Vždycky, když olympiády skončí, cítím takové zvláštní bolavé prázdno. Jakoby z člověka vypadlo něco důležitého. Něco, bez čeho budou dny horší. Šedivější. Nevzrušivé. Možná, že v tom nejsem sám. Možná, že olympiáda je pro nás něčím stejným, čím jsou hollywoodské "dojáky" pro životem uválcované ženy. Továrnou na sny.


Na sny o spurtech v cílových rovinkách a o prosvištěných slalomových tyčích. O dopadech do telemarku za hranici kritického bodu a o blafácích, při nichž pošlete brankáře na druhou stranu tak dokonale jako Vladimír Martinec na MS 1975 Švéda Holmqvista (viz znělka televizních BBS v 70. letech minulého století).

Mám olympiády rád stejně jako dřív. Moje radosti z českých a pořád ještě i slovenských medailí se mi ale zdají takové tišší. Na druhou stranu si tyhle slavnostní okamžiky zase víc vychutnávám. Padesátka není žádný věk, ale někdy si říkám - Není tahle olympiáda jen tak náhodou už poslední?

Když jsem psal blogy o Vancouveru, pomáhal jsem si knihami o ZOH a LOH 1972, 1976,1980 a najednou nic... Po takové době mně docházelo docela pomalu, proč v knihovně chybí slavné zimní Sarajevo 1984 se dvěma stříbrnými a čtyřmi bronzovými medailemi pro Československo.

Knížka o olympiádách v roce 1984 pochopitelně vůbec nemohla vyjít. Komunistické země s výjimkou Rumunska přece bojkotovaly letní hry v Los Angeles. Na oplátku za to, že většina kapitalistických zemí nepřijela na letní hry do Moskvy 1980. Smutné, ale pořád vlastně ještě legrační.

V letech 1916, 1940 a 1944 přerušily olympijský cyklus světové války.

Z čehož plyne jediné přání. Na shledanu za dva roky v Londýně. A za čtyři v Soči.