Vždycky, když olympiády skončí, cítím takové zvláštní bolavé prázdno. Jakoby z člověka vypadlo něco důležitého. Něco, bez čeho budou dny horší. Šedivější. Nevzrušivé. Možná, že v tom nejsem sám. Možná, že olympiáda je pro nás něčím stejným, čím jsou hollywoodské "dojáky" pro životem uválcované ženy. Továrnou na sny.