympatie Alice Weidelové, jak se mi zdálo, patřily spíše kraji na druhé straně Bodamského jezera.

Lidová referenda, žádné zachraňování eura, více netto než brutto, to jsou její témata. Člověk by si to mohl usnadnit a říci, že Weidelová je pozůstatkem z éry profesora ekonomie Matthiase Luckeho, neoliberální fosílie. Mimoto ve straně je takových více. Weidelová dříve volila Zelené a liberály FDP; na konci se cítila být politicky tak osamělá, že ji její partnerka vyslala k AfD, „jako nové rozptýlení“.

Weidelová je chytrá, zajímá se o můj názor, přiznává pochybnosti. Často se ptá sama sebe, zda nepodniká nějakou sebevražednou misi. Věří a doufá na účinek discipliny při provádění závěrů. Weidelová se nechala zvolit šéfkou spolkové programové komise. Tahle sedmislabičná příšera (Bundesprogrammkommission) organizuje proces, na jehož konci by koncem dubna měl vzniknout první stranický program AfD. Přiznávám, že je to příkladná základní demokracie, na níž by každý Zelený mohl být hrdý. Weidelová zorganizovala online anketu všech členů AfD, na zemské i spolkové úrovni existují odborné výbory, jejichž práce se může každý zúčastnit.

x x x

Politologové říkají, že AfD vykazuje organizační prvky levicových stran. Princip zdvojení vedoucích funkcí znám také odjinud.

A teď se tady hádají, téměř bez větší pozornosti ze strany veřejnosti, která slyší jen hlasité výroky Höckeho a Petryové, kdo vlastně jsou a co chtějí. Zavést znovu vojenskou službu, odstranit povinnost navštěvovat školu? Přidávají se odpůrci očkování, klimatičtí skeptikové, nepřátelé Severoatlantického paktu NATO. Jedni chtějí „tomu islámu“ udělat nabídku, druzí chtějí zakázat minarety. Budou se muset prodiskutovat rozhlasové a televizní poplatky, smlouva TTIP, ochrana dat a možnost eutanazie.

Tahle pořád ještě malá AfD je na počátku roku 2016 mnohem větší projekční plochou než původní lidová strana CDU, jejíž vnímání je určeno otázkou, zda někdo je pro nebo proti Merkelové. Naproti tomu AfD se dá přirovnat k jedné obrovské schránce na stížnosti, k níž putují voliči ze všech táborů, je adresátem zmatených přání jakož i dlouho potlačovaných problémů – je téměř logické, že v této složité situaci se stále najde místo pro přijetí ještě jednoho dalšího podání, které bude žádat, aby se ve straně zkrotily radikální síly.

Po šesti týdnech má Matthias Weiss na facebooku 673 přátel, více, než jsem jich na svém profilu shromáždil za osm let. Kromě několika málo lidí z AfD Matthias žádného z nich nežádal o kontakt. Přišli sami od sebe. Na jeho nejradikálnější příspěvek téměř nikdo nereagoval. Pravděpodobně byl příliš nenápadný.

Počet mrtvých při dopravních nehodách stoupá. Jsem zvědav, co se bude na našich silnicích odehrávat, až všichni ti Syřani a Afghánci budou mít řidičák v kapse a nové auto přede dveřmi…

Velkého úspěchu s lajkováním dosáhl Matthias tehdy, když 5. února v 19:30 na svoji stránku umístil fotografii chutného jídla, které měl on – já – na svém stole doma. Večeře. Žádný döner, žádný šašlik, žádné čevapčiči – přednost dostala německá zeleninová polévka.

Matthias je nyní kromě jiného členem skupin „Jasná zpráva Německo pospolu“, „Naše vlast“, „Rodné národní spojenectví“, „Občanská domobrana Hannover“, „Cenzoři spolkové republiky“ a „Melodie srdce“.

Běžná označení našich politiků tady znám už nazpaměť.

Sigmar Gabriel: prasátko (das Schweinchen)
Cem Özdemir: kmínový mamlas (Kümmel-Lümmel)
Claudia Rothová: Fatima, bradavičné prase (Warzenschwein)
Joachim Gauck: Kejklíř (der Gaukler)
Angela Merkel: IM Erika, kancléřský had (poznámka mš: zkratka IM znamená Inoffizielle Mitarbeiter tajné policie Stasi)

Rád bych řekl, že to všechno bylo pro mne směšné a úsměvné, musím ale přiznat, že pravicový facebook na mně jistým způsobem zapůsobil, podobně jako denní ozařovací terapie. V kteroukoli denní dobu jsem mohl navštívit svoji stránku a našel jsem tam nové zprávy o tom, jak uprchlíci přepadají lidi. Nejdřív jsem si myslel, že všechna tato hlášení pocházejí z prolhaných stránek.

Potom mne však napadlo: značná část z toho je pravdivá.

Landshut: Žadatel o asyl prodává drogy nezletilým
Desetiletý Vídeňák znásilněný v krytých lázních: masívní zranění
St. Ingbert: Syřan onanoval před čtyřmi ženami v sauně
Znásilnění v zážitkové lázni: skluzavka jako nástraha
Herford: Somálec měl znásilnit 88tiletou ženu

Posbírány ze stránek normálních novin, putují tyto zprávy po síti. Jejich pravdivý obsah tak zvyšuje hodnotu všudypřítomných spikleneckých teorií.

Tam, kde žijí spolu miliony lidí, dají se nalézt doklady pro téměř každou generalizaci a zobecnění, musí se jen dostatečně dlouho hledat. Představme si okruh přátel, který shromažďuje důkazy o násilí turistů proti cyklistům na horských kolech. Nebo o násilí uklizeček proti domácím zvířatům. Stačilo by šest týdnů s plnou schránkou takových zpráv na facebooku, a začal bych si dělat starosti o německé domácí kočky a nenáviděl bych uklizečky.

Tak je to teď s uprchlíky. Ačkoli jsem věděl, že jsem obětí selektivního vnímání reality, začal jsem se ptát, zda tihle cizinci přece jen nejsou nějak nebezpeční. A jak dobře bych se asi cítil, kdyby přátelé Matthiase Weisse zůstali natrvalo mým jediným zdrojem zpráv.

Ve své kanceláři vedle budovy říšského sněmu mi Claudia Rothová vyprávěla, jak se v poslední době změnilo chování občanů vůči její osobě. Den předtím vstoupila v Mnichově do jedné restaurace, kde u stolu seděli nějací muži, když uviděli Rothovou, začali pokřikovat „Vypadni, odprejskni!“ „Pro lidi jako ty není v Bavorsku místo!“. A když Claudie Rothová navštívila místo železničního neštěstí v Bad Aiblingu, stála tam jedna žena, která na ní pokřikovala „Ty špinavá svině! Ty couro!“ Stále znovu. Rothová k ní přistoupila: „Co to tady říkáte?“ Ta žena se jen zasmála: „Haha svoboda projevu! Mám přece svobodu vyjádřit svůj názor!“

Takové věty znám. Z facebookové stránky Matthiase Weisse. Tam jsou jen vyjádřením postoje, který teď přeskakuje do reality.

Uwe Junge, starý CDU-Mann. Werner Kaiser, starý sociální demokrat. Alice Weidelová, skalní liberál. Björn Höcke, propagátor tisíciletého Německa. Tito čtyři lidé by si asi neměli co říci, kdyby je jednoho dne někam pohromadě zavřeli. Jsou částí stejného hnutí – ve stejné straně však trvale nezůstanou.

Když Zelení byli ještě mladí, také u nich každý nezůstal. Nejdříve museli jít pravicoví přátelé domoviny, později to postihlo levé ekosocialisty. Pokud k tomu připočteme prehistorii ze šedesátého osmého o ekologickém hnutí, pak dozrávání moderních Zelených trvalo dvě desetiletí.

Dnes probíhá všechno mnohem rychleji. V době, v níž sociální média všechny rozpory a idiotské nápady hned dostanou na veřejnost, se sociální hnutí tříbí rychlostí blesku. Možná se stane AfD tak neškodnou, jako se stala strana Zelených. Možná, že znovu zmizí. Ale i když se tak stane: nového občanského hnutí zprava se již nezbavíme.

Domnívám se, že toto hnutí činí totéž, co samo předhazuje kancléřce. Rozpoutalo experiment s nejistým výsledkem. Lidé z AfD experimentují s ostatními lidmi. Také se mnou.

Nedávno pronášela jedna kandidátka AfD projev. Bylo to jedno z těch vystoupení, které je možné při volební kampani vidět na mnoha místech. Nic zvláštního. Kandidátka stála velice zpříma za pultem, měla na sobě tmavou bundu a hovořila spíše klidnou řečí. Při tom si listovala ve svých poznámkách. Napadla ministra spravedlnosti, ne tak ošklivě jako Jürgen Elsässer; ale také ona žádala, aby se zahájilo jednání o jeho odchodu z funkce. Zaútočila na Claudii Rothovou, ustálenými slovy, která se dají číst na facebooku; vypočítala všechna její privilegia. Místopředsedkyně spolkového sněmu se usídlila „v nejkrásnějších kancelářích parlamentu“, tři velké úřední místnosti, dvě sekretářky, jeden osobní referent, 15 000 euro měsíční plat. A to všechno pro ženu, která „dolézá za Černým blokem: Německo, chcípni!“.
(poznámka mš: týká se účasti Claudie Rothové na loňské listopadové demonstraci na podporu uprchlíků, které se účastnil i Černý blok – organizačně volné seskupení autonomních a extrémně levicových radikálů, a na níž tato skupina volala heslo: Německo, chcípni! Deutschland verrecke!)

Publikum nadšeně tleskalo a posměšně bučelo. Pochopilo toto poselství: Claudia Roth je včerejší člověk. Teď jsme tady my. Jestli má dnes někdo nárok na privilegia, pak jsme to my.

Ten řečník se jmenoval Alice Weidelová.