Miloš Balabán

19. 03.

Koaliční trápení

Miloš Balabán Přečteno 2310 krát

Tříměsíční anabáze s výběrem ministra obrany po odvolání Karolíny Peake vyjevila několik skutečností, o kterých by se mělo přemýšlet.

Hodně se hovořilo o civilní kontrole armády a nepřípustnosti toho, aby se ministrem stal bývalý náčelník generálního štábu, který uniformu svlékl před necelým rokem. Ministr zahraničí mluvil o tom, že Česko není Guatemala.

Ve skutečnosti ale vůbec nešlo o civilní kontrolu armády, nýbrž hlavně o politický „šprajc“ premiérovi, když se hodilo ho trochu potrápit s výběrem ministra a podtrhnout tak jeho neschopnost, což je smutným odrazem stavu vládnoucí koalice.

Vybrat ovšem nebylo z koho. I přesto, že má ODS předsedu výboru pro obranu Sněmovny a dva náměstky přímo na ministerstvu (z toho jednoho bývalého člena sněmovního výboru pro obranu), premiér po nich nesáhl. Musel brát především v potaz stanovisko TOP 09. Ta by po rošádě na ministerstvu dopravy jen těžko skousla posílení pozic ODS ve vládě.

Ani ona ale nebyla schopna nabídnout žádného kandidáta. Mluvilo se sice o pár jménech diplomatů z resortu Karla Schwarzenberga, nicméně vážně to nikdo nezamýšlel. Snad pokud by existovalo víc odvahy podívat se na českou bezpečnostní komunitu: někteří kandidáti, nestraničtí odborníci názorově blízcí koalici, by se našli a bylo by možné je oslovit. Třeba bývalé vojáky, kteří mají za sebou víceletou „civilní karanténu“ a resortu obrany rozumí.

Spor kolem osoby ministra obrany ukázal i na to, že civilní kontrola armády se zužuje pouze na civilistu v čele resortu. To je sice důležitý prvek, ale zdaleka ne jediný. Je to velmi složité předivo „brzd a protiváh“, ve kterém patří prvořadá role kontrolní funkci parlamentu a sněmovnímu výboru pro obranu.

Na jeho půdě se mají odehrávat klíčová jednání o armádním rozpočtu, akvizicích, misích, ale i o branné legislativě. Aktuálně to platí i o legislativě připravované, kde existuje celá řada otevřených otázek týkajících se budoucí role armády, jejího vnitřního fungování a vazeb na celý bezpečnostní systém. O tom bude nutné diskutovat i s opozicí, protože hledání konsensu v bezpečnostní politice je nezbytností.

Do civilní kontroly patří i dialog s bezpečnostní komunitou a samozřejmě i komunikace s médii. Za posledních ministrů obrany třeba nebylo moc chuti pravidelně informovat o dění v resortu, ač si to situace vyžadovala. Sto dní hájení přitom nový ministr vzhledem k délce svého mandátu mít nemůže. Vadit mu to asi nebude, protože svoji tříměsíční předpremiéru má již za sebou.

Právo, 19.3. 2013

12. 03.

Hlavolamy pro prezidenta

Miloš Balabán Přečteno 2250 krát

Dnes uplynulo 14 let od vstupu České republiky do NATO. Ke vstupu došlo za premiérství Miloše Zemana, nyní je prezidentem a vrchním velitelem ozbrojených sil a má opět důležité slovo v české bezpečnostní politice. Je dobře, že již veřejně deklaroval, jak si váží práce vojáků, a že podporuje zahraniční mise armády.

Jako premiér zažíval i vážné momenty. Pár dní po vstupu do NATO se musel s vládou rozhodovat o postoji Česka k zahájení první vojenské operace NATO v historii proti Jugoslávii. Vláda souhlasila, i když řada jejích členů měla k operaci vážné výhrady. Mnohé pochybnosti zůstaly dodnes. Miloš Zeman kritizuje vznik a existenci nezávislého Kosova, což byl jeden z přímých výsledků balkánské války, a označuje ho, nikoliv bezdůvodně, za mafiánský stát. V této otázce se ale neshoduje s ministrem zahraničí.

Ve třetím roce Zemanova premiérování došlo k teroristickému útoku 11. září, které odstartovalo „válku proti terorismu“. Jedním z bojišť byl a je Afghánistán, kde působí i naši vojáci. Záměr prezidenta vyjet za nimi do Afghánistánu lze vyzdvihnout. Afghánská mise se ale chýlí k závěru a také prezident musí vnímat fakt, že se ani zde, ani v Iráku úplně nepodařilo zastavit vzestup radikálního islamismu.

Situace v Mali to potvrzuje a Evropa ji bude muset řešit ve své režii. Operace se tak může stát významným podnětem pro vytváření evropské armády, jejíž vznik prezident podporuje. Evropa ale bude muset přijít i s celkovou strategií, jak reagovat na složitý propletenec politických, náboženských, etnických a sociálních problémů, které vzestup radikálního islamismu umožňují.
V agendě nového prezidenta bude i NATO, které se vyrovnává s několika složitými problémy: kromě stahování z Afghánistánu a své „deafghanizace“ i s klesajícími výdaji na obranu evropských členů a odklonem strategického zájmu USA od Evropy k Asii a Pacifiku. Objevují se i urgentní bezpečnostní hrozby. O Mali již byla řeč, závažná je hrozba kybernetické války.

Francouzští experti připravující novou Bílou knihu o obraně ji definují jako hlavní bezpečnostní hrozbu. A sebekriticky dodávají, že Francie zaspala, hlavně proti USA. Ty jsou v této oblasti o dvě až tři generace vpředu a připouštějí, že se věnují i rozvoji ofenzívních prostředků. To by měl být i budíček pro celou Evropu, která, chce-li zůstat pro USA hlavním bezpečnostním partnerem, se zde bude muset znatelně posunout. Platí to i pro Česko, které se v posledních dnech stalo terčem kyberútoků. Podle odborníků byly spíše „kybernetickou rozcvičkou“, nicméně se ukázalo, že akceschopnost státu čelit těmto hrozbám nemusí být na dostatečné úrovni. Budeme se proto muset začít více připravovat nikoliv na minulé, ale budoucí války.

Řízení bezpečnostní politiky státu tak bude vyžadovat mnohem větší erudici a hlavně zkušenosti, než tomu bylo v minulosti. Platí to i pro sedmnáctého polistopadového ministra obrany, kterého zřejmě bude jmenovat Miloš Zeman jako svého prvého ministra. Odpovědnost za výběr je podle něj záležitostí premiéra, i když chápe, že se do toho nikomu příliš nechce, když je rok a čtvrt před volbami. Přesto bychom ale neměli mít ministra či ministryni, kteří by byli úplně řešením „z nouze“. Prezident by mohl mít i vzhledem ke své premiérské zkušenosti důležité slovo při jeho výběru.

(Právo,12.3. 2013)

07. 03.

Americké škrty a čínský záchranný kruh

Miloš Balabán Přečteno 2624 krát

Automatické spuštění zákona z roku 2011 o plošných škrtech ve výši 85 miliard dolarů, který začal v USA platit 1. března, protože nedošlo k dohodě demokratů a republikánů o tom jak řešit enormní americké zadlužování potvrzuje čtyři roky stará slova bývalého ředitele Národní zpravodajské služby Spojených států Dennise Blaira na slyšení v americkém kongresu, že ekonomická a finanční krize je hlavní hrozbou národní bezpečnosti Spojených států.

Škrty mohou způsobit další kolo ekonomické recese, výdaje se sníží ve všech vládních resortech, nejviditelněji v obraně, která přijde o 46 miliard dolarů, zmizet ale může i 750 tisíc pracovních míst. Důležitější než škrty, které jsou sice velké, nicméně jedná se pouze o 2,3 procenta vládních výdajů, je signál světu: americká politická elita není schopna se dohodnout na strategii jak čelit enormnímu zadlužování země, které oslabuje její pozici ve světě.

Výše zadlužení Spojených států roste a v roce 2015 to má být již 18,6 biliónu dolarů. Každý rok si americká vláda musí půjčovat 500-600 miliard dolarů a realita je dnes taková, že Čína pomáhá svými dluhopisy financovat provoz americké armády a významný podíl americké lékařské péče.

Je to tak trochu paradox: Čína, která musí řešit své nemalé sociální problémy, třeba jak uzavřít „sociální nůžky“ mezi třemi milióny dolarových milionářů a 160 milióny lidí žijících za 1,25 dolaru denně, pomáhá držet nad vodou blahobytné Spojené státy. „Sociální nůžky“ jsou ale i tady otevřeny pořádně do široka. Významný americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz napsal ve své nedávno vydané knize Cena nerovnosti( The Price of Inequality), že nejvýše postavené jedno procento Američanů bere asi pětinu příjmů a kontroluje více jak třetinu veškerého bohatství. K nejvíce vydělávajícím dvaceti procentům lidí plyne více než 80% příjmů, naopak životní úroveň střední třídy stagnuje. Podle Stiglitze to podlamuje ekonomický růst a oslabuje demokracii.

Ekonomický bankrot ale USA zatím nehrozí, především díky dolaru jako světové rezervní měně. Bývalý předseda Rady guvernérů Federálního rezervního systému Spojených států Alan Greenspan to řekl přímočaře: Američané dokážou splatit jakýkoliv dluh, který mají, protože si vždycky mohou natisknout dost peněz.

Úplně v klidu ale Američané být nemohou. Poslední studie Národní zpravodajské rady Spojených států o předpokládaném vývoji ve světě do roku 2030 příznačně nazvaná „Globální trendy 2030: alternativní světy“ připouští, že zvýšené používání jiných důležitých měn na globální a regionální úrovni jako euro nebo čínské renminbi sdílejících globální status s dolarem je do roku 2030 pravděpodobné. Pokles role dolaru jako globální rezervní měny, jeho nahrazení jinou měnou nebo košem jiných měn bude dalším signálem o poklesu americké globální role.

Svět ale již dnes stále více závisí na prosperitě Číny, která má letos na rozdíl od Spojených států v politické a ekonomické slepé uličce a Evropy v recesi dosáhnout ekonomického růstu 8,2-8,5% HDP. Stojí proto za to pozorně sledovat, jak čínské vedení s novým lídrem Komunistické strany a nastupujícím čínským prezidentem Si Ťin-pchingem bude řešit problémy a výzvy nejen své země.

Archiv článků: březen 2013

Koaliční trápení

Hlavolamy pro prezidenta

Americké škrty a čínský záchranný kruh

Blogeři abecedně