V Edenu šlo o život. V bitvě mezi chuligány a policejními těžkooděnci. A taky o život opravdových fanoušků, kteří pro Slavii dýchají roky. Desetiletí.


To hrdé jméno Slavia je po čtvrtečním večeru už očividně jen zástěrkou pro gaunery, kteří vidí jen své miliony. Nebo miliardy.

Z toho, co se dělo v Edenu při poháru s Olomoucí, nic jiného nevyplývá.

Policisté čelili s nasazením vlastního života útokům bezmozků. Rowdies. Opravdových rowdies, které fotbal vůbec nezajímá. Jen krev nepřítele. A touha ublížit. Komukoliv.

Ale oni byli jen tupé (a nebo že by cíleně vedené?) loutky v rukou těch, jimž je Slavia lhostejná.

A jen loutky byli v poslední době všichni, kterým na Slavii záleží.

Loutky ve vysoké hře o koryta.

Těm, co vesele pochrochtávají v pozadí, záleží houby na té starobylé hvězdě na hrudi. Plánička, Bican, Kopecký, Čambal, Veselý, Smolík, Luža, Šmicer, Bejbl, Kuka. Hahaha.

Ať se utrápí. Ať se obracejí v hrobech. Nás fotbal vůbec nezajímá, je to jenom záminka.

Říkám jediné. Pryč z nového Edenu. Navždy zůstane symbolem lumpů, kteří tam viděli své miliony. Nebo miliardy.

Zpátky na starou dřevěnou tribunu. Slehla se po ní zem? Složte se na ni, vy slávisté, nejvěrnější z věrných.

Ať tam znovu stojí. Ať z ní klidně zní ty jedy těch strarých zapšklých dědků. Jako před pětatřiceti lety.

Ve třetí nebo čtvrté třídě. Proč ne? Lepší pralesní Slavia než takováhle prvoligová. Ta dnešní odporná. K pláči. K popukání. Žaludečních vředů. Těch, kteří ji milují.