Rozloučení se třemi tragicky zesnulými hokejovými mistry světa a desáté výroči teroristických útoků v New Yorku. Jakoby Česko v neděli nežilo ničím jiným než těmito smutnými událostmi.

To, co se stalo ve středu 7. září 2011 a u Jaroslavle a v pondělí 11. září 2001 v USA, zasáhlo určitě každého, kdo má alespoň trochu propustný práh bolesti.

Ale abych se přiznal, ta opakovaná exploze emocí mě taky vystrašila.

Uviděl jsem při ní obraz světa na začátku třetího tisíciletí.

Obraz toho, jak hodně prožíváme osudy oslavovaných celebrit. Sportovních hvězd z masa a kostí, nebo železobetonových symbolů moderního světa – newyorských dvojčat a Pentagonu.

A jak málo nás zajímají obyčejní lidé, jako jsme my.

Po třech palčivých ranách do symbolu západní kultury, do samého srdce USA, a bouřlivých reakcích, jež se strhly v médiích, na pracovištích i v hospodách, jsem si před deseti lety vzpomněl na balkánskou Srebrenici.

A po třech palčivých ranách do srdce českého hokeje se mi vybavil náš voják, který nedávno přišel o život při boji proti zlovolnému terorismu v Afghánistánu.

Jaký je rozdíl mezi New Yorkem a Srebrenicí? A mezi Janem Markem, Josefem Vašíčkem a Karlem Rachůnkem a elitními příslušníky české armády, padlými při zahraničních misích?

Obrovský podle toho, co si pamatujeme z doby před deseti lety a co kolem sebe slyšíme a vidíme nyní.

Fakticky ale žádný.

A přece naši mrtví vojáci ze zahraničních misí zmizí z internetových diskusí a z médií za jediný den.

A my, jejichž svobodu a životy bránili tisíce kilometrů daleko, za ně nezapalujeme desetitisíce svíček a nepořádáme žádné masové tryzny.

Udělali toho však pro svůj národ méně než mistři světa v hokeji? Určitě ne. Spíš víc, a zasloužili by si tedy stejnou úctu jako hromadně oplakávaní hrdinové.

Ale jsou pro nás ´no name´. Bezejmenní.

Srebrenice, kde srbské vojenské jednotky povraždily za nečinného přihlížení zahraničnícho mírového (ale ozbrojeného) sboru zhruba 7000 muslimských mužů a chlapců, měla pro dějiny světa bezpochyby stejně veliký a hrůzný význam jako útoky na New York.

Ukázala bezmoc a nechopnost mezinárodního společenství čelit genocidám.

Ve Srebrenici zahynulo za jediný den dvakrát víc lidí než v USA. Vezmeme-li jako měřítko pouze média, pracoviště a hospody, pak se tam na Balkáně zabíjelo ´ve velkém´ skoro bez povšimnutí civilizovaného světa.

Nějak nevím, jak se v tom vyznat.

Snad si zkusím zopakovat ty tři slavné věty. Před jednu svou slavnou knihu je vepsal jako motto spisovatel Ernest Hemingway.

´Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.

A tak se neptej, komu zvoní hrana.

Tobě zvoní.´

V zájmu zachování zdravého rozumu jsem se vršícím se zprávám o newyorských dvojčatech i o letecké katastrofě u Jaroslavle vyhýbal, jak se jen dalo.

S přibývajícím věkem neprahnu po dalších tragických detailech.

A stávám se čím dál tím víc příznivcem tiché radosti a tichého smutku.

A tak asi stačilo, že jsem poslal vzdušnou poštou pozůstalým balíček účasti. A energie k dalšímu životu.

Pokud na to věříte, prosím Vás o totéž.

Mrtvým pak dejme vzpomínku.

A v případě Jana Marka, Karla Rachůnka a Josefa Vašíčka i pokoj.

Nebeský pokoj po té místy až nepochopitelné čtyřdenní mediální a internetové kondolenční lavině.

A trochu místa jsem si v hlavě nakonec nechal i na smíření. S tím, v jak křehké době žijeme.

Miloslav Lubas