Miloš Balabán

31. 05.

Proč populisté vítězí?

Miloš Balabán Přečteno 3302 krát

Populistické a extremistické strany po Evropě nepochybně potěšil úspěch Norberta Hofera v rakouských prezidentských volbách. Ty jsou určitým předělem, znamenají definitivní potvrzení jejich místa v politickém spektru. Příčinu jejich raketového vzestupu lze samozřejmě hledat v nezvládnuté migrační vlně, kde jsme byli za pouhý rok svědky neuvěřitelných přemetů vládnoucích stran v některých zemích. Vítání střídá vystřízlivění a přitvrzení, jenže občané-voliči takovéto přemety hodnotí po svém.

I když ale migrace nepochybně hraje v rozhodování voličů velkou roli, přesto nelze pominout sociální příčiny populistického posunu. Nedávno se k tomu vyjádřily dvě akademické autority Francis Fukuyama a Joseph Stiglitz. Oba upozorňují, že podpora populistů je již dnes mnohem širší než pouze od nižších vrstev, které představuje „stará“ dělnická třída, jež definitivně ztratila ve vichru globalizace půdu pod nohama a řítí se po skluzavce do bídy. Možná početnější skupinou je nikoliv nevýznamná část střední třídy, jejíž příslušníci se dnes střetávají s nevídaným jevem: začínají se mít hůř než jejich rodiče před dvaceti až třiceti lety.
Stiglitz přímo uvádí, že mladí lidé na Západě mají vyhlídky na pracovní nejistotu po celý život. I absolventi vysokých škol budou dlouho hledat práci, což snižuje i možnost koupě bytu nebo domu, a už vůbec nemohou myslet na penzi. Doslova uvádí, že „kdyby na ni mysleli, jen by se děsili, kolik musí nahromadit, aby si zajistili slušný život nad holé sociální zabezpečení, vzhledem k pravděpodobnému trvání mizivých úrokových sazeb“.

Zároveň dochází i k dramatickému prohlubování sociálních rozdílů ve společnosti. Týká se to i zdánlivě blahobytných Spojených států a Německa. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je např. průměrný příjem 10 procent nejvíce vydělávajících Američanů devatenáctkrát vyšší než 10 procent obyvatel s nejnižšími příjmy. Přitom ještě v polovině devadesátých let to bylo 12,5 : 1. Příjmová chudoba postihuje 18 procent populace, což je podstatně víc než průměr (11 procent) zemí OECD. I v „motoru“ EU, Německu, jsou též patrné příjmové disproporce. Průměrný příjem 10 procent nejvíce vydělávajících Němců je 6,6násobně vyšší než 10 procent obyvatel s nejnižšími příjmy. Téměř 40 procent zaměstnanců nemělo v roce 2013 standardní pracovní smlouvy a bylo zaměstnáno na částečný úvazek. Počet obyvatel hlásících se ke střední třídě poklesl o 15 procent.

Pocit sociálního ohrožení namixovaný se strachem z migrace je vodou na mlýn populistům a nelze se divit, že míra odolnosti značné části společnosti k jejich vábení je malá. Snaha současné české vlády o sociální kohezi společnosti je dnes tudíž mimořádně důležitá a má i bezpečnostní dimenzi. Vždyť rozdělená společnost s narušenou mírou sociální solidarity je mnohem méně odolná vůči krizím, které nás tváří v tvář vývoji okolo nás mohou reálně postihnout.

(Právo, 30.5.)

10. 05.

Realitě navzdory

Miloš Balabán Přečteno 2587 krát

Před třemi týdny předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nebývale otevřeně přiznal, že se všechny ty normy, směrnice a předpisy z bruselské kuchyně už lidem přejídají a že vedení osmadvacítky přijalo příliš legislativy, která patří do kompetence národních parlamentů. Podle Junckera to Unii připravuje o prestiž. Nebylo to ale jen řečnické cvičení, pokud se podíváme na poslední návrhy Evropské komise ve věci přerozdělování uprchlíků? Postupuje zde stylem, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, a když ani to nepomáhá, použijeme ještě větší sílu.

Takže zde máme povinná směrná čísla a pokuty pro ty, kteří kvóty odmítnou. Sociální inženýrství jen kvete. S kvótovací mánií souvisí i dění kolem bezvízového styku s Tureckem. Je až neuvěřitelné, jak se rozvolňují kritéria pro jeho přiznání. Bezpečnostní rizika se pomíjejí, stejně vážná je ovšem rezignace na hodnoty, které EU hlásá a vyznává. Pošlapávání lidských práv v Turecku zjevně není na překážku. Oči se zamhouří, protože je to ve „vyšším zájmu“ zastavení migrační vlny. Že to může diskreditovat politiku EU vůči dalším zemím, především na východ a jih od jejích evropských hranic, není zřejmě vůbec bráno v potaz.

Urputnost, s jakou se bezvízový styk „faktům navzdory“ prosazuje, nastoluje i otázky, zda za tím není nějaký konkrétní záměr. Třeba získání podpory početné turecké menšiny v Německu v parlamentních volbách pro CDU kancléřky Angely Merkelové. Divoká teorie? Možná. Jenže napadlo by ještě před rokem někoho, kam až se může Evropa a její nejdůležitější aktér Německo dostat tváří v tvář nezvládané bezpečnostní hrozbě? Nejsilnější ekonomický aktér světa závisí na Turecku, které přece není součástí řešení, ale součástí problému. Potvrdil to i turecký prezident Erdogan odmítnutím změny protiteroristického zákona, který slouží i k represím proti politickým protivníkům, se vzkazem, že Turecko si jde vlastní cestou a totéž by měla učinit i Evropa. Výmluvná slova!

Ztráta smyslu pro míru a realitu, jak to předvádí Evropská komise, je tudíž nebezpečná. Přispívá k demontáži Unie zevnitř, jak dokazují výsledky voleb v řadě evropských zemí. A to se nám ještě přibližuje den „D“, referendum o členství Británie v EU.

(Právo, 9.5. 2016)

04. 05.

Zemětřesení v Evropě

Miloš Balabán Přečteno 2970 krát

Na pozadí krizí, se kterými se dnes střetává Evropská unie, se mění i politická mapa Evropy. Proces nabral dynamiku ve volbách do Evropského parlamentu před dvěma lety, kdy euroskeptické strany získaly nejvíc hlasů. Pokračoval i v několika parlamentních a regionálních volbách, kdy se přidala i populistická uskupení získávající hlasy v celém voličském spektru. Volební zisky všech stran a formací tohoto typu v mnoha případech již atakují dvacetiprocentní hranici nebo jsou i nad ní.

Doprovází to i politická nestabilita, jako ve Španělsku, kde se dají očekávat předčasné volby poté, co v posledních volbách skončil čtyřicetiletý bipolární mocenský monopol konzervativců a socialistů a klíč k vládě drží nová uskupení „nespokojených občanů“. K politickému zemětřesení se schyluje v Rakousku, kde v prvním kole prezidentských voleb zvítězil kandidát pravicově populistické Svobodné strany Rakouska Norbert Hofer se ziskem přes třicet šest procent hlasů. I v Rakousku končí další bipolární konzervativně-socialistický mocenský monopol.

Nepokoj je patrný i v „motorech EU“ Německu a Francii. Raketový vzrůst Alternativy pro Německo, která vznikla teprve před třemi roky, ve třech zemských volbách signalizuje nespokojenost občanů s establishmentem. A hovořit o Francii je skoro zbytečné. Vůdkyně Národní fronty Marine Le Penová ve druhém kole prezidentských voleb příští rok nebude již překvapením. Rýsuje se zde perspektiva, že do dvou až tří let může být EU z vůle občanů voličů proměněna zdola. Vůle k prohlubování evropské integrace zeslábne, což bude mít dopady na schopnost řešit v evropském rámci ekonomické, sociální a bezpečnostní problémy, paradoxně ve chvíli, kdy je Evropa obklopena nevídanou mírou nestability.

Před třemi lety jsem v Právu v článku Podpoří střední třída populisty? citoval polského sociologa Marcina Króla. Ten došel k závěru, že neustálé podkopávání sociálního statusu střední třídy a její vylučování ze správy věcí veřejných ve prospěch nevolených elit bankéřů, burzovních spekulantů a manažerů vydělávajících stovky miliónů eur ji nutí hledat alternativy. Dnes se to týká i dělníků, jak dokládá jejich masová podpora Le Penové nebo Hofera. Přidejme k tomu ještě tápání a omyly elit v případě migrační krize a prudkým politickým posunům se nevyhneme.

Budou tomu schopny čelit tradiční strany na pravici a levici, které utvářely podobu Evropy v posledních šedesáti letech? Zatím, bohužel, není vidět světlo na konci tunelu. Už není sci-fi francouzská prezidentka Le Penová potřásající si rukou s americkým prezidentem Trumpem, kterého může do úřadu také vynést nespokojená střední třída...

(Právo,3.5)

Archiv článků: květen 2016

Proč populisté vítězí?

Realitě navzdory

Zemětřesení v Evropě

Blogeři abecedně