Miloš Balabán

18. 07.

Politická nestabilita se dotýká i bezpečnosti státu

Miloš Balabán Přečteno 4224 krát

Konečně, chce se zvolat poté, co ministerstvo obrany oznámilo, že s dvouletým zpožděním prošel ochranný systém letounů CASA vojenskými zkouškami a je tak funkční systém pasivní ochrany chránící letouny před raketami naváděnými na teplo a informující posádku letounu o zaměření radarem a laserem. Končí tak dvouletá anabáze ve které jsme fakticky nedisponovali plnohodnotným vojenským dopravním letectvem. Letouny CASA nemohly totiž být nasazeny v klíčové armádní misi v Afghánistánu. Kompenzace „ostrého“ nasazení“ v podobě přeprav koně Převalského do Mongolska byla sice užitečná pro výcvik, nicméně jen jako náhražka z nouze. A CASA teď bude spíše v Afghánistánu sloužit jako letoun pro stahování našich vojáků a vojenského materiálu, neboť se blíží ukončení afghánské mise v příštím roce.

Okolnosti pořízení letounů CASA, jejich vhodnosti a (ne)funkčnosti opět podtrhují nutnost věnovat mimořádnou pozornost strategii nákupů zbraní a vojenské techniky s přihlédnutím k budoucím úkolům AČR, spojeneckým závazkům v rámci NATO a EU a predikci budoucího vývoje bezpečnostního prostředí a bezpečnostní situace v Evropě i ve světě. Stálým varovným mementem zde musí být nejen pro vojáky, ale hlavně politiky, kteří rozhodují o výdajích na obranu případ bitevníků L-159, které také měly roli při nákupu letounů CASA (směna pěti bitevníků za jeden letoun CASA). Rozhodnutí vyrobit a následně prodat 72 strojů L-159 na konci 90. let armádě se ukázalo jako fatální omyl, který přišel státní kasu na miliardy korun. Armáda dnes používá pouze 24 letounů a prodej zbylých a dnes zakonzervovaných letounů na světovém trhu se po řadě pokusů zřejmě stává pouhým zbožným přáním.

Nejde ovšem jen o strategii nákupu zbraní a vojenské techniky, ale především o celkovou strategii zajišťování bezpečnosti státu ve střednědobém i dlouhodobém horizontu. Máme zde sice k dispozici Bezpečnostní strategii státu z roku 2011 a Obrannou strategii z roku 2012 otázkou ale zůstává, zda se vláda a parlament dostatečně zabývají tím jak jsou cíle a úkoly těchto strategií naplňovány. V období trvající politické nestability u nás to může být problém. Ostatně ilustrují to i personální rošády v silových resortech: po parlamentních volbách 2010 máme dnes již třetího ministra obrany a ministra vnitra. Aktuálně se po nástupu nové vlády mění složení Bezpečnostní rady státu, ale protože je nejistá důvěra ve Sněmovně Rusnokovu kabinetu (hodně i kvůli „sponzorským nejasnostem“ ministra financí, který je členem rady) může to být za pár týdnů minulostí.

Přitom je v bezpečnostní agendě řada věcí, jejichž projednání vyžaduje seriózní politickou a následně i veřejnou debatu: namátkou lze uvést pozici ČR k prosincovému summitu Evropské rady o Společné bezpečnostní a obranné politice EU, nasazení AČR v zahraničních misích v letech 2015-2016, projednání zákona o kybernetické bezpečnosti státu, nebo nárůst sociálního a etnického napětí v některých lokalitách, což je možná časovaná bezpečnostní bomba.

Minulá koaliční vláda pro svoje vnitřní problémy již nestihla takovou debatu otevřít a navíc byla sama potopena bezpečnostním skandálem vyvolaného zneužitím Vojenského zpravodajství šéfkou kabinetu premiéra, který je předsedou Bezpečnostní rady státu. Je to paradox, ale zároveň též ilustrace poměrů, které u nás panují. V každém případě politická nestabilita plodí i bezpečnostní nestabilitu a nejistotu. Asi bude trvat minimálně až do řádných voleb v květnu příštího roku. Bohužel pro nás i pro naše spojence.

08. 07.

Egypt je rizikem i pro nás

Miloš Balabán Přečteno 10840 krát

Nestabilní situace v Egyptě po vojenském převratu je u nás hodně vnímána z hlediska dopadů na turistický ruch. Z médií zaznívají optimistická slova zástupců cestovních kanceláří, že v letoviscích u Rudého moře je klid a bezprostřední nebezpečí turistům nehrozí, což potvrzují i naši diplomaté. Vojenský převrat nicméně nestabilitu neukončil, jen ji ještě zvýraznil. Její pokračování může do budoucna ovlivnit i turistický ruch.

Příčina egyptské nestability nespočívá ani tak v tom, že prezident Mursí byl špatný prezident, ale především v chronických ekonomických a sociálních problémech nejlidnatější arabské země. Dva z nich jsou klíčové: peníze a lidé.

Egyptu v podstatě kromě turismu vůbec nefunguje ekonomika. Průmyslová výroba je neefektivní s nízkou kvalitou a přežívá pouze díky státní podpoře, což vytváří začarovaný kruh. Největším finančním příjmem jsou peníze zasílané domů Egypťany, kteří pracují v zahraničí. Země v podstatě žije z vypůjčených peněz, a pokud má přežít, zřejmě budou nutné další finanční injekce Mezinárodního měnového fondu.

Se špatnou ekonomickou situací souvisí i demografie. Růst počtu obyvatel je nekontrolovatelný, už dosahuje okolo 85 miliónů. Ačkoliv je Egypt velkou zemí, optimální životní podmínky existují pouze na menší části území, hlavně v okolí Nilu. To vytváří nebezpečí přelidnění se všemi negativními, ekonomickými, sociálními a zdravotními dopady. Nedostatek práce pro stále rostoucí mladou populaci může vyústit ve stav masové nezaměstnanosti. Společenská frustrace, která z ní logicky vyplyne, je živnou půdou pro nekontrolované výbuchy násilí v podstatně větším měřítku, než známe z Evropy. Že by se to mohlo dotknout turistických letovisek s „bohatými Evropany“, se tak vyloučit vůbec nedá.

Situace v Egyptě je nepochybně problémem pro Spojené státy, ale ještě více pro Evropu. V pásmu nestability táhnoucím se od Mali po Irák přináší zhoršení situace v Egyptě další komplikaci. Nestabilita v Egyptě spolu s neukončeným konfliktem v Sýrii může v konečném důsledku vést i k silným migračním vlnám do Evropy. Podpora egyptské armády, která ale ekonomické problémy země těžko pomůže vyřešit, a podpora „syrským povstaleckým silám“ kontaminovaným radikálními islamisty ovšem cestu k větší stabilitě v regionu neotevřou. Ani k tomu, aby i naši turisté mohli v budoucnu bez obav vyrazit do Egypta na dovolenou.

Právo, 8.7. 2013

01. 07.

Armáda EU? Sen se může stát nutností

Miloš Balabán Přečteno 4154 krát

Ve svém nedávném projevu na Humboldtově univerzitě v Berlíně prezident Miloš Zeman již poněkolikáté podpořil myšlenku vzniku jednotné evropské armády jako součást svého „evropského snu“.

Uvedl dva důvody, proč by měla vzniknout: dosavadní model 27 (a po přijetí Chorvatska již 28) samostatných armád členských zemí EU je neefektivní a Evropa se nesmí stále spoléhat při zajišťování obrany na Spojené státy. Zde použil historickou analogii, když kritizoval evropskou neschopnost zasáhnout v Bosně a Hercegovině zmítané občanskou válkou v devadesátých letech minulého století.

Prezident myšlenku vzniku evropské armády dále nerozvinul, což měl udělat. Za pouhé „nastřelení“ tématu bez hlubší argumentace se tak pochopitelně stal terčem kritiky novinářů i expertů, kteří se v zásadě shodli v tom, že předložil vizi, která nemá oporu v současné složité politické a ekonomické realitě Unie.

Je to částečně pravda. Jenomže právě díky této realitě Evropa nechce moc brát na vědomí vážné signály z USA, že se musí o svoji bezpečnost starat už mnohem více sama, což znamená i více investovat do vlastní obrany. Jde to ale ztuha a neochota tak činit se často maskuje pod hesly „utrácet méně a utrácet lépe“ a o budování „inteligentní obrany“.

Americký strategický zájem se zároveň přesouvá z transatlantického prostoru do Asie a Pacifiku, omezuje se americký vojenský rozpočet, což se dotýká i americké angažovanosti v Evropě. Při podrobnější analýze názorů a postojů americké bezpečnostní komunity nelze také podceňovat sílící názory, že Severoatlantická aliance se stává místo funkční vojenské organizace tak trochu diskusním klubem, který nepřináší USA větší přidanou hodnotu při zajišťování bezpečnosti. A to by nakonec mohlo vést i ke konci Aliance v podobě, v jaké ji dosud známe.

V návaznosti na velmi rizikové zóny nestability na jih a jihovýchod od nás to není příliš optimistický scénář. Stojí za to si všimnout v této souvislosti slov polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského na nedávném Globálním fóru ve Vratislavi, kde řekl, že „pokud by vyvstala velká hrozba pro evropskou bezpečnost, je tu samozřejmě na prvním místě NATO. Ale pokud by se stalo, že Spojené státy budou zaměstnány někde jinde, tak bychom jako Evropa měli problém. Myslím, že bezpečnostním otázkám by měla být Evropou dána taková důležitost, která jim reálně odpovídá“.
S prezidentem Zemanem tak nachází styčné body. V prosinci nás čeká summit Evropské rady, který se bude zabývat společnou bezpečnostní a obrannou politikou Unie. Je to příležitost pro prezidenta, i jako vrchního velitele ozbrojených sil, detailněji formulovat své představy o její podobě a krocích, které by měly vést k efektivnější evropské obraně a v budoucnu možná i k vytvoření evropské armády.

Mohl by také iniciovat širší expertní a politickou debatu o této otázce. Ta by se přitom neměla vyhýbat ani ožehavým tématům, jako je např. to, proč se i přes rozsáhlou evropskou angažovanost v konfliktech v Iráku, Afghánistánu a v Libyi nepodařilo zastavit nástup radikálního islamismu, kterému prezident věnuje ve svých vystoupeních velkou pozornost, a zda lze čelit nestabilitě v arabském světě i jinými způsoby než dodávkami zbraní do regionu, aktuálně třeba do Sýrie.
Mám ale obavu, že vnitropolitická nestabilita téma evropské obrany odsune hodně do pozadí a sen prezidenta o evropské armádě se nepromítne u nás do praktické politiky. Určitě to ale neznamená, že téma nebude předmětem diskusí jinde v Evropě.

Právo, 1.7. 2013

Archiv článků: červenec 2013

Politická nestabilita se dotýká i bezpečnosti státu

Egypt je rizikem i pro nás

Armáda EU? Sen se může stát nutností

Blogeři abecedně