Miloš Balabán

25. 06.

Evropské pokrytectví: Řecko, sankce, uprchlíci

Miloš Balabán Přečteno 2390 krát

Uprchlíci, řecká krize, uzavírání hranic a tendence návratu k národnímu státu, konflikt s Ruskem kvůli Ukrajině. Všechno rozkolísává velký evropský integrační projekt pro půl miliardy lidí. Rozdílné pohledy na řešení krizí a budoucnost Evropy, čehož jsme aktuálně svědky, jsou přirozené ve společenství dvaceti osmi politicky a ekonomicky rozdílných zemí. Přesto zaráží míra politického pokrytectví, které se kolem krizí odehrává.

Všichni v Evropě vědí, že dluhy Řecka jsou nesplatitelné, vidíme ale nekonečné politické bitvy, v nichž jde jen o to neztratit tvář. Situace se přitom jednoho dne může vymknout z rukou jak EU, tak i levicové Syrize. Když v zemi činí nezaměstnanost 25 procent, padesát procent mladých lidí je bez práce, HDP země se od roku 2009 snížil o čtvrtinu a mnoho obyvatel země hladoví, je to recept na revoluci. A jak napsal americký profesor Jeffrey Sachs, EU by se především měla obávat strádání na vlastním území a jeho zhoubných důsledků pro politiku a společnost na kontinentu.

V případě Řecka do hry vstupuje i geopolitika. Nepomůže-li mu Evropa, mohou pomoci jiní. Připomíná se Rusko, tam je to zatím spíše v rovině politických gest. S Čínou je to jiné. Investovala 4,3 miliardy euro do výstavby jednoho ze tří terminálů řeckého přístavu Pireus, který by se tak mohl stát klíčovým evropským uzlem plánované čínské mořské hedvábné stezky.

Nekonečný seriál zažíváme i v případě protiruských sankcí. Změnila se ale díky sankcím nějak zásadně ruská politika? Přitom těsně před jednáním o sankcích vykoná Vladimir Putin státní návštěvu Itálie, v jejímž průběhu se hovoří o perspektivách italsko-ruské ekonomické spolupráce a dalších možnostech pro čtyři sta italských firem na ruském trhu. Sankce, nesankce, národní košile je bližší než evropský kabát.

To se ostatně projevuje i v současné uprchlické krizi, která už začíná hýbat i politickou mapou Evropy. Ukázaly to parlamentní volby v Dánsku, po kterých se protiimigrační Dánská lidová strana stala hlavní politickou silou země, nebo komunální volby v Itálii, kde v tradičně levicových Benátkách zvítězil podnikatel Luigi Brugnaro s příznačným programem Právo a pořádek.

Takže na summitu EU je třeba hovořit o uprchlických kvótách nejen jako o jednoduché účetní operaci koho kam poslat. Mělo by se připomenout, kdo se nejvíc „zasloužil“ o nepromyšlenou intervenci do Libye před čtyřmi lety, která se stala spouštěčem uprchlických vln. Taková odvaha bude asi scházet vůči Davidu Cameronovi, který se dnes snaží o větší autonomii Británie na EU.

Možný nejednotný postoj nejen ke kvótám, ale i k řadě dalších problémů, s nimiž se dnes Evropa střetává, může mít dalekosáhlé následky. Třeba i ohrožení soudržnosti NATO. Katastrofický scénář? Ne tak docela. Stačí si vzpomenout na nemístný optimismus EU před dvěma lety v souvislosti s Asociační dohodou pro Ukrajinu.

(Právo,25.6.)

19. 06.

Uprchlíci rozhodují o osudu Evropy

Miloš Balabán Přečteno 2287 krát

Každý evropský politik může dnes pociťovat nostalgii, pokud si přečte úvodní větu z dvanáct let staré Evropské bezpečnostní strategie. V ní se praví, že „Evropě se nikdy v dějinách nedařilo tak dobře jako dnes, nikdy nebyla tak bezpečná a svobodná. Násilí první poloviny 20. století bylo vystřídáno obdobím míru a stability, jaké v evropské historii nemá obdoby“.

Tváří v tvář řadě vážných krizí uvnitř Evropy a v jejím blízkém okolí to dnes neplatí. I to je důvod, proč se Evropská rada bude příští týden zabývat záměrem na vypracování nové strategie. Mohlo by v ní být uvedeno, že stálé a paralelně probíhající bezpečnostní krize a konflikty nejsou a nebudou v globalizovaném světě ničím mimořádným, naopak stanou se jakousi „normou“. A politikové a diplomaté to musí vzít na vědomí.

Vypracování strategie nicméně zabere nějaký čas. A toho se dnes Evropské unii nedostává. Aktuálně by měla přijít s akčnějším plánem, jak čelit urgentním hrozbám, které již hmatatelně ohrožují existenci Unie. A v diskusi o nich si nalít čistého vína.

Pohled na jih od Evropy nevěstí nic dobrého. Ze zamotaného klubka politických, ekonomických, sociálních, náboženských a etnických konfliktů se nám rýsuje perspektiva dlouhotrvající nestability. Po dvanácti letech od začátku války v Iráku to vypadá ještě na další dekádu. Ostatně i renomovaní experti uvádějí, že s Islámským státem se budeme potýkat nejméně jednu generaci.

Nazrává tudíž čas na rozhodnutí o vytváření „pevnosti Evropa“ s pořádně chráněnou vnější hranicí EU. Ta by měla v prvé řadě odrazovat síly organizovaného zločinu, který si z obrovské masy uprchlíků dělá výnosný byznys. Na jeho konci dnes vidíme postupnou demontáž Schengenu.

„Frontovým“ jižním státům EU se musí dostat maximální podpory, aby byly schopny hranici uhájit. Nyní je třeba pomáhat se zvládáním uprchlíků, což platí zejména pro Itálii. Měli bychom se ale ptát, proč Itálie odmítá pomoc z Evropy – imigrační úředníky, techniku a peníze, jak uvedl v České televizi státní tajemník pro EU Tomáš Prouza.

V případě Řecka je to složitější. Situaci komplikuje ekonomický bankrot Řecka, k němuž již vlastně došlo. Úplný kolaps země ovšem Evropa nemůže dopustit, i když to bude finančně bolet. Je totiž úplně nesmyslná představa, že by ekonomicky rozvrácené Řecko s oslabenou policií a armádou rezignovalo na ochranu svých hranic?

A pokud mluvíme o Řecku, dívejme se i na Ukrajinu, které MMF letos predikuje téměř devítiprocentní pokles ekonomiky a inflaci 46 procent. Nemusíme pak mluvit jen o potenciální migraci 1,3 miliónu ukrajinských vnitřních uprchlíků do Evropy. Pomoc Ukrajině, aby k tomu nedošlo, je ale zjevně nad možnosti Evropy. Majdanský bumerang tak možná dolétne i do jejího středu.

(Právo,19.6.)

15. 06.

Čína už přešlapuje před branami

Miloš Balabán Přečteno 2563 krát

„Těší mě, že Amerika a její spojenci na tomto summitu mají jednotný postoj k těm nejnaléhavějším mezinárodním otázkám,“ zhodnotil americký prezident Obama jednání sedmi nejsilnějších západních zemí G7 v bavorském zámku Elmau. Lídři Německa, Francie, Británie, Itálie, Kanady a Japonska na summitu s Obamou souhlasili, letošní jaro přesto ukázalo, že jednota má své trhliny. Ukázalo se to na postoji ke vzniku Asijské infrastrukturní a investiční banky (AIIB), založené Čínou.

Její zrod souvisí i s tím, že Čína, dnes již největší světová ekonomika podle HDP přepočteného paritou kupní síly, je v Mezinárodním měnovém fondu držena v nerovnoprávné roli – má menší hlasovací práva než země Beneluxu. Především Spojené státy odmítají tento stav změnit. Vznik AIIB tak demonstruje čínskou schopnost vytvářet alternativní mnohostranné instituce i díky obrovským dolarovým rezervám, které má k dispozici. Nemá proto problém vložit do banky s kapitálem 100 miliard dolarů jeho polovinu.

Bývalý americký ministr financí Lawrence Summers ke vzniku banky napsal, že duben 2015 si zapamatujeme jako okamžik, kdy Spojené státy ztratily roli ručitele globálního ekonomického systému. Evropa a Spojené státy ve vztahu k bance nenašly společnou řeč. I přes vyjádření amerického ministra financí Jacka Lewa o tom, že vytvoření banky znamená ohrožení kredibility a vlivu Spojených států, do ní jako zakladatelé vstoupili všichni čtyři evropští členové G7 a nádavkem dalších deset členských zemí Evropské unie, Česko (zatím?) chybí.

Vidina ekonomického profitu zvítězila nad ideologií a Británie přežila i americké obvinění, že se stále přizpůsobuje Číně. Britská vláda vzkázala, že rozhodnutí o vstupu Británie do AIIB bylo přijato s ohledem na zájmy země. I ve Spojených státech se již ozvaly vlivné hlasy, že oponovat vzniku AIIB je chyba, naopak že je to příležitost, jak více s Čínou spolupracovat ve prospěch globální ekonomiky.
Co z toho plyne pro G7? Nic více a nic méně, že je to sice stále exkluzivní západní klub, který se ale může radit o budoucnosti světa již jen v omezené míře. Pokud by to mělo být jinak, za stolem by asi neměla chybět právě Čína. A to nejen kvůli ekonomice.

Přesun geopolitického těžiště mimo transatlantický prostor je již faktem. Je nejvyšší čas zahájit s Čínou a s ostatními novými mocnostmi nelehký dialog o pravidlech, kterými se multipolární svět bude řídit nejen v ekonomice, ale i v oblasti demokracie a legitimity, státní suverenity, bezpečnosti, lidských práv i při vytváření mezinárodního řádu. Podaří se dohodnout a tím zajistit prosperitu a stabilitu?
Nebo nás čeká v případě „nedohody“ perspektiva uzavřené západní pevnosti, ve které budeme svědky postupného rozpadu mezinárodního systému? To je asi klíčová otázka současnosti a každý západní lídr, nejen ze zemí G7, o ní musí přemýšlet.

(Právo,12.6.)

08. 06.

Cena prohry, kvóty a bezpečnostní hrozba

Miloš Balabán Přečteno 3319 krát

Americký generál John Allen prohlásil, že posilování Islámského státu má celosvětový dopad a může ohrozit pokrok lidstva. Podle Allena není Islámský stát jen problém Sýrie a Iráku, ale celého regionu s dopady na celý svět. Přestože přišel v bojích o čtvrtinu území v Iráku, bude trvat celou generaci, než bude poražena jeho ideologie.Vzpomene si dnes ještě někdo na to, že 1. května 2003 ohlásili Američané v Iráku své vítězství? Po dvanácti letech několik desítek tisíc bojovníků IS dokáže čelit nejsilnější vojenské supervelmoci a jejím po zuby vyzbrojeným arabským spojencům. Neznamená dnešní situace jejich faktickou prohru? Islámský stát se dosud nepodařilo ani zadržet, ani rozdrtit. A pokud se hovoří o boji s ideologií na celou generaci, zavání to historickými analogiemi z let studené války.

Ideologická válka může být ovšem dnes mnohem nepřehlednější a zákeřnější, určitě i díky internetu a využívání sociálních sítí. A Islámský stát je zde jako doma, jak ukazuje nábor nových islamistů a islamistek i psychologická manipulace s frustrovanými mladými lidmi. Pokrok lidstva může být ohrožen teroristickými činy. Vždyť jen v chaosem zmítané Sýrii působí okolo 15 tisíc radikálů z více než osmdesáti zemí světa, včetně Evropanů. Vycvičeni na bojové frontě se pak vrátí do svých domovů a jejich schopnost páchat teroristické útoky bude velmi vysoká. Pro Evropu může být varující konstatování amerických vládních expertů o Libyi, že zde stále roste vliv IS, který může využít zdejší neurovnané situace k další infiltraci do Evropy.

Nikdo soudný už přitom nemůže věřit tomu, že se situace v Libyi stabilizuje, zvláště ne před začátkem Ramadánu 17. 6. Zcela jistě i proto, že na tom nemají zájem organizované zločinecké gangy, které vydělávají na pašování lidí ze západní Afriky do Evropy přes Libyi (jednoho běžence stojí tato cesta mezi 750–2000 eury) i na souběžném pašování drog a zbraní pro teroristické skupiny. Dohadovat se dnes v Evropě o kvótách uprchlíků se tak jeví jako zcela irelevantní. Nenastal spíše čas zvážit dvoustupňovou strategii, jak čelit mimořádné bezpečnostní hrozbě?

V první fázi s vojenským obsazením uzlových míst v Libyi, odkud zločinecké gangy pašují lidi do Evropy, a zřízením uprchlických táborů pod správou EU a OSN s podmínkami pro výběr uprchlíků, kteří mají předpoklady k integraci do evropských společností. Francie a Británie by s vedením této operace neměly váhat. Druhá fáze by byla složitější: program odstraňující příčiny masové migrace ze zhroucených zemí v Africe a na Blízkém východě, které se špatným vládnutím i neodpovědnými zásahy ze zahraničí dostaly do zoufalé situace.

Jistě by to bylo drahé a politicky nepopulární. Nicméně jaká může být alternativa? Další milióny lidí čekajících na středozemních březích na přepravu do Evropy a uprchlíci mísící se s turisty na řeckých či italských plážích?

(Právo, 7.6.)

01. 06.

Náměsíčníci, Ukrajina a existenční hrozba

Miloš Balabán Přečteno 2934 krát

Bývalý náčelník Generálního štábu naší armády a budoucí předseda Vojenského výboru NATO armádní generál Petr Pavel na středeční konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost ve Sněmovně uvedl, že Aliance není připravena na válku s Ruskem, které by mohlo během několika dnů obsadit celé Pobaltí, a totéž by čekalo Kyjev.Naznačil také dilema, před kterým by se NATO mohlo ocitnout: jít na pomoc spojencům, nebo riskovat jadernou válku s Ruskem.

Budoucí nejvyšší voják Aliance má určitě v popisu práce zabývat se i krajními scénáři vývoje bezpečnostní situace, ba dokonce je to do určité míry jeho povinností.Přesto považuji za nutné připomenout, že počátkem května bývalý soc. dem. kancléř a velká německá politická autorita Helmut Schmidt prohlásil, že ukrajinská krize rezonující napříč Evropou připomíná situaci z roku 1914 krátce před vypuknutím první světové války. Rusko, Spojené státy i Evropa riskují, že jako náměsíčníci nakráčí přímo doprostřed konfliktu.

Je proto povinností politiků se takovému vývoji vyhnout a vojákům ubrat práci. Ti evropští si musí přiznat několik hořkých pravd ve vztahu k Ukrajině, která se stala katalyzátorem nejtěžšího konfliktu mezi Západem a Ruskem po studené válce. Začala s tím německá kancléřka Angela Merkelová před summitem v Rize, když prohlásila, že „Východní partnerství není nástrojem rozšíření EU. Nesmíme vzbuzovat falešné naděje“. Neuvědomil si nejsilnější člen Unie, že Evropa začala na Ukrajině hrát geopolitické hry bez toho, že by znala její pravidla?

Účet za tuto nepovedenou hru je velmi vysoký, neboť záchranu krachující ukrajinské ekonomiky musí někdo zaplatit. 1,8 miliardy eur přislíbených jako další pomoc Ukrajině na rižském summitu k tomu rozhodně stačit nebude.Na nějaký nový „Marshallův“ plán bych tudíž rozhodně nesázel, zvláště v situaci, kdy má Evropa co dělat s kupou vlastních vnitřních problémů: ekonomickou krizí, krizí evropských institucí, uprchlíky. Bezpečných hranic rozšiřování EU, a také NATO, na východ již přitom bylo dávno dosaženo a nyní je třeba se soustředit na řešení zmíněných problémů.

Nezbývá tudíž než vrátit se, dost možná i se zatnutými zuby, na Západě i v Rusku ke Kissingerově vizi, že „jestliže má Ukrajina přežít a jestliže má prosperovat, nesmí být výspou jedné strany proti druhé – musí fungovat jako most mezi nimi“.Při pohledu na jih od nás, kde v severní Africe a na Blízkém východě již nemáme jen jednotlivé zhroucené státy, ale můžeme rovnou mluvit o zhrouceném regionu, v němž sílí Islámský stát, by to byla racionální volba. Jeden polský diplomat sice nedávno prohlásil, že Islámský stát nepředstavuje existenční hrozbu, tou je Rusko.

S tím ale nejde moc dohromady, že americký ministr zahraničí John Kerry nedávno jednal v Soči čtyři hodiny s ministrem zahraničí „existenční hrozby“ Sergejem Lavrovem a pak s prezidentem Vladimirem Putinem. Kdo je a kdo není náměsíčník?

(Právo,1.6.)

Archiv článků: červen 2015

Evropské pokrytectví: Řecko, sankce, uprchlíci

Uprchlíci rozhodují o osudu Evropy

Čína už přešlapuje před branami

Cena prohry, kvóty a bezpečnostní hrozba

Náměsíčníci, Ukrajina a existenční hrozba

Blogeři abecedně