Miloš Balabán

27. 03.

Jde o mnohem víc než o sankce

Miloš Balabán Přečteno 3709 krát

Debata o sankcích proti Rusku za jeho postup vůči Ukrajině je v plném proudu. Včera se na stránkách Práva za tvrdší sankce vyslovil bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer. Dokazoval na řadě čísel, že by sankce mohly více dopadnout na Rusko než na Evropu. Jako finančník ale jistě ví, že Rusko je osmá největší světová ekonomika a jeho finance jsou velmi propojeny se Západem a jeho ekonomikou.

George Friedman z analytického centra Stratfor ve své analýze napsal, že dostat ruskou ekonomiku do kolen bez masívních doprovodných ztrát bude těžké. Ostatně Niedermayer sám přiznává, že finančníci se sankcemi váhají, protože by mohly postihnout Evropu, dostávající se z vleklé krize.

A nepostihly by nakonec sankce kolaterálně i Ukrajinu? Třeba proto, že by se jí nedostávalo peněz, které potřebuje k odvrácení bankrotu, jenž může vést k masovým sociálním protestům. Ty jsou možná mnohem větší hrozbou pro stabilitu země než odtržení Krymu.

Zatím symbolické sankce jsou jen taktickými kroky Západu vůči novému kursu Ruska na mezinárodní scéně. Před summitem NATO letos v září se ale objevují i strategičtější úvahy. Především se to týká posílení kolektivní obrany, jejíž páteří je NATO.

Generální tajemník Rasmussen prohlásil, že žijeme ve zcela jiném světě než před měsícem a že je to pro Alianci budíček. Evropané musí navýšit výdaje na obranu. Ukrajina jim ukázala, že se bez akceschopné vojenské síly neobejdou.

Rasmussen se ale v jednom mýlí. V jiném světě žijeme již mnohem déle. Euroatlantické demokracie, které na počátku století kontrolovaly 75 procent světového bohatství, dnes kontrolují méně než polovinu. A sílící „nezápadní aktéři“ v čele s Čínou začínají převažovat, nehrají podle západních pravidel, sledují vlastní zájmy a vzájemně se i podporují.

Jsem toho názoru, že to byl jeden z důvodů, proč se Rusko odhodlalo postupovat vůči Ukrajině tak razantně a bez ohledu na Západ. Čína ruský postup pozorně sleduje. Třeba i proto, že s Ukrajinou podepsala v červnu 2013 padesátiletý kontrakt na využití až tří miliónů hektarů zemědělské půdy (5 % rozlohy Ukrajiny) v Dněpropetrovské oblasti. Aktuálně je ale pozastavený.

Dění na Ukrajině potvrzuje, že Západ bude nucen reagovat na změněné globální reálie, které s sebou přinášejí i zásadní otázku: kdo bude určovat pravidla, kterými se budeme řídit ve 21. století v ekonomických vztazích, demokracii a legitimitě lidských práv, intervencích, státní suverenitě a mezinárodním pořádku?

Dohoda Západu s nezápadními mocnostmi, včetně Ruska a Číny, bude asi hodně složitá. A může nás čekat i návrat ke studené válce a nutnost budovat uzavřenou „západní pevnost“? Západní politiky čekají nemalá dilemata. Nevyhneme se jim ani u nás.

(Právo, 27.3.)

13. 03.

Jaká obrana?

Miloš Balabán Přečteno 3301 krát

Antonín Rašek v článku Co ukázala Ukrajina (Právo, 7. 3.) napsal, že až skončí ukrajinská krize, měli bychom se zamyslet, zda naše úsilí šířit demokracii a dobro nepřináší mnohdy problémy. Konflikty v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii potvrzují, že tomu tak je. Nejsnáze šla likvidace diktátorů jako Husajna a Kaddáfího. S teroristou bin Ládinem byl problém, ale nakonec byl dostižen. S použitím vojenské převahy se sice vyhrála válka, nikoliv mír. Zpravidla pro komplikovanost politických, ekonomických, sociálních, etnických a náboženských reálií, s nimiž se moc nepočítalo.

V Afghánistánu se podle britského generála Everarda dá očekávat vznik tzv. Yaghestanu, neboli země rebelů, bez práva a vlády. V Iráku jsou každodenní realitou atentáty s desítkami i stovkami obětí. Kdo vládne v Libyi, přesně nevíme. Bezpečnostní nestabilita se odtud šíří do sousedních zemí.

Sýrie je už přes dva roky v občanské válce, do které se zvnějšku zamíchaly některé členské země NATO, stejně jako síly napojené na al-Kajdá. A přidáme-li ještě Rusko, připomíná to bojiště studené války.

Kosovo jako dědictví konfliktu v Jugoslávii je bumerangem dopadajícím na hlavy západních politiků v současné ukrajinské krizi. Ta Evropu zaskočila. Přitom již v roce 2009 George Friedman, šéf respektované společnosti Stratfor, zpracovávající geopolitické analýzy, napsal ve své knize Příštích sto let, že právě na Ukrajině Rusko ukončí ústup ze sféry svého vlivu v post-sovětském prostoru.

I přes vyostřenou situaci si ale ani Evropa, ani Rusko nemohou přát návrat studené války. Nedovoluje to vzájemná ekonomická závislost, což ostatně ukazují symbolické protiruské unijní sankce. Evropa i Rusko se budou muset domluvit, jak krizi vyřešit. Může to být i „finlandizace“ Ukrajiny, jak navrhuje Henry Kissinger. To by ale znamenalo stopku rozšiřování NATO na východ.

EU by se měla nicméně více starat o svoji obranu. Nemůže to mít podobu navyšování vojenských rozpočtů, což by ji mohlo vyčerpávat podobně jako Sovětský svaz „uzbrojený“ Reaganem.
Spíše jde o efektivní využití 200 miliard eur (5,5 biliónu korun), které ročně na obranu vydávají členské země. A připravovat se nikoliv na minulé, nýbrž na budoucí války, třeba v kyberprostoru.

Nejdůležitější je, aby politikové, diplomaté a vojáci byli schopni přijímat a posléze realizovat takové strategie, které nebudou Evropu oslabovat, ale posilovat. Další chyby si nemůže dovolit.
A také se nevracet k něčemu, co se přežilo, jako je nápad senátora McCaina oživit část amerického protiraketového systému v ČR a Polsku.

(Právo, 12.3.)

04. 03.

Ukrajinská Pandořina skříňka

Miloš Balabán Přečteno 4454 krát

Dramatické události na Ukrajině a Krymu nám ukazují, jak rychle může eskalovat politická a bezpečnostní nestabilita ve velmi blízkém sousedství Evropy, včetně České republiky.

Aniž si to možná zcela jasně uvědomujeme, Evropa dnes čelí nestabilitě na třech frontách, i když s různou mírou intenzity: na východě (Ukrajina), na jihu (severní Afrika, arabské země, Sahel), ale také na Balkáně, kde zdaleka není překonáno dědictví válek v devadesátých letech.

Ukrajina nás teď zajímá nejvíc. Myslím, že je v této chvíli na místě položit jednu kardinální otázku: zabýval se někdo v Bruselu v souvislosti s přípravou Asociační dohody mezi EU a Ukrajinou důkladnou analýzou její komplikované historie, etnických problémů, dramatických událostí a zvratů, jež s sebou nesly i milióny mrtvých, nynější politické scény, ekonomické situace, ukrajinsko-ruských vztahů? Tyto vztahy, jak se uvádí ve slavné knize amerického politologa Samuela Huntingtona Střet civilizací, znamenají pro východní Evropu totéž co pro Evropu západní vztahy Německa a Francie. Nebo snad bylo všechno toto opomenuto s tím, že evropská „měkká moc“ je tak silná, že se nemusí brát ohled na geopolitické a ekonomické reálie a Ukrajinu posuneme tak trochu uměle na Západ?

Pandořina skříňka se ale již otevřela i se všemi možnými riziky. Včetně toho, že vedle lidí, kteří na kyjevském Majdanu bojovali za demokratickou Ukrajinu bez oligarchů plundrujících dvacet let tuto zemi, se objeví i dobře zorganizovaní extremisté z Pravého sektoru razící ideu národnostně čisté Ukrajiny a navazující na odkaz Stěpana Bandery, jehož heslem bylo „Vaši nepřátelé jsou Rusové, Poláci, Maďaři a Židé – zničte je!“. A ti již byli přibráni k vládnutí. Vadí nám to, nebo nevadí? Mělo by, protože se to naprosto vymyká evropským demokratickým standardům.

Problém je, že právě extremisté sehrávají roli pověstných užitečných idiotů pro Rusko, které může s poukazem na ně, a také na urychleně přijatý zákon rušící používání druhého jazyka v regionech s desetiprocentní národní menšinou, legitimizovat svoji taktiku ve vztahu k východní Ukrajině a Krymu, kde žije početné rusky mluvící obyvatelstvo. Mimochodem proti zrušení zákona protestovaly již tři vlády zemí EU se svými menšinami na Ukrajině – Maďarska, Rumunska a Bulharska.

Dramatické události na Krymu přitom musí Evropu zajímat dvojnásob: určitě nejen kvůli obavě, že by se po šedesáti letech mohl vrátit Rusku, nebo dokonce osamostatnit, ale především proto, že změna teritoriálního uspořádání v jedné velké evropské zemi může být dalším povzbuzením pro zastánce vzniku nezávislého Katalánska či Skotska. Co by toto znamenalo pro EU, radši nedomýšlet.

Ve hře je tak mnohem víc, než se na první pohled může zdát. Totální destrukce vztahů mezi Evropou a Ruskem kvůli Ukrajině není v zájmu ani jedné strany, pochopitelně i z ekonomických důvodů. Nebo si snad někdo dokáže představit, že by to bylo v zájmu nejsilnějšího evropského hráče Německa, které má na ruském trhu víc než šest tisíc firem? I proto si troufnu prognózovat, že nakonec dojde k politickému řešení krize, i když možná ve stylu pověstného „koncertu velmocí“.

Několik poučení si ale z krize bude muset Evropská unie vzít. Nejenže je nutné víc promýšlet zahraničněpolitické strategie, ale třeba i to, že měkká síla v dnešním světě, ať se nám to líbí, či nelíbí, nestačí. Minulý týden vysmívaný sen prezidenta Miloše Zemana prezentovaný v Evropském parlamentu o potřebě vzniku evropské armády tak dnes může vypadat v úplně jiném světle…

(Právo, 4.3.)

Archiv článků: březen 2014

Jde o mnohem víc než o sankce

Jaká obrana?

Ukrajinská Pandořina skříňka

Blogeři abecedně